Nemyslíte, že je čas něco udělat s rozpadající se Strahovem? Tak veliký momentálně zanedbaný a rozpadající se areál by byl skvielý pro koncerty (U2, Rolling Stones,...) Tak co s tím uděláme?
Není čas konečně vystrnadit komunisty z politické scény? Nenapáchali už dost škody?
neděle 30. srpna 2009
Leonard Cohen
Včera 29.srpna 2009 jsem viděla zaplněnou O2 arénu tleskající ve stoje písničkáři Leonardu Cohenovi, který se na Prahu přijel znovu podívat po jedenácti měsících. Minule zde vystupoval v Tesla aréně 27.9. 2008.
Sama vůbec nevím, kdy a kdo u nás v rodině přišel s tím, že bude mít Cohen koncert v Praze. Ale všichni jsme se shodli na tom, že tam musíme jít. Je to hloupé říci, ale kdybychom ho neviděli jako bychom nikdy nežili. Protože nikdy není to samé poslouchat nějakého interpreta doma a potom ho vidět na živo. To je naprosto nesrovnatelné.
Takže to bylo jasné, celá naše rodina jdeme. Vrátili jsme se vůli tomu z chaty, najedli se toasty, vzali auto a dojeli k nádraží Libeň, kde ho nechali. (Protože parkování v O2 aréně by nás vyšlo na 200-250 kč). Byli jsme tam o hodinu dříve, takže jsme si stihli najít místa- měli jsme 4 vedle sebe v sektoru 116 řada 001. Ikdyž to bylo dost dole, od plochy nás dělil pouze schůdek, viděli jsme velice dobře. Také nám pomohlo to, že jsme si přinesli dalekohled. Obešli jsme tedy celou arénu, koupili si coca-colu a kafe a půl hodiny před začátkem jsme si šli sednout.
Cestou k našim místům jsem si nemohla nevšimnout zrzavé hlavy stojící vedle jezdících schodů směrem k horním sektorům. Byl to Glen Hansard! Což byl pro mě šok. Co tam dělá? Bude snad zpívat s Cohenem? Nebo se přišel jen podívat?
Takže to bylo jasné, celá naše rodina jdeme. Vrátili jsme se vůli tomu z chaty, najedli se toasty, vzali auto a dojeli k nádraží Libeň, kde ho nechali. (Protože parkování v O2 aréně by nás vyšlo na 200-250 kč). Byli jsme tam o hodinu dříve, takže jsme si stihli najít místa- měli jsme 4 vedle sebe v sektoru 116 řada 001. Ikdyž to bylo dost dole, od plochy nás dělil pouze schůdek, viděli jsme velice dobře. Také nám pomohlo to, že jsme si přinesli dalekohled. Obešli jsme tedy celou arénu, koupili si coca-colu a kafe a půl hodiny před začátkem jsme si šli sednout.
Cestou k našim místům jsem si nemohla nevšimnout zrzavé hlavy stojící vedle jezdících schodů směrem k horním sektorům. Byl to Glen Hansard! Což byl pro mě šok. Co tam dělá? Bude snad zpívat s Cohenem? Nebo se přišel jen podívat?
Potom zazněl gong, že do začátku představení zbývá patnáct, potom deset a nakonec pět minut.
Už samotný příchod Leonarda Cohena na pódium přiměje skoro plnou O2 arénu k takovému potlesku, o kterém si naše domácí hudební scéna může jen nechat zdát.
Celý koncert byl rozdělen na dvě části- v první zahrál jedenáct písní a v druhé devět.Poté měl ještě několik přídavků (přesněji 7), vždy jakoby odešel a vrátil se a znovu začal hrát. Dvě části od sebe dělila je přestávka asi 30 minut, kterou ale všichni strávili tím, že šli čekat frontu. A to ať na záchody nebo na jídlo/pití. Většina front ubíhala rychle (dokonce rychleji než jsem předpokládala) takže jsme všichni stihli včasný návrat. Protože si ho nikdo nechtěl nechat ujít.
Doprovázela ho spousta hudebníků např. španěl z Barcelony- Javier Mas, který hrál na strunné nástroje (iDnes tyto nástroje nazvala exotickými), se blýsknul hlavně v písni Who by Fire, ale i v ostatních písních měl své zásluhy. Nebo fantasticky všestraně dechově nadaný Din Sold, hrál na saxofon, harmoniku a mnoho dalších nástrojů. Doprovázely ho tři zpěvačky : Shara Robinson, ta si zazpívala sólo v Boogy Street a sestry Hattie a Charley Webbovy. Všichni ymínění, i ti nezmínění, byli skvielí a atmosféru ke zpěvu Cohena dělali skviele padnoucí.
Hned první písní mě okouzlil- Dance Me to the End of Love.. měla jsem sto chutí s ním opravdu tancovat :)
Jeho sametový bručák, texty jeho písní a styl zpěvu snad během koncertu nenechal nikoho na pochybách, že tento pán je nejklepí písničkář dnešní doby.
Obdivuji jeho energii přesto, že je mu 74 a dokázal po pódiu skoro běhat a když se vracel po přestávce a na přídavky vždycky jakoby vskotačil. Emoce předával publiku a z publika si je i bral, choval se jako gentleman (ještě tedy nevymřeli). Klaněl se těm, kteří měli zrovna sólo a pokud ho měly ženy, sundal si svůj pověstný kloubouk.
Byl to naprosto neopakovatelně (pokud znova nepřijede) skvielý zážitek. Pokaždé, když skončila písnička lidé tleskali tak, že jim div neupadly ruce. A když naznačil odchod lidé tleskali ve stoje jen aby se vrátil a hrál dál. A co on? Vrátil se a hrál dál! :)
Dokonce se věčně soustředěný a vážně se tvářící Leonard Cohen usmál. Tedy spíše se usmíval :) A moc děkoval Praze a divákům, prý si to užil. Do své Shrekem profanované písně Hallelujah zakomponoval Prahu :)
A jednu ze svých, jako vždy nádherných písní, nechal zahrát a zazpívat sestry Webbovy, které ho na koncertě doprovázely. Byla to píseň: If It Be Your Will, a byla zazpívaná a zahraná (jedna hrála na kytaru druhá na miniharfu)
Sečteno a podtrženo, pokud bych měla hodnotit dostal by o de mě nikoliv 100% jako od iDnes, ale 110%! Nejen, že jsem si s ním zpívala při jeho koncertě dokonce přehluil U2 v mé hlavě a teď si místo nich zpívám Leonarda Cohena. A protože ještě dlouho na jiný takovýto koncert nepůjdu asi mi bude znít v hlavě ještě dlouho a to jsem nevýslovně ráda.
Pokud vás zajímá jestli jsem raději šla na U2 nebo na Cohena odpověď zní na oba koncerty stejně. Oba koncerty miluju a milovat je budu ještě dlouho. Protože jsou to naprosto odlišné hudebni žánry a styl. U2 jsou prostě úžasní jiným způsobem nežli Cohen. Na U2 skáčete do rytmu a užíváte si laserovou šou, čekáte na Bonův proslov. Kdežto na Cohenovi nemůžete nic z tohoto (mimo něco jako proslov) čekat nemůžete. Tam na vás čeká sezení přikovaně k židli, zavřené oči a poskakující srdce.
Kdo nebyl prohloupil! A myslím, že by měl litovat!
pátek 28. srpna 2009
.... ......
"Nudíte se? Kupte si medvídka mývala!" To tvrdí Bohumil Hrabal v Postřižinách. Já mám poněkud jiný názor. Je sice pravdou, že jsem nikdy neobývala stejný byt s medvídkem mývalem a ani si ho nikdy nekoupila, takže to nemohu přesně určit, ale přesto mám modifikaci: "Nudíte se? Kupte si kočku!" Protože s kočičkou zkušenosti mám! A jsem za ně vděčná :)
Od chvíle, kdy nám do bytu vkročilo toto čtyřnohé stvoření je celý svět jiný. Hlava rodiny se změnila, střed vesmíru se změnil a i chod domácnosti se změnil. A dost možná jsem se změnila i já a to vše díky čtyřnohé čičimiči jménem Tečka.
Není to pouze o povinnostech, protože samozřejmě, že i na ty došlo, ale i o jakémsi jiném duchu.
Vždycky když jsem ráno vstávala do školy ostatní "lidští" členové domácnosti ještě spali, ale naše Tečka nikoliv. Vstala se mnou, polísala mě, počkala až jí dám jídlo, naštvala se když jsem odcházela a potom si zase asi šla lehnout. A tak to bylo každý den, je příjemné když s vámi někdo ráno je, ikdyž mlčí.. Často je to tak dokonce i lepší :)
A když jsem se vracela vždycky byla doma, často mi dokonce přišla naoproti ke dveřím, ale samozřejmě jen jako. Nesměla jsem poznat, že to kvůli mě vstala, tak dělala že jde na záchod :) Ale přišla ducla mě, protože to jsme jí naučili- ducat (= člověk na kolenou nastaví hlavu dopředu a kočička příjde a mírně do vás strčí hlavičkou). Není lepší přivítání...
Ale samozřejmě že se chová jako kočička, takže ihned po ducnutí se k vám otočí zády, že jste jí doma nechali samotnou a co si to o sobě vlastně myslíte. A tak půl hodiny s vámi nemluví, tedy přehlíží vás a nebo naopak vyhledává vaše černé věci, kam se krásně stulí do klubíčka a tím zanechá po sobě krásná klubka chlupů. Jak tvrdí Murphyho zákony o kočkách a pro kočku (musíte si je přečíst- jsou fakt super :) ) kočkz mají jedinečnou schopnost vyhledávat si k ležení taková místa, kde jejich chlupy nejlépe vyniknou. Naštěstí jí naštvání nevydrží dlouho- nemá totiž ráda být sama a je to velice společenský tvor. Takže příjde a začne po vás koukat, a to se tedy zvednete a jde se s prosíkem omluvit a na to ona čeká. Zase vyhrála! Je to přeci kočka, osobnost, hlava rodiny a paní tvorstva.. :)
Dokáže skoro cokoliv, kdyby chtěla dokázala by nás přimět abychom skočili z okna, jenže kdo by ji potom krmil a dělal jí poskoka? Tak jedině proto nás zatím trpí.. :)
No a není nic lepšího nežli kočičí vrnění a předení nebo prostě ona. Nic tak člověku neudělá dobře, jako kočka, co na vás leží. Kočka má tak ohromnou vlastnost uklidnit a to z čehokoliv- stresu, agresivity, frustrace, smutku... často bych ji nazvala prostě všelékem. Už mnohokrát jsem jejího uklidnování využila. Dokonce ona sama přišla, protože to vycítila. Věděla co přesně v tu chvíli potřebuju, věděla, že nechci mluvit, ale mlčet. Věděla, že když mi bude ležet na břiše přestanu myslet na špatné věci, ale na to, jak je pěkná a že má krásná očka atd.. A pozná, kdy vás "vyléčila" a sama odejde. Člověku se potom skoro chce být smutbý z toho, že odešla...
No a co teprve když kočičku přepadne touha hrát si? To se z normálně mírumilovné kočičky stává opravdová šelma. Běhá z jedné strany bytu do druhé, naráží do všeho co jí příjde do cesty, mého brášku kousne (nikoliv doopravdy, ale pouze tak hravě naznačí). A miluje házení míčků, víček od PET lahvce či čehokoliv. Jenže nemyslete si, že je to házení jako se psem. Kočce to hodíte, ona k tomu tryskem doběhne, ale nepodá. Čeká až k tmu dojdete i vy a zase jí to hodíte... Ale stojí to za to.. :)
A co pro nás, co si tak hloupě říkáme "majitelé koček" přitom víme, že kočku vlastnit nelze, je to největší potěšení? Přeci vyndavat si chlupy odevšud, ze všeho oblečení, z pusy, nosu, uší a prostě odevšud co vás jen napadne...
Ale ano, je to i o povinnostech.
Nutnosti vybírat její záchod a doplňovat pravidelně granule. Přes tože kočky jsou od přírody čistotné a doopravdy chodí pouze na záchod, pokud ho nebude mít vybraný nebude tam chtít jít. Bude jí, ostatně tak jako i nám, smrdět..
Také je nutno jí kupovat jídlo, ale jako vždy to není jednoduché. Musí se čas od času obměňovat, protože jí nechutná jíst pořád to samé, ostatně jako by nechutnalo ani mám..
A měnit vodu, musí přeci něco pít...
Takže pokud se nudíte, kupte si raději kočku. Nebudete litovat. Budete šťastní stejně jako my.. :)
Od chvíle, kdy nám do bytu vkročilo toto čtyřnohé stvoření je celý svět jiný. Hlava rodiny se změnila, střed vesmíru se změnil a i chod domácnosti se změnil. A dost možná jsem se změnila i já a to vše díky čtyřnohé čičimiči jménem Tečka.
Není to pouze o povinnostech, protože samozřejmě, že i na ty došlo, ale i o jakémsi jiném duchu.
Vždycky když jsem ráno vstávala do školy ostatní "lidští" členové domácnosti ještě spali, ale naše Tečka nikoliv. Vstala se mnou, polísala mě, počkala až jí dám jídlo, naštvala se když jsem odcházela a potom si zase asi šla lehnout. A tak to bylo každý den, je příjemné když s vámi někdo ráno je, ikdyž mlčí.. Často je to tak dokonce i lepší :)
A když jsem se vracela vždycky byla doma, často mi dokonce přišla naoproti ke dveřím, ale samozřejmě jen jako. Nesměla jsem poznat, že to kvůli mě vstala, tak dělala že jde na záchod :) Ale přišla ducla mě, protože to jsme jí naučili- ducat (= člověk na kolenou nastaví hlavu dopředu a kočička příjde a mírně do vás strčí hlavičkou). Není lepší přivítání...
Ale samozřejmě že se chová jako kočička, takže ihned po ducnutí se k vám otočí zády, že jste jí doma nechali samotnou a co si to o sobě vlastně myslíte. A tak půl hodiny s vámi nemluví, tedy přehlíží vás a nebo naopak vyhledává vaše černé věci, kam se krásně stulí do klubíčka a tím zanechá po sobě krásná klubka chlupů. Jak tvrdí Murphyho zákony o kočkách a pro kočku (musíte si je přečíst- jsou fakt super :) ) kočkz mají jedinečnou schopnost vyhledávat si k ležení taková místa, kde jejich chlupy nejlépe vyniknou. Naštěstí jí naštvání nevydrží dlouho- nemá totiž ráda být sama a je to velice společenský tvor. Takže příjde a začne po vás koukat, a to se tedy zvednete a jde se s prosíkem omluvit a na to ona čeká. Zase vyhrála! Je to přeci kočka, osobnost, hlava rodiny a paní tvorstva.. :)
Dokáže skoro cokoliv, kdyby chtěla dokázala by nás přimět abychom skočili z okna, jenže kdo by ji potom krmil a dělal jí poskoka? Tak jedině proto nás zatím trpí.. :)
No a není nic lepšího nežli kočičí vrnění a předení nebo prostě ona. Nic tak člověku neudělá dobře, jako kočka, co na vás leží. Kočka má tak ohromnou vlastnost uklidnit a to z čehokoliv- stresu, agresivity, frustrace, smutku... často bych ji nazvala prostě všelékem. Už mnohokrát jsem jejího uklidnování využila. Dokonce ona sama přišla, protože to vycítila. Věděla co přesně v tu chvíli potřebuju, věděla, že nechci mluvit, ale mlčet. Věděla, že když mi bude ležet na břiše přestanu myslet na špatné věci, ale na to, jak je pěkná a že má krásná očka atd.. A pozná, kdy vás "vyléčila" a sama odejde. Člověku se potom skoro chce být smutbý z toho, že odešla...
No a co teprve když kočičku přepadne touha hrát si? To se z normálně mírumilovné kočičky stává opravdová šelma. Běhá z jedné strany bytu do druhé, naráží do všeho co jí příjde do cesty, mého brášku kousne (nikoliv doopravdy, ale pouze tak hravě naznačí). A miluje házení míčků, víček od PET lahvce či čehokoliv. Jenže nemyslete si, že je to házení jako se psem. Kočce to hodíte, ona k tomu tryskem doběhne, ale nepodá. Čeká až k tmu dojdete i vy a zase jí to hodíte... Ale stojí to za to.. :)
A co pro nás, co si tak hloupě říkáme "majitelé koček" přitom víme, že kočku vlastnit nelze, je to největší potěšení? Přeci vyndavat si chlupy odevšud, ze všeho oblečení, z pusy, nosu, uší a prostě odevšud co vás jen napadne...
Ale ano, je to i o povinnostech.
Nutnosti vybírat její záchod a doplňovat pravidelně granule. Přes tože kočky jsou od přírody čistotné a doopravdy chodí pouze na záchod, pokud ho nebude mít vybraný nebude tam chtít jít. Bude jí, ostatně tak jako i nám, smrdět..
Také je nutno jí kupovat jídlo, ale jako vždy to není jednoduché. Musí se čas od času obměňovat, protože jí nechutná jíst pořád to samé, ostatně jako by nechutnalo ani mám..
A měnit vodu, musí přeci něco pít...
Takže pokud se nudíte, kupte si raději kočku. Nebudete litovat. Budete šťastní stejně jako my.. :)
pondělí 24. srpna 2009
Pěšky 1. světovou válkou
Dnes jsem viděla fotografickou výstavu původně neznámého fotografa, který války účastnil. Dlouho se nevědělo, kdo je oním fotografem, až jednoho dne pan Michal Rybák z Velvar v novinách poznal fotku poutající na zahájení výstavy. Ve fotce, tehdy ještě neznámého autora poznal fotku, kterou mu ukazoval jeho dědeček Jindřich Bišický, když byl pan Rybák ještě chlapcem. Kontaktoval tedy autora celé výstavy- Jaroslava Kučeru, kterému doplnil několik chybějících informací jak o dědečkovi, ale i samotných fotkách- poupravili společně popisky, podle toho, co si pan Rybák pamatoval a též podle popisků na zadní straně fotek, které měl pan Rybák u sebe.Byla přesně identifikována vyfocená místa a lidé. Například z obyčejné haličské dívky vyfocené náhodou se stala budoucí snoubenka Zdenka. Nebo z neznámého místa se stalo přesné místo, např. přechod přes řeku Judria na italských hranicích.
Fotky zachycují výjevy z každodenního života vojáků, ale i lze tam najít i několik fotek velikých státníků, např. Karel I (rakousko-uherský vladař), Viktor Emanuel II (italský vladař) atd.
Zachycuje ale i chvíle žalu například vojáky nad hrobem jejich kamaráda, hromadu mrtvých, kteří se musí identifikovat.
A samozřejmě též něco ze života samotného autora fotek. Jeho svatbu se Zdenkou Pekárkovou, jeho vánoce na frontě, jak si vaří čaj,..
Výstava rozhodně stojí za vidění. Je velice zajímavá a poutavá. Vtáhne vás do fotky natolik, že opustíte pevnou podlahu, oblečete si jejich zablácenou uniformu a mokré zablácené boty a stanete se právě fotografem stojícím za foťákem.
Výstava probíhá v Tereziánském křídle na Pražském hradě. Pro studenta stojí 40 kč, dokonce nechtěli ani žádný porůkaz.. A je otevřena pouze do konce září, takže spěchejte tam! :)
více informací na:
www.reflex.cz/clanek37138.html
www.kulturanahrade.cz/index.cmf?event=clanek.detail&id=345
pondělí 10. srpna 2009
U2, I love you!
Byl to nádherný zážitek, kdo neviděl a nebyl tam prohloupil. Přiel o skvostný koncert a nádhernou atmosféru koncertu irské skupiny U2. Konal se 6.srpna v polském Chrzowě na fotbalovém stadionu pro 70 tisíc lidí.
Celé to začalo, když je můj bratr začal poslouchat. Nejdříve to byla jen další kapela, nikdy jsem ji předtím neslyšela a vlastně jsem po tom ani netoužila. Pouštěl ji ale nahlas a často, opravdu často. Ale časem jsem si i zvykla. To bylo před dávnem, a teď poslední roky už jsem přinejmenším srovnatelný fanda jako je on. Jejich písničky znám, díky bráškovi, nazpamět a jejich nová CD se u nás též najdou.
Takže když oznámili evropské koncertní turné, nemohli jsme na tom přeci chybět. Bohužel ale je Strahov v desolátním stavu, takže v ČR se koncert nekonal (je to věčná škoda), takže nejblíže byl v Berlíně a právě v Chorzově. NMichal někde našel, že minule (při turné k albu Vertigo, byl koncert též v Chorzově) se koncert v Polsku velice vydařil, takže bylo rozhodnuto. Jakmile se prodávaly lístky netrpělivě jsme klikali na koupit - a POVEDLO SE! Byla jsem nadšená, že máme to štěstí!
A protože bráškův kamarád Honza a jeho celá rodina (Honza, jeho sestra Anča a jejich máma- Liba a táta- Milan) mají též rádi U2, koupili si i oni lístky. Takže jsme jeli společně. My, bývalá dětská část, jsme si koupili lístky na stání asi za 1200 a Liba s Milanem lístky na sezení na tribunu. Naplánovalo se to tak, protože nás bylo šest, že my s Míšou pojedeme jeho BMW a oni pojedou jejich autem, a sejdeme se kousek od Olomouce, takže do Polska dojedeme společně. A také jsme si (celá šestičlenná výprava) objednali a zaplatili dva noclehy v Krakowě, který je asi 80 km od Chorzova. Bylo to lepší nežli jet až domů, což je asi 600 km, také to bylo nejbližší volné ubytování od Chorzova a v neposlední řadě krásné město, které stálo za prohlédnutí.
No vyjeli jsme asi v sedm ráno. Jeli jsme Míšovým BMW (Míša, Honza a já), seděla jsem vepředu (juchůů :) ). Jeli jsme po dálnici až do před Olomoucem. Tedy s nějakými přestávkami, jako např k MC Donalds, kde kluci připevnili českou vlaječku k anténě, kterou tím skoro zlomili takže to po krátké jízdě s tím museli těžko sundavat. Sice částečně splnila účel a vlála za autem, ale dělalo to kravál a ohýbalo to tu anténu. Takže jsme to sundali. Dojeli jsme k pumpě u Olomouce, kde byl sraz se Záruby. Oni totiž nejeli z Prahy jako my, ale z jejich chaty. Chvilku jsme na ně čekali, protože jsme tam přijeli o něco dříve. Když Zárubovi přijeli, koukli jsme se do mapy kudy vlastně pojedeme a vyrazili jsme. Zárubovi jeli vepředu a my za nimi. Měli a používali jsme vysílačky abychom věděli, když chce někdo zastavit na wc atd.
Do Chorzova jsme dorazili někdy okolo druhé. A začalo hledání parkování, našli jsme ho. Byl to sice kus od stadionu a museli jsme zaplatit 10 zlotých (= 3 eura), ale parkovali jsme a vedle sebe ještě k tomu. No a potom jsme - Míša, Honza, Anča a já- vyrazili ke stadionu. Protože Milan s Libou měli adresné lístky na sezení, tedy jim nikdo nemohl místo zasednout.
Před vchodem na stadion, tím, kterým jsme měli jít i my, stál už veliký dav lidí. Fronta se táhla od vchodu, který byl zavřen a hlídán securiáky, kde seděli lidé, kteří tam byli očividně již dlouho - občas měli i spacáky. Poté následovala další a další spousta lidí. Stoupli jsme si tedy poslešně do fronty a čekali. Bylo totiž asi půl třetí a stadion otevírali až v pět. Čekalo nás tedy dlouhé čekání ve vedru, obklopeni spoustou lidí a pod pařícím sluncem. Čekání bylo úporné. Po chvíli jsme se dokonce snížili i k tomu, abychom si sedli na zem. Tedy Anča rozbalila pláštěnku a sedli jsme si na ní. Došlo nám už pití, jídlo jsme už také neměli. A na záchod (toi toi) se čekalo asi dvacet minut. No tak jsme čekali. Když se okolo páté poprvé dav pohnul úplně jsem vyskočila. Ale byl to jen planý poplach, ale raději jsem si již nesedala. No a v pět začala mačkanice. Všichni tam, chtěli být první. Všichni chtěli ukořistit to nejlepší místo. Takže se dav hrnul sdo dveří, kde stáli securitci a prohledávali tašky a člověka, kvůli bezpečnosti. No nějak se mi podařilo se prodrat dopřeději nežli ostatní, ale zato jsem měla strach, že budu rozmašírována. A foťák, co jsem měla s sebou jsem myslela že nepřežije..(přežil) Kdzyž jsem se konečně dostala ke vchodu, byla jsem prohledána a vpuštěna oddechla jsem si. Tak, na stadionu, již nebyla mačkanice, bylo to obrovský. Hned mi došlo jakou mám žízeň a že ostatní na tom budou stejně. tak jsem běžela ke stánku s pitím, kde byla sice fronta, ale co se dalo dělat. Koupila jsem tři pití, víc mi nechtěli dát, protože jsem měla pouze 20ti eurovku a na tu nevraceli a v drobných jsem měla pouze tři eura tedy na tři pití. Koupila jsem pití a běžela k Míšovi, který se již též prodral. Podala jsem mu pití a vyhlížel ostatní. Za chvilku už jsme si to šťastně vykračovali do středu stadionu na trávník, který byl překryt nějakými dřevy asi abychom nezničili hřiště fotbalistům. Našli jsme si docela dobré místo, skoro uprostřed a nedaleko od pódia. A zase jsme si sedli, věděli jsme totiž, že koncert hned tak nezačne. Nejdřív se stadion musí zaplnit. Čekali jsme tedy asi další hodinu a půl. Ve chvilkách čekání jsem si prohlížela. jak, že to tam vypadá. Pódium tvořila jakási vesmírná loď. Vypadalo to trošku jako pavouk. No a uprostřed z toho jakoby dovnitř trčel takový hrot, který držel obrovskou LCD televizi, ta se poté rozkládala a skládala. Na té se asi později bude něco objevovat... Pak si postupně lidé začali stoupat tak jsem si stoupla též a najednou se začalo něco dít. Na pódiu se objevili nějací lidé a zkoušeli ozvučení. No a potom..
Přišla irská kapela SnowPatrol. Nikdy předtím jsem o ní neslyšela, ale byli docela dobří. Hráli několik fakt dobrých a několik o něco slabších písniček. Lidé, mimo to češi, co stáli vedle mě je očividně znali, protože občas něco tak mírně pořvávali a zpívali slova. Zpívali okolo půl až hodiny a potom se rozloučili s tím, že přenechjí pódium těm, na ktré čekáme.. :)
Měli pravdu, zase jsme čekali. Protože se muselo pódium přeorganizovat tak jsme zase čekali, tentokráte asi hodinu, hodinu a půl. Pouštěli nám nějakou hudbu, ale to nikoho neuspokojovalo, protože už jsme byli učekaní. Všichni už jsme chtěli vidět a slyšet JE. A pokaždé, když se hudba jakoby ztišila lidé propukli v jásot, jenže hudba pak znovu začala.. Ale pak jednou, skončila a potom... potom.. se ozvala písnička. Sice to nebyli U2, jenže všichni už jsme věděli, že je to tu. Cítili jsme to.. Z horní části té stavby, co byla jako pódium, vypadala jako vesmírná loď, se řinul dým a tak už to tu bylo! :)
Přišli a celý stadion skandoval a jáásal. Začali hned několika vypalovačkami. Breathe, No Line On The Horizon, Get On Your Boots, Magnificent, Beautiful Day ,.. No prostě paráda, skvielost, nádhera jinak to snad ani nejde nazvat!
Více o programu a videa na: www.u2gigs.com/show1582.html
Více o programu a videa na: www.u2gigs.com/show1582.html
Moje vlastní foto z koncertu: www.helcium.rajce.idnes.cz/U2
Než hráli New Years Day na pódiu se objevil nápis Solidarnosť (na památku polského hnutí, které pomohlo pádu tamějšího komunismu) a úžasná věc- Poláci se dohodli, že ti, kdo stojí dole budou mít něco červeného a ti na tribunách něco bílého, takže složí Polskou vlajku. Vypadalo to opravdu báječně... Celý koncert jsem proskákala a občas i prozpívala.. Několikrát se na LCD obrazovce objevily slova písničky tak celý stadion začal zpívat s Bonem... Koncert byl zvláštní i tím, že The Edge má 8.8. narozeniny takže se vlastně slavily. Bono na pódiu bouchnul šampáňo a celý stadion mu zpíval Happy Birthday to you! A The Edge měl sólíčko... Hustý!
Potom jakoby odešli a všichni začali řvát.. Po chvilce jsem uslyšela zvuk jako běžícív stádo slonů. Bylo to, jak celý ten dav začal dupat a vyvolávat aby se U2 vrátili. A oni se vrátili. Bonova laserová bunda tvořila fakt hustý efekty. A zase zpívali a všichni je podporovali, po každé písničce byl obrovský aplaus... Také v publiku byli ti Češi, které Bono na koncertě v Berlíně vytáhl y publika aby si s nimi zahráli celou jednu písničku. Muselo to být skvielé, co já bych dala za to moct si s nimi zahrát.
Během většiny písniček se na LCD objevovali hrající U2. V těch ostatních písničkách na obrazovce byly různé doprovodné obrázky. Jedna byla přesně zaměřená na podporu jedné zahraniční političky, která byla uvězněna právě kvůli tomu, že měla velikou šanci na úspěch. Bono ji takhle chtěl podpořit, dokonce dobrovolníci na sebe vzali škrabošky s její podobou a stáli na pódiu.
Bylo to super duper nádherný, ale potom ke konci už mě všechno bolelo- záda, krk, nemohla jsem mluvit,... Ale i tak jsem nechtěla, aby to skončilo.
Než hráli New Years Day na pódiu se objevil nápis Solidarnosť (na památku polského hnutí, které pomohlo pádu tamějšího komunismu) a úžasná věc- Poláci se dohodli, že ti, kdo stojí dole budou mít něco červeného a ti na tribunách něco bílého, takže složí Polskou vlajku. Vypadalo to opravdu báječně... Celý koncert jsem proskákala a občas i prozpívala.. Několikrát se na LCD obrazovce objevily slova písničky tak celý stadion začal zpívat s Bonem... Koncert byl zvláštní i tím, že The Edge má 8.8. narozeniny takže se vlastně slavily. Bono na pódiu bouchnul šampáňo a celý stadion mu zpíval Happy Birthday to you! A The Edge měl sólíčko... Hustý!
Potom jakoby odešli a všichni začali řvát.. Po chvilce jsem uslyšela zvuk jako běžícív stádo slonů. Bylo to, jak celý ten dav začal dupat a vyvolávat aby se U2 vrátili. A oni se vrátili. Bonova laserová bunda tvořila fakt hustý efekty. A zase zpívali a všichni je podporovali, po každé písničce byl obrovský aplaus... Také v publiku byli ti Češi, které Bono na koncertě v Berlíně vytáhl y publika aby si s nimi zahráli celou jednu písničku. Muselo to být skvielé, co já bych dala za to moct si s nimi zahrát.
Během většiny písniček se na LCD objevovali hrající U2. V těch ostatních písničkách na obrazovce byly různé doprovodné obrázky. Jedna byla přesně zaměřená na podporu jedné zahraniční političky, která byla uvězněna právě kvůli tomu, že měla velikou šanci na úspěch. Bono ji takhle chtěl podpořit, dokonce dobrovolníci na sebe vzali škrabošky s její podobou a stáli na pódiu.
Bylo to super duper nádherný, ale potom ke konci už mě všechno bolelo- záda, krk, nemohla jsem mluvit,... Ale i tak jsem nechtěla, aby to skončilo.
Jenže ono skončilo. Všichni ještě čekali, že něco bude, jenže začala hrát zase ta "rádiová" hudba tedy jakoby signál, bychom už šli. Škoda!
Vydali jsme se směrem k autům. Byla tam hrozivá fronta, štosující se auta a nebylo vůbec možný vyjet z parkovišt. Naštěstí to měli, ti Poláci, dost dobře zařízené a organizované. Na silnicích stáli policisté a navigovali nás ven z města. Sice koncert končil před dvanáctou, ale do Krakowa k ubytování jsme se dostali v půl čtvrté ráno....
sobota 1. srpna 2009
Prázdniny
Tak tohle mají být nejdelší prázdniny které jsem zatím prožila. Jelikož teoreticky začaly 20.5. a skončí nástupem na VŠ tedy 29.9. Ale samozřejmě, že to ne vždy jsou úplně prázdniny v pravém slova smyslu. Jelikož jsem brigádničila v červnu a plánuji to i na září. Také jsem v červnu dělala přijímačky na VŠ a v září budu mít zápis a imatrikulaci.
Ale i tak to budou nejdelší prázdniny a už bylo na čase, moc jsem se na ně po té školní docházce, od první třídy do sexty, moc těšila.
Prvních 14 dní strávených na táboře v Sedle uběhlo očekávanou rychlostí, ale to další se vleče. Ikdyž je pravdou, že některé večery, nejsou na slamníku :), utíkají až nad očekávání rychle. Napoříklad večer v KFC s Elinkou. To jsem si ani neuvědomila, že čas ubíhá. Řešily jsme spoustu otázek a problémů, moooc se smály a přitom najednou: "Pudl prdl pudr" nebo Mudr Drbovou na Otorhinolaryngologii. :)
A také spousta jiných skvielých dnů se vešla do období "čekání". Na co že jsem čekala? Na šestého srpna, kdy jedeme do Polského dvojměstí Chorzow, kde se nachází stadion pro 100 000 lidí (sto tisíc!), kteří se sejdou jen aby si užili koncert irské skupiny U2. Na to se těším a né málo :) Bude to poprvé, co budu na tak obrovském koncertě a též poprvé na koncertě U2. Takže čekání se vyplatí. a taky potom pojedeme do Krakowa, kde máme zajištěno ubytování a tedy si ho stihneme prohlédnout. Prý je to krásný město.
No ale tím koncerty nekončí. Ještě před koncem středoškolských prázdnin se půjdeme koncertit na Leonada Cohena. Toho mám též moc ráda, jeho sametový hlas a styl jeho zpěvorecitace...
No a v září? No to bude, doufám, brigádička. Ale přerušená zápisem na Husitskou teologickou fakultu a pot také imatrikulací v Carolínu. Jsem tak trochu zvědavá, co vlastně ta imatrikulace bude obsahovat, tzv. Akademický slib? No uvidíme :)
Ale i tak to budou nejdelší prázdniny a už bylo na čase, moc jsem se na ně po té školní docházce, od první třídy do sexty, moc těšila.
Prvních 14 dní strávených na táboře v Sedle uběhlo očekávanou rychlostí, ale to další se vleče. Ikdyž je pravdou, že některé večery, nejsou na slamníku :), utíkají až nad očekávání rychle. Napoříklad večer v KFC s Elinkou. To jsem si ani neuvědomila, že čas ubíhá. Řešily jsme spoustu otázek a problémů, moooc se smály a přitom najednou: "Pudl prdl pudr" nebo Mudr Drbovou na Otorhinolaryngologii. :)
A také spousta jiných skvielých dnů se vešla do období "čekání". Na co že jsem čekala? Na šestého srpna, kdy jedeme do Polského dvojměstí Chorzow, kde se nachází stadion pro 100 000 lidí (sto tisíc!), kteří se sejdou jen aby si užili koncert irské skupiny U2. Na to se těším a né málo :) Bude to poprvé, co budu na tak obrovském koncertě a též poprvé na koncertě U2. Takže čekání se vyplatí. a taky potom pojedeme do Krakowa, kde máme zajištěno ubytování a tedy si ho stihneme prohlédnout. Prý je to krásný město.
No ale tím koncerty nekončí. Ještě před koncem středoškolských prázdnin se půjdeme koncertit na Leonada Cohena. Toho mám též moc ráda, jeho sametový hlas a styl jeho zpěvorecitace...
No a v září? No to bude, doufám, brigádička. Ale přerušená zápisem na Husitskou teologickou fakultu a pot také imatrikulací v Carolínu. Jsem tak trochu zvědavá, co vlastně ta imatrikulace bude obsahovat, tzv. Akademický slib? No uvidíme :)
Hmmm...
Je asi dost troufalé očekávat, že si někdo bude chtít číst můj blog. Ne, že bych nebyla ráda za tři čtenáře co mám (těm velice děkuji), ale abych řekla pravdu nějak mě to neuspokojuje. Na druhou stranu je dost pochopitelné, že nikoho nezajímám, nepíšu zde nic tak světoborného aby to muselo všechny zajímat.
Trošku mě zklamal můj pokus konkurovat Facebooku. Naivně jsem si myslela, že když na svůj blog umístím test jak dobře mě znáte ukáže se že můj blog přeci jenom někdo čte. Ale dopadlo to ještě hůře nežli jsem předpokládala. Nikdo, kromě Elinky, která to zkoušela jako první, ho nezkusil a neodpověděl mi. Ach jo!
Dají se z toho vyvodit pouze dva závěry- 1, nikdo mě nezná a 2, nikdo můj blog nečte
Z toho vyvozuji, že si vlastně jen tak píšu sama pro sebe, což je na jednu stranu uklidnující, pokud sem napíšu nějakou tajnou věc, tak se to nikdo nedozví (ne že bych měla v úmyslu to zkoušet :) ) a na druhou zneklidňující- nikoho nezajímám...
Ještě nevím, jestli se pokusím něco s tím dělat nebo budu pokračovat v trendu.. On verra :)
Trošku mě zklamal můj pokus konkurovat Facebooku. Naivně jsem si myslela, že když na svůj blog umístím test jak dobře mě znáte ukáže se že můj blog přeci jenom někdo čte. Ale dopadlo to ještě hůře nežli jsem předpokládala. Nikdo, kromě Elinky, která to zkoušela jako první, ho nezkusil a neodpověděl mi. Ach jo!
Dají se z toho vyvodit pouze dva závěry- 1, nikdo mě nezná a 2, nikdo můj blog nečte
Z toho vyvozuji, že si vlastně jen tak píšu sama pro sebe, což je na jednu stranu uklidnující, pokud sem napíšu nějakou tajnou věc, tak se to nikdo nedozví (ne že bych měla v úmyslu to zkoušet :) ) a na druhou zneklidňující- nikoho nezajímám...
Ještě nevím, jestli se pokusím něco s tím dělat nebo budu pokračovat v trendu.. On verra :)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
