Po čem se nám stýská?

Po čem se nám v životech stýská? A proč tomu tak je?

Jsme fixovaní na věci, osoby a živočichy proto, abychom nebyli sami? A nebo jsme na ně fixovaní aby oni nebyli sami? A nebo je to prostě lidská přirozenost fixovat se na nějaké věci,lidi, živočichy,...

Je to tím, že jsme tak slabé osobnosti a potřebujeme mít nějaké "berličky", které když jsou nám odebrány tak se nám stýská? Ta věc nám natolik chybí, že po ní toužíme a dost často bychom dali skoro cokoliv, aby se nám vrátila. Ale někdy to nejde. Ten starý plyšový medvěd ačkoliv je to ten samý Brumla, jakého si pamatujeme z dětství už není tak hebký a voňavý a ani vyprání to nenapraví. Nebo Tamagoči, které někdo někam založil už nenajdeme a to ani na Aukru :)

A občas se stává, že se nám stýská po věcech, kterých jsme si předtím nevážili a nepovažovali je za nezbytné a berličkoidní. Ty nám scházejí nejvíce. A nejhůře se získávají zpět. Třeba takové nohy. Kolik z nás si denně uvědomujeme, jak bychom bez nich byli nemožní? A pak se může stát nějaká nehoda a někdo zůstane ochrnutý a již se na ně nikdy nepostaví. Co by v tu chvíli dal za to, aby mohl zase chodit, běhat a poskakovat. A když se stane zázrak, že se vyléčí začne se nohám věnovat. Prostě si jich začne vážit, protože už je jednou ztratil a ví jaké to je a nechce, aby k tomu došlo znovu.

Někdy je asi lepší netruchlit po věcech, které už nemáme a vážit si těch, které ještě máme. Jenže tohle si uvědomit a následně začít dělat je velice těžká a dlouhá cesta. Někdo se na ni vydá dříve a někdo později.

Mě třeba, uvědomila jsem si to docela nedávno, docela chybí jeden les. Jako malá jsem tam chodila s rodiči. Říkali jsme mu Mechový domeček a je jistě strašně složité představit si proč. Byly tam vysoké jehličnaté stromy na mírném svahu a na zemi byly ty nejhezčí mechy. Takové ty zelené bochánky, které připomínají polštářky a vybízejí k tomu, aby si na ně člověk lehl. Pamatuju si, jak jsem běhala po tom lese a hledala ten nejhezčí abych z něj udělala střechu pro svůj domeček, co jsem tam stavěla. Šišky jsem použila jako plot, klacík místo komínu, kamínky na chodníček a všechno bylo krásné. V lese byl klid, občas se ozvali rodiče nebo bráška, co stavěl kousek odemě a všechno šlo krásně.

Chodili jsme tam ikdyž už jsem vyrostla a mechové domečky už jsem nestavěla, ale vždycky jsem měla tu možnost

Ale jednoho dne jsme tam cestou na houby došli a zjistili jsme, že někdo ty krásné vysoké jehličnany vykácel. Už zbyly tam jen pařezy. Nebyl už tam ten krásný příjemný stín, lesní vůně a hlavně slunce spálilo mechy a ty zežloutly a uschly. Byl to strašlivý pohled. Skoro se mi chtělo brečet. Jak si někdo mohl dovolit vykácet mi můj oblíbený les?!

Sice tam po nějaké době znovu vysázeli stromečky, část se tam vysazenila sama a část tam je uměle, ale nežli ty dorostou bude ze mě už stařenka. Musím ale uznat, že ty maličké stromky jsou strašně roztomilé a vtipné.

Výstava

Dnes jsem s Maki navštívila jednu velice zajímavou výstavu. Jistě o ní již všichni co v poslední době četli noviny, internetové zpravodajství nebo poslouchali rádio slyšeli.

Jedná se o "mírně" kontroverzní výstavu s názvem Decadence Now!- Za hranicí krajnosti.

Já sama jsem se o ní dozvěděla díky její kontroverzi. Někteří říkají, že je to nevkusné a že se nejedná o výstavu natož o umění. Ale existují i názory, a není jich málo dokonce by se dalo říci že je jich více nežli těch odsuzujících, že je to jedna z nejlepších výstav vůbec. A co je umění tak to je víceméně filosofická otázka, kterou si musí položit každý sám.

Samotná výstava je převážně v galerii Rudolfína, kam se vchází jako od Vltavy, a část je též v UMPRUM (Umělecko průmyslové muzeum), jejož vchod je u zastávky autobusu 133. Část v Rudolfínu se nazývá jako celá výstava- "Decadence Now!" a ta v UMPRUM se jmenuje "Pokoj č.13". Vstup na obě části stojí studenta 120 Kč, pouze do Rudolfina 90Kč a pouze do UMPRUM 40Kč. My jsme si koupily na obě části najednou a projít je nám trvalo asi dvě až dvě a půl hodiny. Dokonce jsme měly dohromady jeden lístek, bylo na něm napsáno, že je pro dvě osoby.

Galerie Rudolfinum je otevřena út,st, pá,so,ne 10-18 a čt 10-20. UMPRUM je otevřeno út 10-19 a st-ne 10-18 v pondělí mají (jako ostatně většina muzeí) obě zavřeno.

Nejdříve jsme šly do Rudolfína, kde nás ale překvapila nemalá fronta lidí čekajících na lístky. Proto je lepší lístky koupit buď v UMPRUM nebo prodejních místech Ticketpro. To totiž nemusíte čekat frontu a můžete jít rovnou do prvního patra nechat si otrhnout část lístku a vstoupit do první z pěti částí výstavy.

První část se věnuje „Krajnost sebe: bolest“ jsou tam většinou dekadentní aqutoportréty.

Spousta z nich již pronikla na internet takže si je lze prohlídnout předem a tak si přibližně představit co tam čeká. Ale rozhodně to tam má lepší atmosféru.

Toto je autoportrét ženy jménem Catherine Opie, která má na výstavě ještě mnoho jiných děl. Často jsou dosti zarážející.

Další část nese název: „Krajnost těla: sex“. Z fotek a vlastně všech exponátů v této části je jasné, proč je výstava až od 15 let (pod 15 nutné mít doprovod, ikdyž to asi moc nepomůže). Řekla bych že by to mělo být s doprovodem pro všechny věkové kategorie. Jsou zde exponáty skoro pornografické až perverzní či nechutné. Ale i to k dekadenci patří. Mezi ty méně pobuřující patří například rentgenové snímky penisu atd.

Další část je „Krajnost krásy: pop“. Zde jsou obrázky vůči kapitole předešlé málo pobuřující. Má to být odraz masového umění a tedy být nepobuřující a zábavné. Musím přiznat, že některé zábavné opravdu byly. Hitler stažený z kůže, topless Alžběta II a Benedikt XIV jako Hello Kity mě k pousmání opravdu nutí...

Další se jmenuje „Krajnost mysli: šílenství“. Zde jsou exponáty velice těžko zařaditelné. Je zde něco málo náboženského, tedy dekadentně náboženského. a také dekadentně mystického.

Ve stejné sekci jsou také jsou zde předměty od Gottfrieda Helnweina, který často maluje tak, že není rozeznat zda se jená o obraz či fotku. No a nebo tedy fotí. Pracoval například i s Marylinem Mansonem.

A poslední část v Rudolfínu s názvem „Krajnost života: smrt“ se opravdu věnuje smrti. Nejsou tu mrtvoly, jak by si mnozí mohli představit. Jsou zde obrázky, katré jen evokují smrt či odchod někoho. Nabízejí otázky kam odešli a jak.

A v UMPRUM je jen jedna sekce a ta s názvem: Pokoj č.13. Nevím, proč se to jmenuje takhle. Ale jsou tam díla opravdu zajímavá. Hned při vchodu zaujme dílo proslule známého Davida Černého. Neprozradím, co je to za dílo, ale řeknu jen, že je to velice pro něj typické. Volbou tématu i tím, že ho vlastně zesměšní. Nedivím se, proč stvořil Entropu takovou jakou ji udělal..

Další díla jsou také velice zajímavá, jsou tam figurky z různých filmů. A v horním patře je něco, co mě velice zaujalo. Jedná se o využití kokainu ve spojení s cukrem. Jedná se o dílo Comenia Roethlisbergera. Vytořil tímto způsobem názvy předních módních firem, jako je Versace, Dior, D&G, YSL, Chanel, Gucci a nebo značku Lamborghini.

Celkově se mi výstava velice líbila, ale musím uznat že jednou mi to stačilo. Přiznávám, že jsem asi v něčem puritánkou a tak hlavně v sekci sex měla občas co dělat abych se nezačala červenat a neutekla z místnosti. Jinde se mi však velice líbily nápady. Nezapomenu na předložku Hitlera staženého z kůže, papeže Hello Kitty, Alžbětu II a mnoho jiného. Ale jsou tam také věci, které ač se mi ze zásady nelíbily tak zpracování a nápad je nutno ocenit- LEGO koncentrační tábor, nápad p.Černého, některé autoportréty atd.

Jsem ráda, že jsem na tom byla, ale v tomto případě nezastávám hledisko: „Opakování matka moudrosti.“

Kolem a kolem: Běžte tam! Nelekejte se, ale také neočekávejte takový šok. A rozhodně běžte na obě části. Jedna bez druhé není ono. V Rudolfínu je více věcí, ale v UMPRUM to stojí za to.

Přidávám pár odkazů, kde se dozvíte více o výstavě, nebo si můžete prohlédnout více fotek.

http://www.praha.eu/jnp/cz/home/zabava/muzea_a_vystavy/no_to_je_teda_dekadence.html

http://www.decadencenow.cz/

http://kultura.idnes.cz/obrazem-moc-krev-i-papez-v-neglize-zacina-vystava-prekracujici-hranice-1zs-/vytvarneum.asp?c=A100929_133455_vytvarneum_jaz

Zase ty volby!

Další volby.. Druhé kolo senátních voleb! Ach jo, jak já je nemám ráda. Že já se tam hlásila. Už chápu že nikdo nechtěl. Kdo by taky chtěl celé dny sedět na píp, když někdo příjde šlohnout mu občanku zkontrolovat ji se seznamem voličů, vrátit mu ji a přidat mu volební lístky a obálku. Když není tak dokola omílat co kam (si) má strčit. Sedím tu od dvou, jo přišla jsem trošku později ale kvůli škole, kde jsem nechtěně schodila svého spolužáka, protože on nebyl na přednášce kvůli volbám a tupě před profesorkou zmínila, že i já jdu k volbám a tak jsem vlastně naznačila že kdyby chtěl tak to stihne.. Nějak mi to nemyslelo L No a prostě tu sedím od dvou na jednom místě, nejdříve jsem dělala úkoly na fj, teď jsem psala referát na jeden předmět do školy a teď píšu tohle a zoufale mě bolí zadek a mám hlad. Jediné, co mi trošku zvedlo náladu byl můj bývalý spolužák Tonda Cvrček, co tu byl volit. Sice jsme spolu neprohodili žádná mimovolební slova, ale známá tvář potěší… Asi se za chvilku zvednu a půjdu nám s mumínkem koupit něco k papůhamů. Mám totiž hlad, ale to už jsem říkala. Jo a bolí mě kolena od sezení. Jů to je skvielé postěžování si… ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ můj zadek, tak na tři se zvedám… no tak ne no, počkám ještě deset minut než bude osm hodin (večer) a potom se tedy zvednu a půjdu koupit papků.

Mezitím popíšu jak to tu vypadá. Sedím ve třídě pro prvňáčky. Je tu tabule, na které bylo minulý pátek napsáno: „Má-ma me-le ma-so“. Jak já jim to závidím, to bych ještě možná taky zvládla přečíst a pochopit, ale to co do mě snaží hustit ti divní lidé v té divné instituci už nechápu od mámy co mlela maso a Emmy co jí pomáhala J. No pak jsou tu slabikáře s opravdu duchaplnými větami, něco o tátovi Jirkovi co má jitrnici. Ale je tu i několik krásných dětských výtvorů z listů, šípků a namalovaná sluníčka. Taky je tu horda toaletních papírů, papírových utěrek, na stěnách jsou učební pomůcky jako sčítání a odčítání, psaní velkých a malých psacích písmen a tak. Prostě taková typická třída na prvním stupni. Jenže tady jsou teĎ lavice vystěhované, ručníčky nejsou na háčcích, žádné děti tu nepobíhají jen občas ty, které přivedou volící rodičové. Ale ty tu moc dlouho nesetrvají. Jsou tu jen členové volební komise (deset plus předseda a paní OÚ= obecní úřad) šest mužů a šest žen. Nejsem tu nejmladší, ale druhá nejmladší J No už je osm…

Střípky co mi zůstaly v hlavě..

V září jsem byla hned u dvou moří. U toho v Chorvatsku a poté v Itálii. Oboje bylo super duper! Chorvatsko bylo s rodiči, což je výhoda tak i nevýhoda jistě víme proč.A Itálie byla s bráškou a jeho přítulkyní, což je též výhodo-nevýhoda. (nevýhoda je to pouze z hlediska křenění)

Ale obojí jsem si móc užila.

V obou mořích jsem se mockráte koupala, ale ve výsledku to bylo málo. A z obou zemí se mi nechtělo odjet. Možná o trošku méně se mi chtělo z Itálie, protože při odjezdu z Chorvatska jsem věděla že mě ještě čeká Itálie, ale po Itálii již nebylo nic, jen škola L

Nejdříve nikdo z naší, již tři roky pětičlené domácnosti, nevěděl kam vlastně a jestli vůbec někam pojedeme. Skoro den před naplánovaným datem odjezdu, kdy si oba rodičové vzali dovolenou a všichni jsme se tak psychicky připravili na odjezd jsme se konečně dohodli na tom, že pojedeme. No dobrá, že pojedeme do Chorvatska. Míša našel že ostrov Krk je podle obrázků na googlu docela hezký, a že by tam mohlo být hezky.No cesta. Jedním slovem- strastiplná. Žádné veliké strasti, jen že jsme jeli k moři, ale venku bylo asi deset stupňů a pršelo. Jinak nic důležitého...

Ale NAŠTĚSTÍ jsme po příjezdu blíže k mému miláčkovi moři za pomoci teploměru u nás v autě zjistili, že venku se o deset (jedenáct) stupňů oteplilo a že tedy teplota má tendenci stoupat, což je příjemné. Doufajíce, že se ještě tak minimálně o pět stupňů vyšplhá dojeli jsme na "otok Krk" což je v překladu z chorvatštiny ostrov Krk. Impozantní most vede na tento ostrov. Je dlouhý asi jeden a půl km. A Krk je prý nejbliží mořský ostrov vůbec. Je pravdam, že pevnina není příliš daleko. Ale plavat s autem na zádech bych to nechtěla :)

Na ostrově si nás odchytl postarší chorvat s tím, že v městečku Njivice (tak nějak se to jmenuje) se nachází jeho domek, kde nás rád ubytuje. Nabídl nám i velice přívětivou cenu a tak jsme jeli za ním a prohlédli si nabízené ubytování. Nebylo to špatné, ale proti mluvilo hned několik skutečností. První- bylo to naše první prohlížené ubytování a tak nikdo nechtěl vzít bez poohlédnutí se po nabídkáh. Druhá- městečko sice hezké, ale Míša nám nalezl jiné a urputně si na něm trval. Třetí- (vlastně už nevím, ale určitě nějaká byla)Takže jsme se sebrali, pánovi řekli, že se poohlídneme a že se kdyžtak do dvou hodin vrátíme. Nevrátili jsme se... Jeli jsme si prohlédnout jiná města a hledali ubytování tam. V městu Krk, a nakonec i v městečku Vrbnik (to je to Míšou vyhlídnuté). Tam jsme nakonec zakotvili páč jsme našli bydleníčko blízko moříčka, u jednoho hodného pána a za rozumnou ceničku. Měli jsme docela velký apartmán s dvěma balkóny s výhledem na moře a jednou terasou do velice nefrekventované ulice. Projelo tam tak jedno auto za hodinu.

A také jsme měli kočku, né tu naší, ale tamější. Asi jí ta naše zavolala a poprosila jí, ať nás hlídá. Protože přesně to dělala. Seděla nám na židli, chtěla nám ochutnat všechno jídlo jestli není náhodou zkažené a prostě byla miláček. Byla i trošku té naší podobná, možná jsou vzdálené příbuzné (třeba přes několik tlapek). A tento komplex nebyl zas tak drahý, vyšlo to asi na 44euro na noc. Měli tam dobrou zmrzlinu a pichlavé kamínky na oblázkové pláži J Počasí jsme měli hezké (až na jeden den kdy pršelo) a móře studené J Protože už nebylo zas takové teplo. Ale stále bylo teplo dost na koupání, čvachtání, skákání do vln, opalování se, pojídání zmrzliny, pojídání pizzy, konzumaci hektolitrů coca-coly, večeření venku a večerní procházky.

A mnoho jiného. Pohled na moře z našeho pokojíku byl super, nebydleli jsme sice hned na pláži, ale nebylo to tam moc daleko. Ta pláž byla oblázko kamenitá, teda oblázko betonová. Na části byly oblázky a po stranách byla vybetonovaná místa na ležení, sezení a tak. Moře bylo hluboké a průzračně modré. Obloha krásná. Objeli jsme spoustu pláží, spoustu měst, několik kláštěrů a jiných ať udržovaných nebo neudržovaných budov. Jednou jsme dokonce jeli skoro dva kilometry nikým neobydlenou krajinou a jednou nezavřenou závorou abychom našli polozarostlou, ale pěknou, rotundu románsko-gotického stylu. Nejsem si ani jistá, která pláž se mi líbila nejvíce. Byla tam písková Baška, ale písek pak máte všude i tam kde ho nechcete. Také tam bylo takové krásné molo, na které narážely vlny. No a já se na něj šla podívat. No a…..prostě jsem já a moje oblečení na vlastní kůži pocítili slanost a mokrost vody! J pro ty méně chápavé- ohodila mě vlna od hlavy až k patě! :D Další pláží byla ta oblázková, kde foukal studený vítr, ale bylo tam pusto a jen pár lidí. Nemůžu si nějak vybavit jiné názvy pláží, vím, že jedna byla taková hrozně studená. (tak si ji pamatuju) ale byly tam krásné vlny a Míša se tam nekoupal. Asi mu byla zima, když je ta pláž „studená“ J

V Itálii bylo skoro vše naopak. Nejeli jsme na ostrov, ale na poloostrov apeninský. Do oblasti národního parku Cinque-terre. Pršelo večer a přes den tam bylo hezky. Nebydleli jsme na jednom místě, ale na vícero (dvou- Corniglia a Monterosso). Nebyla tam kočka, ale za to miliarda lidí. Snad všichni turisti z celé Evropy se museli sjet tam co my. Nemohli jsme zaparkovat v Manarole, protože tam bylo jen šest míst na všechny turisty. Tak jsme se tam ani neptali na ubytování a jeli dále. Dojeli jsme do většího- Riomaggiore, kde jsme již zaparkovali, ale za dosti penízků. A hledali ubytování, snad nikdy více jsem neslyšela slovo „full“ než ve spojení s tím, že nemají ubytování. Takže další protiklad, v chorvatsku nám hned při vjezdu na ostrov jeden místní pán nabízel levné a docela útulné ubytování a tady nebylo žádné volné. Dojeli jsme to tedy zkusit do dalšího města- Corniglie. Tam jsme nějakou záhadnou náhodou s narazili na jednu paní, co znala jinou paní co má volné ubytování. Zaradovali jsme se, ale čekalo nás nemilé překvapení (další protiklady). Paní neuměla jediné slovo jinou řečí nežli italsky, což je v turistické oblasti velice k podivu a v Chorvatsku se nám to nestalo (když nutno uznat, že chorvatština je češtině podobnější nežli italština ale pán se snažil a to se cení). A dalším nemilým překvapením byla cena. Za devadesát euro za noc v jednom pokoji bez výhledu na moře, sice s parkováním ale žádné balkóny jen s dalšími apartmány společná terasa a miniaturní koupelnička. Ano, dostali jsme sice utěrky (tedy já je našla v přihrádce pod svou postelí tak nevím zda byly pro nás, ale my je použili- neřekla že nesmíme nebo možná jo ale my ji nerozuměli :D ) a ručníky, ale to jsme

dostali i v Chorvatsku. Ale vzali jsme to na dvě noci, už jsme totiž chtěli být někde ubytovaní. Zmáhala nás únava z neustálého hledání. Večer jsme si tedy vyrazili na zmrzlinu, do móře a tak se projít. Museli jsme ještě vyzvednout páč to paní chtěla zaplatit hned a na ruku… Druhý den večer nás pak navštívila paní a něco se nás ptala, ale nikdo jí nerozuměl. Nakonec jsme se nějak domluvili, že další den odjíždíme a že si o den prodlužovat nebudeme. Ale stihli jsme tam udělat ostudičku- celá pláž na nás něco řvala, asi to byla různá směsice jazyků. Šly jsme totiž (já a Klára= Míšova přítulkyně) do zákazu vstupu, ale my si ho nevšimly. Asi tam padalo kamení. No a pak jsme to tedy pochopili a vraceli se pak připlaval nějaký děsivě akční Ital a začal na nás řvát jak jsme hloupé a cákal nám do obličejíků. Div nás neutopil. No přiznávám se, měla jsem z toho docela srandu, ikdyž se to teď asi nezdá moc vtipné ještě teď se směju jen na to pomyslím. No ale je pravda že jsme byly rády že je to den našeho odjezdu, že už tam neuděláme jinou ostudu, koukali tam na nás totiž divně. JOdjeli jsme do dalšího města Vernazza, kde jsme hledali ubytování, ale marně. Nakonec jsme to tam vzdali a odjeli do Monterossa, kde jsme v ufficio turistico dostali mapičku s označenými volnými pokoji, kde to máme zkusit. Vtipné bylo, že jsme tam u jednoho z potencionálních ubytovatelů potkali nějaké kanaďany, kteří jedli do ČR na Erasmus. Jeden na rok, druhý na půl a ten třetí to si nepamatuju, ale sranda. Dokonce studovali techniku na ČVUT. J No našli jsme ubytování ještě dražší nežli to minulé, museli jsme jet taxíkem (Michal ho platil ikdyž ta ubytovatelka řekla že ho zaplatí). Ale ikdyž to zpočátku vypadalo jako daleko do centra ukázalo se, že existuje zkratka a není to tak daleko. Ale s autem byl problém. Bylo tam placené parkoviště, ale to bylo hrozně drahé. Nebo pak zákaz stání.

Jediné přijatelné místo bylo děsivě daleko do kopce, ale nakonec jsme tam zaparkovali- byla to jediná možnost. No a když jsme pak zjistili, že nemáme čaj- byl v autě, nůž a jiné užitečné vecičky museli jsme pro to dojít až dááááleko… Také se zpočátku zdálo, že nebudeme mít ani povlečení a já spala na rozkládací posteli a to jsme platili 100e za noc!!! Ale nakonec jsme dostali ručníky, povlečení i mini terasu. A dokonce i velice hezkého souseda Kanaďana, který uměl trošku italsky. Což pro mě bylo ohromné vysvobození, páč naše ubytovatelka uměla tak dvacet slov francouzsky, takže bráška samozřejmě k mému nadšení určil že to budu vyjednávat všechno já. NAŠTĚSTÍ její dcera, též naše sousedka, se kterou jsme pak řešili to povlečení byla učitelka (snad nikdy jsem tak ráda neviděla učitelku angličtiny jako teď :D ) Takže řešení tohoto zůstalo na ostatních… No ale s paní ubytovatelkou jsem to musela řešit já, ikdyž její znalost fj byla velice mizivá. Míša a Klára měli pocit jak krásně jsme si popovídali, ale já jsem věděla jak to bylo- ona neustále říkala jak mi nerozumí a já se snažila jí to vysvětlit jinak, ale nešlo to. Ale furt to bylo lepší nežli v Corniglii, kde nám nerozuměli vůbec. No jeli jsme vlakem podívat se do druhých měst, tak abychom viděli všechny. Vyšlo nás to mnohem levněji než kdybychom jeli autem. Platili bychom benzín a za parkování. Při navštěvování měst jsme okusili i jejich místní víno a to jak tekuté (Míša s Klárou si koupili nějaké a popíjeli ještě v Corniglii) i to bobuloidní (ukradli jsme si ho na vinicích, kde mě málem uštknul had :) a také v místě bydlení od sousedů).
Cestu zpátky nám trošku uspíšil neplánovaný déšť, takže místo do dalšího městečka jsme jeli domů. Do Rakouska, kde nás navigace vedla po silnici šířky pravítka a rovnosti křivítka, kde se hned vedle pásly krávy místo toho aby nás vedla po hlavní. A potom do Německa, kde Míša prohnal BMW pérka a v polovině noci jsme se ocitli v našich pražských postýlkách.

Těch pět měst co jsme navštívili byli: Riomaggiore, Manarola, Vernazza, Corniglia a Manarola… Pokud je zadáte do google a budete chtít vidět obrázky dozvíte se, za co jsem utratila poslední zbytky svých peněz... :D

Módní peklo

Už jste zaregistrovali webovou stránku s názvem Módní peklo? (www.modnipeklo.cz)

Já jsem na ni narazila čistě náhodou při návštěvě u bratrance. A hned jsem si musela přečíst snad všechny články.

Abych tedy napsala o co se jedná. Autorka/y (předpokládám, že žena protože je to psané v ženském rodě) při procházení Prahou občas vyfotí nějakou osobu (začerní obličej) a poté totálně kriticky ohodnotí oblečení a styl. Vlastně nenechají jedinou nitku suchou.

A nebo výtvory nabízené na stránce fler.cz (www.fler.cz), jestli neznáte tak to je stránka, kde zruční lidičkové nabízejí své výtvory. A to svetry, tašky, kabelky, trička prostě všehochuť. Jsou batikované nebo ne, ale jsou vlastnoručně vyrobené a jsou relativně cenově dostupné. Tak i výtvory nabízené na této stránce jsou na Módním peklu občas "na paškále".

Četla jsem si články na této stránce a nemůžu říci, že bych se vším souhlasila ale hlavně že bych schvalovala styl psaní článků. Ale na druhou stranu něco pravdy na tom je.

Sama občas trnu, když vidím jak se dnešní lidé oblékají. Přiznávám, že na mě by bylo možné také mnoho věcí kriticky ohodnotit a tedy nejsem naprosto dokonalá (kdo je?). Ale snažím se a zas tak hrozně nevypadám (tedy doufám:) ).

Na ulici občas potkáte lidi, kteří naprosto nevědí co nosit a co vyhodit. Nevědí, že sed mají nosit barvy co k sobě alespoň trošku sedí. Nebo že se nemá nosit oblečení, které je již na první pohled malé.

No prostě naši spoluobčané, a bohužel musím uznat že většinou se jedná o příslušnice ženského pohlaví, by se měli naučit jak se oblékat.

A abych nepila víno když káži vodu, pokud se udělá nějaký kurz správného oblékání přihlásím se též :)

Další velice zajímavý a z části i poučný blog je: http://blbablondyna.blogspot.com

Volby

Ve dnech 15-16.10. 2010 se na Praze 10 (mé domovině) konaly volby. Nebyly to ale jen tak jedajaké volby. Byly to volby nejen do komunálního zastupitelstva, kam se volilo po celé ČR ale též do Senátu.

Takže se nevolil jenom zastupitel, který bude sedět a pobírat peníze pro nic za nic ale i senátora co bude pobírat peníze pro nic za nic.

Mě osobně a spoustu jiných chudáků se to týkalo více nežli človíčka z jiné části Prahy (nežli je desítka). Protože my jsme seděli ve volební komisi. Od jedné v pátek do půl jedenácté a v sobotu od osmi do půl osmé jsme seděli na místě a přijímali voliče.

Celé dny jsme seděli na jednom místě a chodili lidi. Přišli, my se usmáli, poprosili je o občanský průkaz, odškrtli si je v seznamu voličů, podali jim dvě obálky a vysvětlili jim, že ta žlutá je na senátní volby a mají tam dát jen jeden papírek o velikosti A5 a že ta druhá obálka je na komunální volby a příjde tam ta velká plachta (magistrát) a ten papír A4 na obvod Phy 10.

Unavující, nudné a strašlivé.

A co je na tom nejhorší? Za týden znovu!!!!!!!!!!!!!!