V nedávné době, popravdě vlastně před chvilkou, jsem se musela zamyslet nad tím, do jaké míry jsou lidé opravdu takoví, jak se nám prezentují... a do jaké míry se přetvařují...
Jak moc se přetvařují a proč to vlastně dělají. Tedy jak moc se přetvařujeme a proč to vlastně děláme, protože si nemyslím, že to dělají jen někteří ("ti zlí") a ti ostatní ne. Do jisté míry to dělá každý.
Vemte si, když jdete na první rande. Každý se chce ukázat v tom dobrém světle a pokud možno ještě v lepším nežli doopravdy je. Nikdo nechce být za chudáka.
Každý chce vypadat lépe než ostatní i při pohovoru na práci, napíše si i tu minimální věc do životopisu jen když mu to pomůže. A když se nakonec ukáže, že neumí to, co v životopisu měl deklarováno, jako že umí tak už to nikdo neřeší. (A to hlavně z lenosti. Komu by se chtělo dělat další výběrové řízení)
Každý se v nějaké situaci přetvařuje. Někdo více a někdo méně, ale dělá to asi každý. Jde o to jak často, v jakých situacích, v jaké společnosti a do jaké míry.
Je asi normální si občas velice jemně a NEŠKODNĚ přibarvit historku, aniž bychom změnili obsah nebo to, co se opravdu událo. Ale dělat ze sebe něco, co nejsme není správné...
Bohužel lidé si často neuvědomují, že to dělají. A nebo nevědí, kolik škody tím mohou napáchat, komu všemu ublížit či koho naštvat.
A důvod toho všeho? Vypadat lépe?
No nevím... myslím, že přetvářkou občas chráníme sami sebe před světem tím, že ze sebe děláme někoho, kým nejsme. A doufáme, že jím budeme alespoň ve svých historkách, když ne v reálném světě.
Nebo možná žijeme v představě, že tím chráníme ostatní od toho, aby se neseznámili s chudáčky, co nic neznají, nic neumí a nikomu nepomáhají. Raději ze sebe děláme mistra světa amoleta nežli říci pravdu, že neznáme, neumíme a nepomáháme. A touto přetvářkou si zajistíme pozornost lidí, které vždycky přitahovali výjimeční jedinci.
No a nebo prostě ze sebe děláme jen zajímavější. Abychom zapadli do společnosti těch, co to ze sebe dělají super-hrdiny (nebo takoví opravdu jsou). No a tak je ze sebe uděláme a zdánlivě mezi ně zapadneme. Jenže na jak dlouho? Jak dlouho bude Clarku Kentovi alias Supermanovi trvat, nežli prohlédne masku přetvářky a objeví toho, kdo je za ní?
No a co tím získáváme?
Asi lepší pocit, že někam zapadneme. Pocit, že lidi okolo jsou stejně dobří jako my, ne lepší, ale stejní nebo dokonce horší. Ačkoliv to nejsme opravdu my, s kým je poměřujeme, ale nějaký vykonstruovaný člověk bez sebemenších starostí a slabostí. No a nakonec se to stejně provalí a napáchá to škodu. Asi ne ty malé poupravení, ty ikdyž se odhalí nikdo jim pozornost nevěnuje, ale ty velké napáchají více škody, nežli mohly udělat dobrého. A z přetvařovaných se stanou vyvrhelové a nikdo se s nimi nebude chtít bavit a nebude jim věřit.
Také získáváme pocit převahy nad ostatními. Pocit, že jsme lepší. Občas každý potřebuje pocítit, že on vyniká. Že on je ten "lepší" a to v čemkoli, a někdy dokonce i v negativním smyslu. Přeháníme se v reálném životě a to nás popohání, ale předháníme se i v přetvářce a to už takové pozitivní dopady nemá.
Každý to dělá, já nejsem výjimka a vím to. Moc dobře to vím. Asi jsem to částečně sdělila po svém taťkovi, který si některé historky mírně poupravuje (neškodně) aby byly zajímavější a vtipnější. A nebo po Georgovi z Tří mužů ve člunu, který se bil s labutěmi a stále měnil jejich počet.
Nikdo nechce být ten, o kom se zjistí, že se přetvařoval a ani nechceme být tím, kdo to zjistí... tak co s tím?
No ale, nemyslím si, že většina lidí se přetvařuje natolik, abychom nevěděli kým jsou nebo je vlastně neznali. Spíše si mírně lehce a s alespoň zdánlivě dobrými úmysly upravují své zážitky.. A ačkoliv to není správné není to zas tak hrozné, nezákonné a vraždyhodné...
