Představte si, že...

Na minulou přednášku jsme si měli přinést jogurt nebo přesnídávku a lžičku, ptáte se proč?
No to já jsem taky dlouho nevěděla, tedy do té doby nežli začala ta ona přednáška a na nás bylo si něco předtavit.

Já sama jsem si vzala svou oblíbenou jahůdkovou přesnídávku Hamé a čarvenou plastovou lžičkou... (to pro vás asi bylo nesmírně důležité vědět, co ?)
Poté bylo na nás, abychom se rozdělili do dvojic.
Následovalo vysvětlení toho, co se bude odehrávat. Měli jsme si představit, že jsme upoutaní na lůžko, pravděpodobně v terminální fázi nemoci, a že nemluvíme, nevidíme, nehýbeme se (ale polykat můžeme) a pouze slyšíme. To byla role jednoho ve dvojici, role toho druhého byla návštěva tohoto pacienta. Měli hrát staroun známou, třeba ze školky ale neměla to být osoba až příliš blízká, aby to nikomu příliš emocionálně neublížilo. Protože představovat si, že je osoba nám blízká v takového situaci není jednoduché. Také v zadání bylo, že si "návštěvu" na chodbě odchytl doktor a sdělil, že "pacient" již tři dny nejedl a že to s ním jde z kopce. Takže návštěva měla ještě do pacienta dostat, nikoli násilím, nějaké jídlo. Na celou náštěvu byl vymezen čas 12 minut poté se role ve dvojici obrátily.

Každý měl z té simulace svůj určitý "zážitěk", a já se tu pokusím nastínit ten svůj. Nebudu tu zmiňovat žádná jména osob, které se toho účastnili, ani jejich osobní zážitky, ale pouze jak jsem to viděla ze své osoby. A pokud vám to nebude stačit, můžete si to v nějakém bezpečném prostředí pokud možno s dohledem někoho, kdo má alespoň základy psychoterapie zkusit.

Začínala jsem v pozici návštěvy. Pro osobu pacienta jsem si nevybrala konkrétní osobu, aby se mi to s nikým právě nespojilo. Snažila jsem se tak neosobně, ale přitom prakticky mluvit. Ale nakonec z toho vzniklo jenom takovéto žvatlání o tom, jak jsem na You tube našla skvielou písničku a co dělala naše kočička atd.
Nebránilo mi to však v pozorování ostatních, bylo zvláštní jak k tomu každý přistupoval jinak. Někdo mluvil, jiný se snažil toho druhého krmit... Snažila jsem se vymyslet komunikační systém, pomocí jehož bych se dozvěděla třeba i to jestli "pacient" má hlad či ne. Jenže, jak jsem později zjistila, to nebyl ten pravý způsob, protože fungival jen chvilku, ale to já jsem nevěděla. Takže jsem neodpovězení považovala za ne a tak jsem jako návštěva nekrmila. Celou dobu jsem mluvila a mluvila, občas dělala vtipy. A upřímně doufala v rychlý konec.
To já, poté v pozici pacienta jsem se moc krmit nechtěla nechat. Přišlomi to, že toho druhého tím musím hrozně obtěžovat a mimo to, pro něj musím být těžké někoho vůbec vidět v takového situaci natož ho ještě krmit. Ale je pravdou, že mé návštěvě se podařilo mě přesvědčit alespoň na tři lžičky přesnídávky.
Nemůžu říci, že bych se do té role pacienta dokázala dobře vcítit, nevím nějak jserm si to nedovedla představit a možná jsem si to ani představit a připustit, že bych tak mohla dopadnout, nechtěla. Takže jsem cleou dobu myslela na úplně jiný věci a také doufala, že už bude konec 12 minut.
Z čistě praktického hlediska pro mě bylo horší být pacientem a to kvůli tomu, že jsem byla ospalá a se zavřenými očky a skoro ležíc jsem se trošku obávala, že usnu..

Musím, ale uznat, že má dvojička byla fakt dobrá. Šlo jí to rozhodně lépe nežli mě, alespoň se mi to tak zdálo.
No po 24 minutách, tedy poté co si to všichni zkusili, jsme se sešli v kolečku a povídali si o tom. Poslouchat ty názory bylo pro mě, myslím, mnohem přínosnější nežli celá ta simulce. Mnohem více jsem si přitom srovnala co chci a co naopak ne. Došla jsem k názoru, že si to nedovedu představit a tedy že vlastně ani nevím, jestli bych chtěla aby mě někdo mi blízký v takovémto stavu viděl. A jestli vůbec bych v takovémto stavu byla- jesli bych se nepokusila třeba se zabít nebo přesvědčit ostatní aby mě zabili (eutanazií). Protože já bych asi nechtěla žít v takovémto stavu, ano sice vnímáš a myslíš, ale k čemu ti to je, když skoro nemůžeš komunikovat a hýbat se. Asi by to bylo sobecké, rodina by to asi snášela špatně, ale nevím no... Těžko si představovat...
A vlastně je to i dobře...