Proč chci aby mi bylo zase pět

Protože ve svých dvaceti si myslím, že ve svých pěti jsem se měla jako v ráji....

A teď chci aby mi bylo zase pět a já mohla vyrazit s Míšou na pískoviště si hrát.
Mohla jít na vycházku s mateřskou školkou a držet se s někým za ruku.
Abych mohla jít k nám na dvorek si hrát na pískoviště s kyblíčkem a lopatičkou.
Abych mohla když se mi něco nelíbí zakřičet "Mamíííí!" a maminka vykoukla z balkónu a přišla mi pomoci.
Abych mohla věřit na Mikuláše a Ježíška a nemusela v nich hledat všemožné příbuzné a rodniné známé.
Nemusela se stydět za nic co udělám a mohla si dělat vpodstatě všechno.
Mohla se společně se svými vrstevníky zasněně koukat na nebe a pokud bych viděla letadlo mohla zakřičet "letí!" a doufat, že vystoupí nějací hodní mimozemšťané.
Abych se mohla těšit na to, jak půjdu poprvé do školy a naučím se ty dospělácké věci co už Míša umí.
Abych konečně taky mohla mít novou školní tašku a penál plný pastelek, které stejně postrácím (rozdám, popůjčuji, přelámu nebo s nimi budu hrát nějakou hru).

Přiznejme si, já se v pěti letech opravdu měla jako v ráji. (myslím že nejenom teď to tak hodnotím)
Chodila jsem do školky, kde jsem měla kamarádky (ikdyž mě občas některé naštvaly- jako když si daly ručníček na MŮJ háček) a mohla jsem si kreslit, hrát si a nebo se i nudit. Ikdyž k tomu moc času nebylo, v pěti letech už jsem si ve školce připadala přestárlá a jako jedna z nejstaršíách generací tam jsem cítila zodpovědnost a tak jsem si přeci nemohla jen tak hrát s těmi "malými". Raději jsem seděla na plastovém domečku, držela se za ruku s Vláďou Cholevou a zpívala si "Není nutno" od Svěráka. A nedočkavě vyhlížela kdy už pro mě příjde někdo a já budu moci jít domů za panenkama a všema hračkama. A ostatním se chlubila, že už příští rok budu chodit do školy, kam už můj bráška chodí. A když nám šli vychovatelky ukázat školu, já si připadala výjimečně, protože na tu, kterou nám ukazovali já zapsaná nebyla. Já šla na tu, kde byl Míša a to byla ZŠ Hostýnská, žádná (pro mě tehdá) ubohá ZŠ Nad Vodovodem. (Pche!)
Ikdyž školka nebyla zas až tak skvielá, musela jsem jíst chleba s medem (fujky!) a pít teplé kakao (z dnešního pohledu mňam!, z tehdejšího fujky!) a hlavně si přát: "Dobré chutnání! Děkujeme za přání!". Nikdy člověk (natož pětileté dítě) nemá takový hlad, jako když nemůže jíst a hlavně pokud je to kvůli někomu takovému jako je vychovatelka, která vás nutí si takhle přát...

Ale ano, všechno, co opravdu potřebuji znát jsem se naučila v mateřské školce... Nemám jíst pastelky, musím počkat nežli si mě někdo vyzvedne, když vypiju něco horkýho spálím se, můj háček na ručníky používají i ostatní a je nutné se s tím smířit, s vajíčkem na lžíci lze přejít celou lavičku, po spadnutí z houpačky na nos vám poteče krev, vodovky chutnají hnusně, spát ve školce je hrozný trest, škraloup na mlíku je fakt hnusný, i kluci umí zpívat, i na fotografa se lze šklebit, kapky deště jsou docela dobré, letadlo vám zpátky nezamává, bunda se dá obléci i obráceně,lze ztratit už několikáté bačkůrky, zlomit milion pastelek, chtít po mamince aby mi už pomilionté zpívala ukolébavku (Tak spinkej ať v tvých snech růže kvetou voní mech...) a stejně potom vylézt z postele a ještě si hrát, mohla nakreslit čmáranici a považovat to za umělecké dílo a hlavně nemusela nic řešit a stejně být nekonečně milována svými skvielými rodiči.... Co vác si může pětileté dítě z pohledu o patnáct let staršího dítěte přát?

Jenže už si asi neuvědomuji, že ve svých pěti jsem si myslela, že až mi bude dvacet budu se mít jako v ráji. Opravdu jsem tomu věřila, ikdyž si vlastně nevybavuji jestli jsem byla schopná si přiznat, že jednou budu tak (z tehdejšího pohledu) "stará". Protože v pěti letech si myslíte o každém starším nežli takových šest max. sedm, že je přestárlý, ale u rodičů se to tak nepočítá. :) Ti takoví nejsou pro děti nikdy (tedy mimo období, kdy děti dospívají a jsou v pubertě)...