Jak tedy bylo v Kanadě?

Odpovědí by bylo jediné slovo: "SUPER!" :D
To by byl ale velice krátký článek a to jsem ho mohla napsat hned a nikoliv rozdělovat na dvě části (publikovanou těsně po příjezdu a dnes..)

Nejdříve bych chtěla poděkovat, že jsme tam vůbec mohli jet. Byla to úžasná příležitost a dostalo se nám podpory (a přemlouvání ať jedeme) ze spousty stran. Dokonce mi to i vyšlo tak, že jsem v červenci nastoupila do práce a dostala dovolenou (tj. část byla dovolená a část přesčasové hodiny, co jsem si napracovala).
Hlavně pak O+M (tj. brácha mého polovičky a jeho přítelkyně), kteří jsou v Kanadě již od dubna a pracují, bydlí a bikují tam, nám byli velkou podporou a bez nich bychom se tam nemohli nikdy vypravit. Už díky tomu, že nás tam ubytovali, poskytli nám své cenné rady a cestovali s námi (a tedy nám poskytli auto ke spaní, zatímco oni i ve velké zimě spali pod stanem). Díky také patří našim rodičům, kteří nás podpořili, ačkoliv se všichni do jednoho o nás báli.

Z mého předchozího článku již víte o našem letu a jeho ceně. Takže mé vyprávění začne po příletu do Vancouveru.
Takže tam před letištěm nás oba, tedy naše nosy, hned překvapil čerstvý vzduch. Vancouver je velké město, s vesnicemi okolo má téměř 2 miliony lidí, a přesto tam byl opravdu čerstvý a téměř bych řekla voňavý vzduch. Takový rozhodně v Praze nebyl...
Na toto letiště pronás přijel V+H, což byli kamarádi O+M, kteří je tam byli navštívit, ale s námi se tam míjeli, společně jsme tam strávili asi 2 dny a oni pak letěli zpět. Bylo nám jich líto, protože oni při svém cestování (které jak se dozvíte později jsme podnikli i my) měli špatné počasí (narozdíl od nás) a ještě cestou zpět skejsli na letišti v Dallasu.
Dojeli jsme do Whistelru (asi 120 km od Vancouveru) do BBčka (Bed and Breakfest, kde O+M pracují), kde jsme se najedli a už se těšili do postýlek. Museli jsme vyspat devíti hodinový časový posun, oba jsme byli nachcípaní (já letěla s hroznou rýmou) a měla jsem zalehlé pravé ucho. Prvních pár dnů jsme se tedy dávali do kupy (tedy hlavně drahý polovička :D ), ale to nevadilo, protože pršelo a tak jsme jednou byli pouze na rybách. V+H, hlavně V, totiž chtěl vidět legendární kanadské lososy. Jenže kvůli deštím byly řeky rozvodněné a tak to, co dříve byla malá čistá říčka bylo teď dravé a bahnité, takže jsme žádné ryby neviděli natož abychom je chytli.
Pak jednoho dne V+H odjeli (jak výše zmíněno přes Dallas do Prahy) a my zůstali ve Whistleru s vidinou užívání si a odjezdem na road trip :)
Mezitím jsme byli několikrát na procházce po městě, kterému ale místní říkají spíše vesnice, byli znovu na rybách (znovu neúspěšně ačkoliv už voda opadla a lososy již byli vidět a plavali těsně pod námi, ale jsou to bohužel chytré ryby a vyhýbají se podběráku) a přivezli si obrovkou cuketu (asi 50 cm dlouhou s průměrem cca 30 cm). Také jsme byli jednou na společném výletě všichni 4 (museli jsme si 2 kola půjčit), jednou jen my s polovičkou a jednou byli pouze kluci a my holky jsme se byly projít.

Takhle jsme tam byli asi tak týden a pak jsme vyrazili na zmíný roadtrip. Jeli jsme do dvou nádherných národních parků- Jasper a Banff. Celkově jsme najeli asi 3000km za deset dní a máme nepřeberné množství zážitků.
Jeli jsme autíčkem, co si tam O+M koupili (bylo to vlastně již jejich druhé tamější auto), pokud to někoho zajímá je to Chevrolet Astro, které O+M upravili na spací auto, takže když se sklopily zadní sedačky vytvořilo to (společně s konstrukcí jejich vlastní výroby) nádhernou a pohodlnou dvojpostel. Jeli jsme tedy směrem Jasper, přičemež jsme projížděli různorodou krajinou od pustiny, úplnou plackou až k Rocky Mountains, kde je právě Jasper (park i město). Cestou jsme jednou spali v kempu, přičemž tam jsme poprvé s polovičkou spali ve stanu a O+M v autě.

Druhý den už jsme byli v Jasperu a spali v tamějším kempu, kde nás varovali před pářícími se elky (něco jako větší jelen) a medvědy grizzly, kteří tyto elky loví. Další den chtěi O+M vyrazit na Skyline trail, ale nakonec kvůli zdržení a jiným okolnostem (možná tomu přispělo i to grilované kuře k obědu) nešli a byli jsme se jen projít. Následujícího dne již však opravdu vyrazili a my s polovičkou si zařídili den podle svého- byli jsme se podívat v Maligne kaňonu, vyjeli jsme si Skytram (lanovka) na vrchol kopce Whistler a projeli se na kole kolem Pyramid Lake (sice hezký západ slunce, ale hrozná cesta jak nahoru tak i dolu..). Další den se zkazilo počasí a tak jsme byli v termálních lázních, kde nám oběma museli půjčit plavky (chytře jsme si je nechali v BB) a pak jsme jeli vyzvednout O+M, kteří se vraceli z Skylinu. Byli trošku promrzlí a tak jsme se brzo vrátili do kempu, najedli se a znovu (po dlouhé době a asi naposledy) spali ve stanu.

 Po cestě do Banffu jsme jeli skrz Icefield parkway, která je moc pěkná, je to silnice (nedá se moc říci dálnice), která lemuje spoustu ledovců. Na jeden jsme se byli podívat zblízka, dokonce si lze zakoupit jízdenku a nechat se provézt takovým jakoby polárním busem po tom ledovci (nám to ale příjde barbarské, vzhledem k tomu jak rychle ubývá..)

Taky jsme viděli Spiral tunnels, což je pro dieselové vlaky (nákladní, protože jiné tam téměř nejezdí), aby vyjeli do kopce. Díky těmto tunelům (do jedné zákruty se vejde asi 70 vagónů, polovička to počítal) vlaky nastoupají/zklesají asi 150 výškových mterů. Dříve musely 15 vagónový vlak nahoru táhnout 4 lokomotivy, takhle na cca 180 vagónový stačí taky 4 (jedna vepředu, 2 uprostřed a jedna vzadu).

Když jsme dojeli do Banffu, byla sobota a podle toho to tam taky vypadalo. Je to totiž blízko od Calgary a tak si asi téměř celé vyjelo na víkned tam. Na rozdíl od Jasperu, kde jsme byli téměř sami, tak tady bylo lidí mnoho... Ale jezera byla stejně krásná, klidná a průhledná :)
Jen nás (tedy alespoň mě), a to už po cestě a vlastně všude, rozčilovali asijští turisté. Byli jsme třeba na jednom naprosto romantickém místě, seděli jsme na lavičce v obětí a koukali na západ slunce nad jedním z jezer, když se v tu ránu přiřítil dav asijatů a začali si dělat selfie a děti křičely, házely po sobě klacky a rodiče se jim absolutně nevěnovali. Bylo tak po klidu, po pohodě, po romantice.. :( Nevadí mi turisté, koneckonců já tam taky byla turista, ale ty jejich selfie aniž by věděli co fotí, hluk a nemožnost si něco vyfotit, bez toho aby tam byl jeden asiat.

Z Banffu jsme se pak už pomalu začali vracet přes parky Glacier a Yoho. Jeli jsme pak téměř po hranici s USA (kam jsme ale nemohli protože nikdo z nás nemá vízum), navštívili město Nelson (kam z USA utíkali odpůrci války ve Vietnamu) a kluci navštívii jejich bikeshopy a pak přes Vancouver jeli do Whistleru. Tam se totiž schylovalo k Turkey sale, což je každoroční výprodej zimních věcí před další sezńou, který se koná víkend před jejich Díkůvzdání (to bylo letos 12.10.). O+M si tam nakoupili spoustu zimního vybavení, které by si nemohli přivézt z Čech a my si tam taky něco málo koupili.
Nakonec mě polovička i přemluvil a přivezla jsem si odtamtud trošku dražší suvenýr :) Ale teď jsem za něj ráda. Napovím: je to moje již třetí věc v pořadí (za dobu co jsme s polovičkou spolu), na první mi přispěli rodiče (a polovička nadšeně vybral), druhou mi složil zatímco jsem byla v loni na horách (zatímco ji měl pouze vylepšovat) a tuhle poslední kanadskou mi vybral sám (a hučel do mě dokud jsem nepodvolila). Už víte? :D

No a bohužel v den díkůvzdání jsme již museli odjíždět. O nás hodil na letiště, cestou jsme se ještě stavili koupit mu počítač, a pak nám na letišti vysadil a my letěli do Paříže a pak do Prahy...
Kupodivu v Praze byla větší zima a nepřekvapivě mnohem horší vzduch :(

Kanada mi docela chybí a moooc se mi tam líbilo. Najet na pražský rytmus (časový i obecně) mi trvalo asi týden. (docela dlouho jsme se budili ve 4 a nemohli usnout)

Kanada

Ať to víte či nevíte, podnikla jsem výlet za velkou louži a strávila jsem tři krásné týdny v Kanadě.... Popravdě se mi zpočátku ta myšlenka moc nezamlouvala, ale postupem času a jistou mírou přemlouvání ze mnoha rozličných stran (včetně mých rodičů a hlavně přítulova bratra, který je v Kanadě od dubna) jsme se dopracovali k tomu, že tedy pojedeme. Pak se dlouho vybíral termín a nakonec po dlouhosáhlých debatách jsme si koupili letenky a 19.9. v 6:20 ráno odletěli směrem Amsterodam, kde jsme 5 hodin čekali na navazující spoj do Vancoveru. Zpáteční cesta nás čeká v pondělí (12.10) v 13:55 z Vancouveru a to tentokráte do Paříže, kde znovu strávíme pět hodin a pak do Prahy, kde snad dosedneme kolem třetí odpoledne v úterý (13.10).
Tak přesně tyhle letenky (Air France) nás stály, s pojištěním storna, 25 tisíc korun. Za tolik peněz nemám ani lyže a teď jsem se za ně dopravila přes půlku zeměkoule a snad se dopravím i zpět... (ačkoliv už teď vím, že se mi moc nechce)

V Kanadě jsem doteď strávila téměř tři týdny a musím uznat, že byly zajímavé a odlišné od mých předešlých dovolených. Je pravda, že nikdy předtím jsem neměla takhle dlouhou dovolenou v kuse..  Zážítky, které si odsud odvezu si budu pamatovat ještě dlouho. Ty ale v tomto článku vyprávět nebudu, protože jsem o Kanadě ještě nikomu nevyprávěla osobně (kromě rodičů drahého polovičky, kteří nás vyzvedávali na letišti... tedy jeho táta a mamku jsme pak potkali doma a chvíli vyprávěli), takže by nebylo pěkné, kdyby byli o ústní vyprávění zážitků ochuzeni.
Řeknu jen pár zajímavých faktů, které jsem v Kanadě pochytila:

• Kanaďani jsou hrozně milí lidé. Jsou usměvaví, hodní a srdeční.
• Kanadská příroda je naprosto nádherná a ačkoliv mám tu českou opravdu ráda, tak ta jejich je prostě dechberoucí. Obrovské lesy stromů starých kolem osmi sta let, divoká zvířata, vysoké hory a neuvěřitelně čistá voda (řeky, jezera, potoky,... i ledovce).
• Divoká zvířata jsou v Kanadě všude. Na každém kroku je můžete potkat a to i ve městě. Kanaďané jsou na to zvyklí a pro turisty je to zajímavá zkušenost. Ale na druhou stranu cca 3 lidi ročně zemřou po setkání s medvěděm. 
• "Do not feed wildlife!" je sice dobrá rada, ale on si wildlife najde cestu. Nám třeba krkavci jednou sebrali ze stolu namazaný chleba s máslem a jindy máslo celé (asi 400g másla z tašky). Takže je dobré nejen dávat pozor na medvědy, ale na všechny zvířata včetně ptáků :D
• Vancouver je multikulturní město, kde je velice pokromnu opravdových rodilých Kanaďanů. Naopak je tam hodně cizinců všech možných národností.
• Evropská auta jsou malá. Ať je to sebevětší a v Evropě nám to příjde velké auto, na Kanadské dodávky a jejich "vany" to prostě nemá. Je to jako když máte nějaké auto ve verzi "kombi" a porovnáte ji s autem Smart. Prostě malé :D
• Kanaďani mají velice drahé ubytování a bydlení obecně (nájmy, hypotéky,..)
• Průměrná vzdálenost mezi Kanadskými městy je cca 100km a vzdálenost pump je cca 200km, takže je dobré mít tyto dvě věci na paměti.
• Benzín (a nafta, ta je ale méně častá) je v Kanadě docela levný oproti Čechám a každý tak jezdí autem (hlavně kvůli vzdálenostem).
• Mají tam trošku jiné dopravní předpisy. Liší se jen málo, například ikdyž máte na semaforu červenou, lze (pokud dáte přednost ostatním) zabočit vpravo. I samotné umístění semaforů je jiné, než v evropě (v Kanadě jsou až za křižovatkou). Také mají jiný systém autoškol- mohou řídit od 17 let (pod dohledem držitele řidičáku), poté udělají test a pokud projdou mohou řídit již sami, ale se znáčkem N. Toto "N" mají na dva roky, pokud za tu dobu neudělají žádný přestupek, tak jdou k testu a k jízdám. Pokud projdou testem a jízdami dostanou již řidičák. Pokud ovšem v "N" období udělají přestupek, doba vození tohoto označení se o 2 roky prodlužuje.
• Také pro cizince je nutno vědět, že Mezinárodní řidičák (který si vyřídíte tady v Praze) v Kanadě uznávají pouze 3 měsíce. Pak si musíte udělat řidičák jejich (udělat test a jízdy) a ten mezinárodní a český vám zabaví.
• V září a hlavně v říjnu už končí letní turistická sezóna (na většině území) a proto někeré kempy zavírají a otevřou zase na léto.
• Mají také Díkůvzdání, které letos bylo 12.10. a předchází mu výprodej zimních věcí- tzv. Turkey sale. A na tomto výprodeji se dají sehnat opravdu zajímavé věci... také tam funguje tzv. swap lyží, což je takový bazar použitých lyží. Podobný swap je i na jaře, akorát s koly.
• Kanada je ráj pro příznivce cyklistiky, hlavně té horské (MTB) a nejvíce pro blázny, co chtějí hrozivé sjezdy a skoky. A v zimně pak ráj pro lyžaře, akorát Kanaďané příliš nejezdí po sjezdovkách, ale spíše mimo ně.
• Veřejné záchody v kanadě jsou zadarmo (všude) a to i na odpočívadlech. Tam často bývají suché, ale mají tam antibakteriální gel na ruce. Většina záchodů je čistá, ale jsou trošku odlišné než v Evropě- jsou totiž o něco více napuštěné vodou.
• V České spořitelně mě strašili, že některým jejich klientům v Kanadě nebrali debetní kartu, ale vyžadovali pouze kreditní. Já takovou zkušenost nemám. Naopak moji kartu všude brali a dokonce i farmář měl terminál a karty přijímal. Pouze v jedné restauraci se mi stalo, že měli limit placení kartou od 5 CAD (= kanadské dolary).
•  

(14.10.)
Byla to jedna z nejlepších dovolených, které jsem měla tu možnost prožít. Byla to nejdelší dovolená, byla jsem nejdále a utratila jsem za ní nejvíce peněz (ani nechcete vědět kolik)
Ale popravdě stálo to za to!

Moje metropříhoda

Včera jsem si to štrádovala po práci do Krčského domova, sjela jsem eskalátory na stanici metra a čekám na jeho příjezd. Vzpomněla jsem si, že jsem chtěla něco napsat mému drahému polovičce a tak jsem vyndala mobil a začala psát...
Metro přijíždělo, zastavilo, otevřely se dveře a lidi začali vycházet ven. Všechno tohle jsem vnímala jen periferně, protože jsem byla zabraná do psaní sms. Až když vycházel poslední člověk zvedla jsem oči, abych taky nastoupila a někdo do mě zezadu strčil... A v tom se to stalo, jak do mě bylo strčeno, vypadl mi mobil z ruky a já byla vyvedena z rovnováhy, že jsem se musela opřít o metro. Mobil, s momentálně asi 14 dní nově záručně vyměněným displejem, byl chvíli ve vzduchu a nezadržitelně se blížil do té díry mezi vagónem a nástupištěm. Viděla jsem to jako ve zpomaleném filmu, říkala jsem si, že tam přeci nespadne, že takovou smůlu přeci nemám... jenže, měla jsem.. přesně do té díry totiž zapadl...
Otočila jsem se za sebe, abych zjistila, kdo to do mě strčil a viděla jsem nějakou asi 50 letou ženu. Tak jsem jí řekla, že proč do mě strčila a jestli vidí, co udělala... že mi kvůli ní spadl mobil do té díry. A ona se začala horečně bránit, že do mě nestrčila, že co si vymýšlím a že ona do mě tedy nestrčila, že si za to můžu sama a mám dávat pozor...
No super... nechtěla jsem po ní, aby mi pro ten mobil lezla, ale jednoduchá omluva (a přiznání chyby) by mi stačilo, ale asi jsem od ní chtěla moc... Nevím, kam tak moc pospíchala, že do mě musela vrazit, ale opravdu to moc neurychlila, protože řidič metra se stejně měnil, takže metro bylo ve stanici déle...

Po odjezdu soupravy jsem se podívala do kolejiště a mobil, na první pohled nevypadal poškozeně, ležel v kolejišti. Jenže co s tím? Rozhlédla jsem se doprava- doleva, ale nikde na nástupišti nebyla ta kukaň s dohledem a záchrané tlačítko bych kvůli mobilu asi nepoužívala... Tak jsem vyjela zpět po eskalátorech, tedy vyběhla jsem je nahoru, a zašla do kukaně tam. Ten pán od dopravního podniku na mě koukal trošku jak na blázna a ptal se mě "jak se vám to proboha mohlo podařit?" Tak jsem mu řekla, jak jsem psala sms a někdo do mě strčil. Ptal se mě pak, kde jsem stála a kam jsem chtěla nastoupit (jaký směr a kam do metra). Naštěstí jsem chtěla nastoupit do posledního vagónu a předposledních dveří, takže to situaci ulehčilo (alespoň ten pán vypadal, že to situaci vylepšilo). Řekl mi, ať sjedu zpět na nástupiště a že si mě tam najde nějaký jiný muž z DPP. Když jsem jela dolů po eskalátorech tak mě napadlo, jestli tam ten mobil vlastně ještě bude, jestli mi ho někdo neukradne, ale pak jsem tu myšlenku zaplašila, protože kdo by vlezl do kolejiště kvůli mobilu? Když jsem sjela dolů, mobil tam ještě byl a já si stoupla nad něj. Přišel nějaký pán v reflexní vestě a já mu mobil ukázala. On se podíval a pak se otočil a odešel. Nevěděla jsem, co to znamená, ale on byl hned zpět a nesl si klíče. Počkal než přijede metro, nastoupí a vystoupí lidi a metro odjede. Pak otevřel dvířka, co jsou na konci nástupiště a vedou jakoby do tunelu. Sešel po schůdkách do kolejiště, doběhnul pro mobil, podal mi ho a zase rychlou chůzí došel ke schůdkům, vyšel na nástupiště a zamkl za sebou.
Poděkovala jsem mu, (byla jsem mu opravdu moc vděčná, protože už jsem trošku jančila co budu dělat bez něj a hlavně když jsem si ho nechala nedávno opravit) a čekala na další metro... Schválně jsem čekala dál od té hrany a kontorolovala, aby za mnou nikdo nestál. Když pak přijíždělo metro, dala jsem si pozor, abych při nastupování měla mobil bezpečně v zavřené kapse a SMS drahému polovičce jsem poslala až z metra... (a napsala mu o té historce)
Měla jsem totiž nezadržitelnou chuť se o to s někým podělit :D

Od teď si budu dávat pozor při nastupování do metra na mobil... už mi jednou spadly klíče do výtahové šachty, to byla taky zajímavá historka, a já si teď dávám pozor na klíče tak teď budu i na mobil.. :D

Pitný režim

Nedávno mi někdo ukázal aplikaci, která sleduje, kolik toho člověk vypije. Chytré telefony už umí kdeco :)
Tahle zmíněná aplikace vám sice nevidí do žaludku, ale naťukáte si tam nějakou určitou míru (třeba skleničku s objemem 250ml) a ona vám pak během dne připomíná, abyste vypili tu danou skleničku (třeba každých 45 min či tak). Vlastně vypočítá, kolik přesně byste toho měli vzhledem k věku a konstituci vypít (je to samozřejmě jen přibližné a asi se to nedá brát úplně 100%).
Je moc hezké, že vám aplikace vypočítá, že máte vypít třeba 2,7 litru za den a že vám to připomene, ale taky by mohla (měla/musí) nabídnout nebližší veřejné záchody. Protože upřímně řečeno sice do sebe dostanete tyhle tekutiny, ale ony musí taky někdy nějak ven...
A to přesně mi vadí v mojí práci.. Ráno odejdu z domova a od toho okamžiku pokud se mi zachce na záchod musím spoléhat na veřejné WC a všichni víme, jaká je jejich kvalita. Jsem totiž celý den (půlden) na nohou a chodím po klientech. U některých (minima) si na WC dojít lze, ačkoliv pro to musíte podstoupit (alespoň pro mě velice) potupné žádání o svolení s použitím jejich. U jiných to však z nějakých důvodů nelze (a to jak kvůli (ne)čistotě či prostě osobě klienta). A tak je vlastně člověk odkázán právě na veřejné záchody, ale protože většina je zpoplatněna tak si vlastně za celý den vydělávám pouze na ty záchody, protože řekněme si to narovinu- plat pracovníka v sociálních službách je vzhledem k povaze práce mizivý. Je sice pravda, že už mám za ty tři roky co takhle pracuju pár vytipovaných míst, kde si lze zadarmo odskočit, ale ne vždy jsem poblíž těchto míst nebo to nejde z jicných důvodů.
Stejně jsou na tom třeba i pošťačky, atd.
Jak má člověk takhle vypít dva nebo tři litry?! Na tohle asi nikdo nemyslel, co? Docela by mě zajímalo, jak by se s tímhle popasovali ti vyznavači pití velkého množství tekutin... Já jsem ráda, když za den vypiju jeden Rajec (0,75l) a nemusím obtěžovat svoje klienty a co na to říkají moje ledviny raději neřeším...

A teď si představte, jaké to pro mě (a mé kolegyně atd) bylo v létě při těch vedrech, kdy bylo venku 35 ve stínu, slunce pralo a většina lidí se tísnila u klimatizací v kanclech. Já jsem v tom počasí musela skoro celý den chodit po klientech a neměla si kde odpočinout (a často ani kde se v klidu najíst).

Uděláte si prostor na Nový prostor?

Dneska jsem si po relativně dlouhé době znovu koupila časopis Nový prostor.
Abych se přiznala, kolem toho pána chodím velice často do školy a ještě jsem si u něj konkrétně nikdy číslo nekoupila. Dříve jsem si jej kupovala na Karláku a nebo tak různě po městě, ale posledních pár let jsem nějak přestala s sebou nosit cash peníze a tak nemám jak a za co si Nový prostor koupit.
Ale tohoto prodejce jsem od té doby, co chodím do školy potkávala u metra dost pravidelně a popravdě mi ho bylo i líto. Sedává a nebo tam stojí a čeká, až si někdo číslo koupí. Tak jsem se zařekla, že až tam půjdu a budu mít peníze, že si prostě jedno číslo koupím. To nás vrací ke dnešku, protože mám (tedy měla jsem) v peněžence od včerejška 400 Kč, tak se splnila podmínka mít peníze a jít kolem, takže jsem si Nový prostor koupila.
Prodejce byl velice milý a chvilku jsme si povídali. Vlastně mi udělal přednášku o filosofii, bylo to docela milé. Možná kdybych  nepospíchala do školy a neměla hlavu úplně jinde a u svých starostí, tak bych mu věnovala větší pozornost a povídala si s ním déle.

Ale i tak teď pokaždé, když půjdu kolem budu na toho pána koukat jinak. Bude to pro mě filosof :D
Líbí se mi to, že si tito lidé takhle můžou přivydělat. Ačkoliv nevím, kolik si tak mohou vydělat, když za jeden výtisk mají pouze 25Kč (tj. půlku z ceny). Neviděla jsem totiž moc často někoho, kdo by se s tímto filosofem bavil (kromě asi jeho kamaráda) a kupoval si od něj časopis. Ale přála bych mu velké výdělky, je milý a docela i vtipný. Už jsem totiž potkala i takové prodejce, co mi časopis nutili a byli až vlezlí a popravdě odpudiví... od těch bych si to asi nekoupila (ikdyž možná potřebují peníze více) Nejde mi ani tak o vzhled, člověk nemusí být topmodel nebo výherce nejkrásnějšího muže planety na to, aby byl na ostatní milý....

Takže až přístě půjdete kolem nějakého prodejce Nového prostoru a nebo kolem tohoto filosofa, zkuste vyhrabat v peněžence těch 50 Kč (není to zas tak moc) a udělejte dobrý skutek. Je to totiž i zajímavé čtení (a křížovka)... v tomto čísle (je v prodeji od dneška, mám to ale štěstí) se hodně věnují fenoménu squoterství a je to pěkně čtivě napsané...
A já, až přístě půjdu a nebudu mít peníze pouze na kartě (což popravdě nevím, kdy bude) se zase pokusím si koupit časopis a panem filosofem si popovídat :)

Hokej na Radiožurnálu

Praha a Ostrava právě v těchto dnech hostí mistrovctví světa v hokeji.
Já jakožto fanynka hokeje, pouze toho mezinárodního tedy všech mistrovství a olympiád, nemůžu jinak než to sledovat se zaťatými pěstmi. (a jako téměř každý Čech- trenér do toho pokřikovat a radit jim, co mají dělat lépe a kdy střílet atd.)

V neděli, kdy se hrál zápas my (ČR) versus naši severozápadní sousedé Německo jsem však byla na cestě z vánočního dárku (pobytu na Šumavě na krásných Knížecích pláních, můžu jen doporučit). Takže jsem nemohla sedět před obrazovkou a fandit. Místo toho jsem poslouchala přenos v rádiu, přesněji na Radiožurnálu. 
Bylo to velice zajímavé. Komentovali to dva moderátoři (jejihž jména si bohužel nepamatuji, ale v dnešní internetové době by se to určitě dalo dohledat) a jeden komentoval docela dobře, ale ten druhý (dle hlasu starší) byl opravdu "borec" :D
Tento borec stále mluvil o tom, jak naši hokejisté hrají špatně a jak špatně třílí, jak mají špatnou obranu atd, že si téměř nevšiml, že ČR dalo gól. Pořád mluvil o něčem, co sice souviselo s hokejem, ale bylo by mnohem užitečnější kdyby se věnoval dění na ledové ploše. Mohl totiž dříve zaznamenat akci hokejistů a fanouškům poskytnout lepší přehled o tom, co se právě děje, místo toho on však nedával pozor a pomlouval a pak najednou přišel s tím, že jsme dali góla. Jak se to stalo a kdo ho vlastně dal jsme se dozvěděli až expost a jen takovou jakoby náhodou. A to jsme v té chvíli prohrávali 0:1 takže se jednalo o důležitý gól (neřeknu, kdybychom vyhrávali např. 19:0 tak by dvacátý gól asi neznamenal tolik, ale takto?!)
Borec tedy řekl, že jsme dali góla a suveréně si pokračoval v litaniích na to, jak hrajeme špatně a dál se ledové ploše a hokejistům věnoval spíše okrajově. Vlastně jsme se o tom, co se děje a dělo dozvěděli téměř výhradně ve chvílích, kdy komentoval ten druhý.
Stejně tak jim, Radiožurnálu, nefungovalo spojení s expertem. Ale to se dá pochopit, ačkoliv oba byli v Praze (pokud jsem to pochytila správně tak expert byl v O2 aréně a Radiožurnál sídlí na Vinohradské ulici... a to není zas taková dálka)


Dnes zase hrajeme a já znovu nebudu doma u obrazovky, ale mám neformální sraz s kolegyněmi z práce a tak snad bude v pizzerii kam jdeme puštěna TV. Nebo poprosím někoho, aby mě o průběhu utkání se Švýcary podrobně informoval... Ale Radiožurnál poslouchat asi nebudu...

Etika násilí (kurz na FSV UK) a můj příspěvek do Oxfordské debaty

Pozice 2: Odstranění používání násilí z mezinárodních vztahů je nereálné, nežádoucí  a nesprávné

-          Úvod

o   Dobré ráno všem, zastávám v této debatě pozici č. 2 tedy stanovisko, že Odstranění používání násilí z mezinárodních vztahů je nereálné, nežádoucí  a nesprávné, na úvod se ve svém příspěvku budu věnovat svému pojetí mezinárodních vztahů, dále pak samotnému násilí a možnosti jeho odstranění.

-          Stať

o   Nejdříve bych ráda ujasnila, co chápu mezinárodními vztahy a jak s tímto pojmem budu ve svém dalším projevu pracovat. Mezinárodní vztahy chápu jako vztahy LIDÍ, kteří (sice ať více či méně) zastupují (nebo by alespoň měli zastupovat) zájmy různých států/území/ národů či větších skupin obyvatel. Jedná se tedy vlastně o vztahy lidí s lidmi, akorát s tím rozdílem že tito lidé, nemluví pouze za sebe, ale zastupují větší skupinu osob a mohou tedy udělat větší užitek a větší škodu. Pro svou další argumentaci budu tedy mluvit spíše o násilí mezi lidmi, jakožto jedinci. Protože nakonec jsou to tito jednotlivci (či skupiny jednotlivců), kdo rozhodnou i o mezinárodních věcech.

o   Násilí jakožto dle definice sociologa Petruska „ ...jeden z projevů zla. Prostředek nebo způsob, jak donutit jiného člověka nebo jinou sociální skupinu, aby činili něco, co činit sami nechtějí, anebo jim znemožnit vykonávat něco, co vykonávat chtějí.“ Nebo dle definice WHO je „záměrné použití nebo hrozba použití fyzické síly proti sobě samému, jiné osobě nebo skupině či společnosti osob, které působí nebo má vysokou pravděpodobnost způsobit zranění, smrt, psychické poškození, strádání nebo újmu“ Přesně toto násilí je v lidské společnosti přítomno od počátku její historie. Dalo by se říci, že v podstatě celá historie, tak jak se ji učíme ve školách, čteme v knížkách a díváme na ať více či méně pravdivě zpracované historické filmy je plná přesvědčování či omezování jiných osob v jejich zájmech anebo fyzickým násilím na jiných. Bohužel ani v dnešní době to není jiné, naopak za 19. a 20. století došlo k mnohem větším násilným ztrátám na životech než za několik předcházejících století a to přestože došlo k významným filosofickým a politickým změnám. Těmito změnami chápu například stále existující deklarace lidských práv (k čemuž sice došlo dříve- např. Francouzská revoluce a její deklarace práv člověka a občana 1789) a pozdější deklarace těchto práv v rámci OSN (roku 1948), snahy o vznik společnosti národů vzniklé po 1. Sv válce a dokonce i vznik a působení OSN po 2světové válce. Dále také vznik nových států a jejich zákonů (ústavy), které jak se ukazuje, nejsou zárukou dodržování míru a nenásilnosti.

o   Dále je důležité zmínit, že za celou lidskou historii se i přes opakované snažení se zatím nikomu nepodařilo dlouhodobě a definitivně veškeré násilí z lidské společnosti odstranit. Samozřejmě se objevily ať menší či větší komunity osob, které byly schopny po určitou dobu jednat nenásilně a to i jako reakci na násilí (viz Ghándí v době anglické kolonizace Indie), ale zatím se nepodařilo toto násilí odstranit např. trvale na území celého státu.

§  Důkazem může být i každoročně vyhlašovaný GPI (Index míru)[1]- Global peace index, který je sestavován Institutem pro ekonomii a mír (poprvé byl takto sestaven v květnu 2007).  Tento index je sestavován na základě 22 kritérií zaměřených na tři hlavní témata: míru bezpečí a bezpečnosti (safety and security), rozsah domácích a mezinárodních konfliktů a míru militarizace. Celkově bylo v roce 2014, za kdy jsou nejnovější data, hodnoceno 162 zemí, které pokrývají přibližně 99,6% světové populace.

o   V roce 2014[2] se nejlépe umístil Island (který se obecně velice často umisťuje na předních příčkách tohoto žebříčku již od jeho založení) a nejhůře se naopak umístila Sýrie. (PRO zajímavost: ČR byla 11). ALE tento údaj je pouze orientační a neznamená, že v Islandu není přítomno násilí či že se nemohou Islandští obyvatelé dopustit násilí v mezinárodních vztazích. Pouze to znamená, že z hodnocených 162 zemí hrozí od islandských obyvatel (a jejich diplomatů) nejmenší nebezpečí ohrožení světového i lokálního míru.

o   Z výsledků roku 2014 také vyplývá, že míra ohrožení konflikty se od roku 2007 stále zvyšuje (tj. index míru klesá) a obecně dochází u většiny států ke zhoršování situace- pouze u 58 se zlepšila proti 111 se zhoršením.  

§  Dále stojí za zmínku to, že člověku je nejen násilí historicky dáno, ale také se v tomto ohledu liší od zvířat. (ta) Zvířata se totiž nejčastěji uchylují k násilí, pouze pokud mají hlad, bojují o samici anebo o území. Na rozdíl od lidí, kteří používají násilí i za jinými účely (sebeobohacení, pomsta,…) takže případný argument „berte si příklad z přírody“ nebo „když dokáží  koexistovat zvířata, mohou i lidé“ je v tomto případě nevyužitelný.

§  Pak je také nutno položit si otázku, zda je odstranění násilí žádoucí a správné. Pokud vezmeme v úvahu fakt, že násilí popřípadě agrese či útok je jednou z poslední možností úniku, obrany či poslední záchrany nelze ji upírat. Protože i samotná sebeobrana v případě napadení je svým způsobem násilí. A pokud bychom situaci velice zjednodušili na pravidlo řešení konfliktu útok či únik, docházelo by asi k velkému počtu útěků. Dovedete si takový svět představit? J 

§  Dále pak je samozřejmě nutno zmínit násilí páchané státy (potažmo státem), jako jsou války (obrané i útočné), ale vlastně i trestání je v určitém slova smyslu násilí, protože tím nutíme někoho (tj. pachatele) činit něco, co nechce (jít do vězení, činit pokání,…) a to je přeci část společnosti, kterou odstranit nechceme, nebo ano?

-          Závěr:

o   Na závěr bych shrnula přednesené argumenty, ze kterých vyplývá, že je nereálné úplně odstranit násilí odkudkoliv a tedy i z mezinárodních vztahů. Násilí patří k lidskému druhu již od počátku jeho existence, kdy by lidé pravděpodobně bez něj nepřežili a možná by se ani nevyvinuli do dnešní podoby. Dnes je násilí používáno také a to dokonce více (a asi i v jiných formách) než dříve. Někteří lidé dokonce tvrdí, že války jakožto extrémní forma násilí jsou (společně s nemocemi a hladem) přirozeným způsobem regulace obyvatelstva. Jedná se také o jeden z nejzákladnějších lidských pudů a pro nás lidi také jedno z řešení. I proto je tedy bohužel nutno konstatovat, že je to prostě v lidské nátuře a je na čase se s tímto faktem smířit. Samozřejmě je však žádoucí násilí mezi lidmi OMEZOVAT a to jak na mezinárodní, národní ale i na osobní úrovni.  
K těmto omezením již samozřejmě dochází již v úvodu zmíněnými opatřeními na mezinárodní i národní úrovni. Je však otázkou, nakolik jsou efektivní a správně zacílené. Stále ještě se totiž věnuje více pozornosti následným opatřením, jako jsou tresty (tedy i to je jistá forma násilí) nežli prevenci. Jednu z forem prevence, a to dokonce tu nejranější, zmiňuje ve svém článku  profesor Grof[3] (americký psycholog českého původu) který píše, že vztahy mezi lidmi velice ovlivňuje porod, takže teoreticky změnou jeho průběhu (tedy upravením prostředí pro matku a dítě) by se dalo relativně jednoduše dosáhnout lepších mezilidských vztahů.

-          Na tomto místě bych ráda poděkovala za pozornost a předala slovo zpět moderátorovi debaty.

-          Krátké shrnutí

o   Obhajovala jsem pozici, že je nereálné, nežádoucí a nesprávné násilí z mezinárodních vztahů úplně odstranit. Tuto tezi jsem se pokusila podložit historickým lidským vývojem plným válek a násilí, dále pak faktem že patří k lidské nátuře a také násilí jako forma obrany (z teze útok nebo útěk). A také to, že násilí není pouze v lokální záležitostí, ale potýkají se s ním lidé napříč všemi rasami, vrstvami,… na což jsem poukázala GPI (global peace indexem) Dále jsem pak vyjádřila návrh na změnu výchovy lidí tak, aby se dosáhlo alespoň omezení násilí, což je bez diskuse žádoucí.

---

[1] GPI- světový index míru

[2] GPI 2014

^[3]Stanislav Grof: Psychologické kořeny lidského násilí a chtivosti  < http://ografologii.blogspot.cz/2009/03/stanislav-grof-nasili.html>

Pár jakýchsi poznámek...

Nerozumím tomu, proč když odněkud jezdí dva autobusy, tak tyto dva busy jedou minutu po sobě a pak třeba 15 minut nejede nic. Proč tyto autobusy, když se jedná o jejich začáteční stanici, nemohou mít mezi sebou rozestup 7 nebo 8 minut, aby člověk nemusel čekat tak dlouho?

Nechápu to, proč jsou čeští úředníci/ obsluha nádraží tak líní a nemohou udělat něco málo navíc. Ilustruji to na příkladu: při nalezení občanky poblíž jednoho nejmenovaného nádraží ČD nebyla tamější obsluha ochotna si tak OP nechat, pro případ, že by se právoplatný majitel pro tento doklad vrátil. Chápu, že to není jejich povinnost, ale co třeba ochota pomoci? Já kdybych něco takového ztratila poblíž nádraží tak očekávám, že by ho tam mohl někdo zanechat...

Nechápu, proč když jsem mladá tak všichni primárně očekávají, že je pustím sednout. Já to dělám, je to samozřejmost a slušnost. Jenže ty lidi nenapadne, že občas mi taky není zrovna dobře a to sezení opravdu potřebuju... Chci tím říci, že se mi nelíbí, že se nikdo nezamyslí nad tím, že za nevstanutím může být také něco jiného než pouhá "ta dnešní mláděž", nebo nevychovanost,... ale taky to může být pocit na omdlení, točení hlavy, bolest břicha,...
S tím souvisí další věc a to je jak všichni, když někdo takový nastoupí raději odvracejí hlavu, aby ten onen člověk náhodou nebyl v jejich zorném poli... strkají hlavu do písku, ať je to někdo jiný kdo vstane... ne já!
A poslední s tím související věc, už několik lidí mi říkalo, jak se jim (nebo jejich známým) stal trapas, že chtěli pustit těhotnou ženu si sednout, jenže ta paní se ohradila, že přeci není těhotná... byla prostě jen při těle... Občas je těžké to od sebe rozeznat...


Dále jsem stále ještě nepochopila, proč Bořislavka má výtahy, co nefungují ve větru a Nádraží Veleslavín pro jistotu nemá žádné výtahy ani eskalátory (ačkoliv je to spojení na letiště a tedy se očekávají davy lidí s kufry). Třeba tam nejsou právě proto, aby s nimi nelomcoval vítr?!
Stejně tak u výstupu z metra na Nemocnici Motol si očividně nikdo neuvědomil, že v blízkosti je i Nemocnice Na Homolce a tak jejich pacienti neví kam mají jit. Třeba chce Motol nemocinici Na Homolce převálcovat?
No a Blanka, to je případ sám pro sebe...

Proti přírodě

http://www.csfd.cz/film/398447-proti-prirode/
Předem upozorňuji, že článek obsahuje spoilery k filmu Proti přírodě! (kdo neviděl ať se podívá a nebo nečte dál...)

Nedávno jsem byla s drahým polovičkou a jednou moji kamarádkou/kolegyní s práce na tomto filmu. Drahý polovička nám pak řekl, že film m příjde jako sonda do krize středního věku muže. Pravdivá, necenzurovaná a realistická.
Já tomu však nerozumím... nechápu některé myšlenky hlavního hrdiny Martina. Proč když není šťastný tak s tím nic neudělá? Běží si přírodou a přemýšlí, jak by mu bylo nejlépe kdyby se rozvedl (nebo dokonce jeho žena Singrid zemřela) a vůbec nemyslí na to, jak to prožívá ona. Je ona šťastná? (popravdě vypadá, že taky moc ne) Proč s tím tedy nic nedělají? Nemluví spolu?
Nepřipadalo mi, že by se Martin nějak snažil sblížit se se synem, se kterým si podle svých slov nerozumí (je malý tak je to nejlepší věk na navázáni dobrého rodičovského vztahu). Vlastně se nějak spokojí s tím, že se tedy rozvede a o syna se budou střídat. (vůbec ho nenapadlo jaký vliv to bude mít na syna) No a korunu tomu nasadí tím, že se "vyspí" v opuštěné chatce s neznámou holkou. Tak takhle to chodí? Pokud je film tak realistický, máme tedy my ženy očekávat, že jakmile na muže příjde krize tak se vyspí s cizí holkou? Prostě při první příležitosti a přítomnosti hezké holky se neudrží a vyspí se s ní? (přičemž se před ní nejdřív bude producírovat pouze v ručníku? :P )
Je sice dobře, že se pak stydí a má doslova chuť se jít zahrabat a uvědomí si, co ve své ženě má (tedy vrátí se domů a neuteče někam prač o čemž také uvažoval), ale proč se na to uvědomění musel vyspat s tou holkou? Proč mu k tomu uvedomění nestačilo samotné vyčištění hlavy běháním v čisté přírodě a nebo víkend o samotě? (to občas potřebujeme každý, vyčistit si hlavu prostě utéct od všeho a občas i všech) Proč k tomu ale potřeboval tu ženu podvést?
No a jak to dopadne, až se vrátí domů? Řekne jí to, že jí podvedl a změní se tím něco? Bude se chovat lépe? Zapracují na stereotypu, který je a jejich vztah tolik ničí? Tak to je už na nás a naší fantazii..

Jinak tedy musím říct, že příroda je tam nádherná. Ty lesy vypadají tak krásně, hned bych tam jela... (klidně i na kolo, miláčku :D)
A film je pěkný a místy vtipný (třeba scéna se stromem...)

Soucítím s tebou, Francie!

nejpve: "Je suis Charlie!"

Držím minutu ticha, ačkoliv jsem ukecaná a minutu být ticho je pro mě těžké, za všechny oběti útoku na redakci týdenníku "Charlie Hebdo". Je mi opravdu líto, co se stalo a přeji hodně síly pozůstalým (a přeživším) a věčný klid obětem.

Musím však říci, že se obávám toho, co příjde teď.
Obávám se toho, že se strhne mela a všichni, kdo se hlásí k muslimské víře budou pronásledováni a budou se muset bát o svoje bezpečí. Tedy i ti, kdo s útokem neměli nic společného, pouze knihu a nehmotnou osobu.
Je sice pravda, že poslední dobou je nějak moc útoků, kde figurují muslimové, ale na druhou stranu na světě je přibližně 1,6 miliardy muslimů, což z nich tvoří druhé největší náboženství. Na jednom webu (http://www.jenpromuze.cz/start/mixer/6930-5-nesmyslnych-mytu-o-islamu-kterym-verite) jsem četla, takovou věc, se kterou souhlasím (ačkoliv web je "jen pro muže" a to já jaksi nejsem). Píše se tam: "Lidé podle průzkumů věří, že celkem 10 procent muslimů jsou teroristé. To by dělalo zhruba 150 milionů teroristů, kteří kdyby se rozhodli, že každý zabije nějakých chabých 40 lidí, asi by nezbyl už žádný život na Zemi".
Nemůžeme házet všechny do jedné kupky a říci, muslimové jsou špatní! Vyženeme je všechny! (viz pan Okamúra)
Přiznávám, že sama neuvažuji o tom, stát se muslimkou, ale to neznamená, že takové lidi nerespektuji. Popravdě, promiň tati, jsou pro mě jako křesťané. Prostě věřící.
Vzpomeňme si, že křesťané také vyhlašovali "svaté války" a "svaté výpravy" a zabíjeli, pustošili a zotročovali každého, kdo nebyl stejného a tedy toho správného přesvědčení. Kolik v minulosti proběhlo křížových výprav, poprav pohanů, vypálení vesnic,... A teď se křesťanství ukazuje jako mírumiloné náboženství. Islám tedy vlastně prochází podobným vývojem, má na to svým způsobem čas, protože je přibližně o 600 let mladší (pokud si pamatuji správně z dějepisu narození proroka Muhammeda) a tedy je situace srovnatelná s katolíky ve 14/15 století (no dobrá, lépe by bylo katolíky v 8/9 či 10) a jejich vývojem. Snad se časem tyto momentálně radikální frakce uklidní a stanou se schopné spolužít s ostatními nábožestvními.
A jak jsem již jednou řekla, těch muslimů co páchají tyto strašlivé útoky je hrstka (ani to ne) z celkového počtu muslimů. Jen se o nich stále moc mluví, protože média vypozorovala strach západu a tak (někdy zbytečně) zveličují události, aby měli co dát do zpráv. Protože všimněte si, že 90% zpráv jsou negativní (kdo kde koho zabil, okradl, co se stalo špatného,...). Lidé jsou na to prostě zvyklí a asi to i chtějí. Kdy naposledy byla ve zprávách nějaká pozitivní zpráva z muslimského světa? A neříkejte, že tam žádná není! Žije tam 1,6 miliardy lidí, a i kdyby byla polovina pesimistů tak je tam stále 800 milionů optimistů a ti mají určitě nějaké pozitivní zprávy... Na druhou stranu, neříkejte mi, že například katolíci nepáchají vraždy, nenutí své ženy do něčeho co nechtějí, nemlátí je (domácí násilí), neomezují jejich svobodu, nediktují jim co si oblékat a nebo je nediskriminují (kolik žen se v západním světě stalo kdy premiérkou/prezidentkou?). Dělají to... jinak než muslimové, ale prostě dělají. Jen si to tak neuvědomujeme. Katolíky, židy, hinduisty,... prostě jaksi omlouváme (přehlížíme, odpouštíme jim,)
NAPŘ: Když je ve zprávách nějaká autonehoda nehoda (zase negativní katastrofická zpráva) nikdo tolik nezdůrazňuje, že se jedná o KATOLÍKA, ale kdyby se jednalo o muslima, hned je svolán krizový štáb a bude se jednat o tom, že měl určitě za cíl blízkou školu. Jenže jemu prostě jen uklouzlo auto na ledu. Je to prostě jen člověk!

Co chci říci je, neposuzujme ty atentátníky podle toho v co a v koho věří. Ale naopak v co nevěří- tj. v solidaritu, lidskost, svobodu (i projevu) a snažme se takové lidi napříč zeměmi (a náboženstvími) usměrnit a naučit tomu, co neumí- toleranci. Takové lidi najdeme všude na zemi, jen o těhle se prostě teď víc mluví a oni na rozdíl od křižáků ve středověku mají moderní vymoženosti, které jim velice pomáhají (ke škodě všech ostatních). Technologický pokrok má i své stinné stránky.
Pamatujme si, že jsou to jen jedinci a podle nich bychom neměli soudit celou společnost. Nebuďme barbaři, buďme tolerantní lidé. Neoplácejme jim stejně, tedy zabraňme tomu, abychom se slepě vrhli do odvetných akcí a způsobili matkám (protože i muslimky jsou matky a i muslimové jsou něčí děti) tu nejhorší bolest- přežití vlastního dítěte.