Už je to dlouho...

Už je to dlouho co jsem sem nic nenapsala, ale to není tím, že bych neměla o čem psát, právě naopak. Je toho tolik, co bych chtěla říci, ale problém je v tom komu.
A jak jsem tak přemýšlela nad tím, komu bych řekla o pár dalo by se říci drbech a tom komu je vlastně můžu říci, dospěla jsem k trošku jiným myšlenkám. A to tomu, jestli je ještě někdo, komu můžete říci všechno co víte (jako třeba všechny drby). Někdo komu když něco řeknete a on si to nechá pro sebe, nebude z toho vyvozovat neblahé a neoprávněné důsledky a bude vás jen poslouchat.
Protože poslední dobou se ve společnosti a prostě všude rozmohlo to, že každému se může říci jenom něco. Přiznávám se bez mučení, že já to taky praktikuju. Má to ale své dosti výrazné nevýhody, je to jako s lhaním-nikdy nevíte co jste dané osobě řekli a co ne. Takže se může dost dobře stát, že začnete mluvit o něčem, co jste říci neměli, protože už prostě ztratíte ponětí o tom, co jste řekli a co ne.
Ikdyž blog s žádnými čtenáři není zas tak špatné místo na tlachy tohoto typu, ale přeci jenom to nelze. Nemůžu psát, co si opravdu myslím a co si podle toho dedukuju, protože by se mohlo stát, že se to provalí a to by bylo nemilé.

Také nejde o to, že by bylo málo lidí kterým by se daly takovéhle věci říci, spíše o to, že u určité části z nich existuje určitá pochybnost ohledně toho, jestli si to nechají pouze pro sebe. Protože narovinu řečeno, kolik z nás má pusu na zámek a ikdyž ostatní naléhají tak nepovolí a nic z toho co vědí neprozradí? Řekla bych možná, že to patří k lidské přirozenosti, že se lidé chtějí podělit o informace tohoto typu. A takže ten, kdo se o ně nedělí je svým způsobem vydělen ze společnosti.

Takže vlastně komu se dají takovéto věci říci?
Psychologovi? Ten není na světě pro to, aby poslouchal o vašich přátelích, drby atd.. Jeho úkolem je vyslechnout vás ohledně toho co vás trápí. Ale i to má svá úskalí, protože vás vyslechne, ale bude si dělat zápisky, které vám neukáže, a bude vás hodnotit. Což samozřejmě obačs potřebujeme ale ne vždy. A v těch případech kdy to nepotřebujeme je to spíše na škodu, protože jeho úkolem bylo jen vyslechnout.
Knězi? Jo, dobrá za ním můžete přijít s tím, že jste někoho podvedli, někomu omylem ublížili, ale dost těžko mu budete vyprávět o tom, že vaše kamarádka chodí s nějakým tmavovlasým chlápkem co vypadá jako Pierce Brosmann nebo tak něco. Tedy pokud ten kněz není váš kamarád a to pak má stejná úskalí... Myslím, že i kněz vás bude soudit, od toho tam také je aby vám uložil trest v podobě několika odříkanýkch modliteb.
Nejlepší kamarádce? No jenže i ona může mít nejlepší kamarádku, které se s tím bude chtít svěřit. A pokud jste to právě vy, šťastlivče, tak i tak. Co když se to bude týkat její osoby, nikdo nerad neslyší o tom, že vám něco na něm vadí. Takže to taky není ideální.
Kamarádce? Tam je ten stejný problém jako u nejlepší kamarádky. A třecí plochy jsou ještě větší, protože se asi najde více věcí co vám vadí. Protože, podle mého názoru, si za nejlepší kamarádku vybáráme tu osobu, která nám nejvíce sedne a tedy na ní vidíme nejméně chyb.
Plyšákovi? Jenže ten vám na to neodpoví, nebude přikyvovat a nezasmějete se tomu společně... Ikdyž z toho asi vychází vítězně. Protože ten, pokud v sobě nemá zabudovaný odposlech či diktafon, si to nechá absolutně pro sebe a nebude vás soudit. Nebude vám vyvracet argumenty a divně se na vás kvůli něčemu dívat. Bude to stále stejná plyšová bytůstka.

No abych to shrnula, nejlépe z toho, podle toho co mě zatím napadlo, vychází plyšáci. Takže pokud vás zajímá něco o nějaké osobě, je nejlepší špionážní trik "napíchnout" mu plyšáka, proč se babrat s telefonem :)