Sekl se Orwell o 20 (26) let?

Jeden ze známých, dalo by se říci českých, sociologů Benjamin Kuras publikoval článek (i knihu) s názvem: "Spletl se Orwell o 20 let?" a já k tomu přidávám jestli nikoliv o 20, ale v některých případech o 21 (vstup do EU) a v některých o 25 (Lisabonská smlouva) a neposlední řadě o 26 (prezident EU,..)

Orwell byl známý anglický spisovatel 20. století. Mezi jeho nejznámější díla patří Farma zvířat a samozřejmě 1984. Obě tato díla se týkají tématu svobody, rovnosti ("Všechna zvířata jsou si rovna. Některá jsou si rovnější.") a svým způsobem demokracie a nadvlády.

A přesně toho se týkal článek pana Kurase a i mé zamyšlení nad ním, které jsem byla nucena provést pokud jsem chtěla udělat zkoušku ze sociologie. Což se povedlo a tak jsem schopná tu nastínit několik aspektů.

Zaujalo mne například to, že londýnský primátor Livingstone chtěl přejmenovat Trafalgarské náměstí na Nelsona Mandely a postavit mu tam sochu. Netvrdím, že Nelson Mandela není významná osobnost a nezasluhoval by sochu, ale měla by být v JAR a nikoli v Londýně, ten s ním nemá moc společného. Naopak Trafalgar ano, je to totiž bitva za Napoleonských válek, kde VB bojovala a vyhrála.

Není vám to divné? Vždyť spolu ani tolik nesouvisí, vždyť je to naprosté míchání kultur a všeho. Ano, pokud ho chcete nějak uctít, postavte mu sochu a vystavte ji v muzeu, ale SAKRA neničte si svou vlastní historii a hlavně na ni buďte pyšní. Kdo jiný se mohl do 19. století pyšnit nejlepším válečným loďstvem když ne Spojené království?

No nebo bod, který Kuras nazývá "jazykovou linguinizací" , kdy se z jazyka (lingua) stávají zašmodrchané těstoviny (linguini). Takovýto jazyk se vyznačuje hned několika body a v lecčems se podobá newspeaku z Orwella. Podobný je snaha člověka ovládat, sice v našem případě nesrozumitelnou hatmatilkou, které často nerozumí ani ti, kteří ji mluví. A v případě Orwella zase snaha oprostit jazyk od jakýchkoli slov vyjadřujících nesouhlas či jakoukoli pro Velkého bratra nechtěnou věc.

A hlavně ta hatmatilka je v poslední době dosti rozšířený jevem. Protože kdo z nás normálních smrtelníků rozumí úřednické řeči? Všem těm "kecům" okolo, které vlastně ani nic neznamenají a nikdo jim nerozumí. Václav Havel v jedné ze svých divadelních her přišel s řečí Ptydipe, která je toho zářným příkladem. První část věty znamená něco jiného nežli ta druhá a často si i odporují.

Nebo "pouliční kamerizace" - nevadí vám, že vás neustále někdo sleduje? V Orwellovi byla televize dvoustranný přijímač a tedy vás mohla sledovat co děláte. Jinak vás všude všichni sledovali a udávali.

V naší společnosti zatím doufám není televize dvoustranným přijímačem, to bych už asi byla dávno mrtvá, ale sledováni na ulicích jsme. A s udavačstvím jsme sice po pádu komunismu mohli přestat, ale co se v mládí naučíš ve stáru, jako když najdeš, že? A většina momentálně výdělečně činné populace to stále za mláda znala, tak jen ať víme co můžeme čekat.

No a pouliční kamerizace, nevadí vám, že vás na každém kroku sleduje kamera, ví co děláte, kam jdete, s kým a za kým jdete. Jak to vidím tak za pár let budeme všichni očipováni a pokaždé co někudy projdeme zaznamená se to a všichni policisté a dokonce i úředníci budou vědět, že Helča Čápová byla v 10:15 na Florenci a nastupovala na autobus číslo 133 a vystoupila na zastávce Na Palouku a šla ulicí Slunečná až do ulice Nad Kapličkou, kde zahnula do vchodu č.16 vyjela do druhého patra a sedí v místnosti s oknem na východ.

A upřímně, líbí se vám to? Chcete aby všichni věděli kdy a co děláte?

Už teď je Opencard (vtipná to karta a hlavně s hezkými "kapříky") dost dobrý sledovací způsob, ikdyž shůra tvrdí, že čip není aktivován, ale kdo tomu věří...

Já tedy ne.. a až bude akce recyklování Opencard (což doporučuje můj bráška - http://narogalo.blogspot.com/2010/03/recyklujme-opencard.html ) já se připojím!

No a nakonec, zamyšlení co je to vlastně ta demokracie? Je to podle staré antické definice démos kratein tedy vláda lidu? Je to, jak řekl W. Churchill "nejhorší způsob vlády s výjimkou všech ostatních, které jsme vyzkoušeli"?

Já bych trošku tu definici opravila, s tím že je to vláda lidu souhlasím, ale chápu to tak, že se vládne lidu, nikoli že lid vládne. Protože jako je to i v jiných politických systémech i tady vládne úzká skupina lidí. Liší se to sice, ale né markantně. Ano, sice jsou voleni zástupci a existuje tu možnost obměny, jenže vy někoho zvolíte a tím vaše možnosti ovlivňování skončí, tedy pokud nebudete kandidovat. Ale pokud by všichni kandidovali nebylo by to o nic lepší, protože by se nikdy neshodli na cílech a dalším směřování státu, světa i své osoby.

Takže co nám vlastně zbývá? Držet hubu a krok? No nejlépe vymyslet lepší politický systém. Takový, kde by mohl každý zasahovat do oblasti jeho se týkající. Takový, který by anuloval možnost si hrabat peníze na svém písečku a nemyslet na ostatní. Takový jaký snad ani existovat nemůže, ale je nutné ho vymyslet a posunout se tak dál. Protože svět se vyvíjí a demokracie je pro dnešní dobu už asi přežitek. Fungovala v antice, kdy bylo málo svobodných občanů s možností volit a být volen a ne dnes, kdy mohou volit všichni a tak není zvoleno nic....

zkrácená verze na:
http://novy.email.cz/web-office/bdKJA6xevr0MoU2xyhUwp3utoyHcIDYDNxrbQxxxVxVFTL4r5Psd4sD3innMg5YF6Q-ikfU/Kuras-spletlseorwell.doc

Proč chci aby mi bylo zase pět

Protože ve svých dvaceti si myslím, že ve svých pěti jsem se měla jako v ráji....

A teď chci aby mi bylo zase pět a já mohla vyrazit s Míšou na pískoviště si hrát.
Mohla jít na vycházku s mateřskou školkou a držet se s někým za ruku.
Abych mohla jít k nám na dvorek si hrát na pískoviště s kyblíčkem a lopatičkou.
Abych mohla když se mi něco nelíbí zakřičet "Mamíííí!" a maminka vykoukla z balkónu a přišla mi pomoci.
Abych mohla věřit na Mikuláše a Ježíška a nemusela v nich hledat všemožné příbuzné a rodniné známé.
Nemusela se stydět za nic co udělám a mohla si dělat vpodstatě všechno.
Mohla se společně se svými vrstevníky zasněně koukat na nebe a pokud bych viděla letadlo mohla zakřičet "letí!" a doufat, že vystoupí nějací hodní mimozemšťané.
Abych se mohla těšit na to, jak půjdu poprvé do školy a naučím se ty dospělácké věci co už Míša umí.
Abych konečně taky mohla mít novou školní tašku a penál plný pastelek, které stejně postrácím (rozdám, popůjčuji, přelámu nebo s nimi budu hrát nějakou hru).

Přiznejme si, já se v pěti letech opravdu měla jako v ráji. (myslím že nejenom teď to tak hodnotím)
Chodila jsem do školky, kde jsem měla kamarádky (ikdyž mě občas některé naštvaly- jako když si daly ručníček na MŮJ háček) a mohla jsem si kreslit, hrát si a nebo se i nudit. Ikdyž k tomu moc času nebylo, v pěti letech už jsem si ve školce připadala přestárlá a jako jedna z nejstaršíách generací tam jsem cítila zodpovědnost a tak jsem si přeci nemohla jen tak hrát s těmi "malými". Raději jsem seděla na plastovém domečku, držela se za ruku s Vláďou Cholevou a zpívala si "Není nutno" od Svěráka. A nedočkavě vyhlížela kdy už pro mě příjde někdo a já budu moci jít domů za panenkama a všema hračkama. A ostatním se chlubila, že už příští rok budu chodit do školy, kam už můj bráška chodí. A když nám šli vychovatelky ukázat školu, já si připadala výjimečně, protože na tu, kterou nám ukazovali já zapsaná nebyla. Já šla na tu, kde byl Míša a to byla ZŠ Hostýnská, žádná (pro mě tehdá) ubohá ZŠ Nad Vodovodem. (Pche!)
Ikdyž školka nebyla zas až tak skvielá, musela jsem jíst chleba s medem (fujky!) a pít teplé kakao (z dnešního pohledu mňam!, z tehdejšího fujky!) a hlavně si přát: "Dobré chutnání! Děkujeme za přání!". Nikdy člověk (natož pětileté dítě) nemá takový hlad, jako když nemůže jíst a hlavně pokud je to kvůli někomu takovému jako je vychovatelka, která vás nutí si takhle přát...

Ale ano, všechno, co opravdu potřebuji znát jsem se naučila v mateřské školce... Nemám jíst pastelky, musím počkat nežli si mě někdo vyzvedne, když vypiju něco horkýho spálím se, můj háček na ručníky používají i ostatní a je nutné se s tím smířit, s vajíčkem na lžíci lze přejít celou lavičku, po spadnutí z houpačky na nos vám poteče krev, vodovky chutnají hnusně, spát ve školce je hrozný trest, škraloup na mlíku je fakt hnusný, i kluci umí zpívat, i na fotografa se lze šklebit, kapky deště jsou docela dobré, letadlo vám zpátky nezamává, bunda se dá obléci i obráceně,lze ztratit už několikáté bačkůrky, zlomit milion pastelek, chtít po mamince aby mi už pomilionté zpívala ukolébavku (Tak spinkej ať v tvých snech růže kvetou voní mech...) a stejně potom vylézt z postele a ještě si hrát, mohla nakreslit čmáranici a považovat to za umělecké dílo a hlavně nemusela nic řešit a stejně být nekonečně milována svými skvielými rodiči.... Co vác si může pětileté dítě z pohledu o patnáct let staršího dítěte přát?

Jenže už si asi neuvědomuji, že ve svých pěti jsem si myslela, že až mi bude dvacet budu se mít jako v ráji. Opravdu jsem tomu věřila, ikdyž si vlastně nevybavuji jestli jsem byla schopná si přiznat, že jednou budu tak (z tehdejšího pohledu) "stará". Protože v pěti letech si myslíte o každém starším nežli takových šest max. sedm, že je přestárlý, ale u rodičů se to tak nepočítá. :) Ti takoví nejsou pro děti nikdy (tedy mimo období, kdy děti dospívají a jsou v pubertě)...

Mlčení

Už jste někdy zkusili mlčet? Teda tak, že na vás někdo mluví a vy mlčíte.
To jednou na hodině Metod sociální a charitativní práce jsme si tohle zkoušeli. Měla to být simulace, abychom si to potom dovedli představit v profesním životě. Protože se prý stává, že třeba na Linku bezpečí volají lidé a potom jen mlčí. V takovéto situaci se prý nechá hovor asi jednu minutu, kdy se snažíte onoho volajícího rozmluvit a pokud se nepodaří ujistíte ho, že to nevadí, že se to příště třeba podaří a rozloučíte se.

No pokud jste ten na koho se mlčí je to dost zajímavé, jelikož člověk automaticky předpokládá, že když s někým mluvíte, že on bude reagovat. Alespoň pokyvovat, říkat: "Hmm" nebo tak něco, ale když nenastává žádná takováto reakce je to dost těžké. Snažíte se prostě ho rozmluvit, takže mu třeba kladete otázky, říkáte třeba i rozporuplné věci, jen aby člověk musel ikdyž třeba negativně tak prostě nějak reagovat.
Když sedíte proiti sobě a on mlčí není to ještě tak hrozné, ikdyž i tak je to divný. Alespoň mu ale vidíte na obličej a pokud se nějak tváří tak to dost pomáhá. Ale pokud je to po telefonu, my jsme to zkoušeli k sobě zády, tak je to horší. Nevidíte na toho člověka a vlastně ani nevíte jestli tam je a poslouchá. Jestli třeba neodložil telefon a neodešel. A není jak to zjistit, pokud se vám tedy nepodaří ho rozmluvit. To je pak svým způsobem výhra...

No a mlčet, když na vás někdo mluví a očekává od vás nějakou reakci také není jednoduché. Protože on zkouší spoustu věcí a občas jsou dost fikané.
Je ale samozřejmě rozdíl mezi tím, když my jsme měli jasně daný úkol, že máme zarytě mlčet a tím, když někdo mlčí ze stydlivosti, strachu nebo tak. Ale část (to mlčení) to má podobnou...

Schválně si to někdy zkuste. Sedněte si nejdříve proti sobě a jeden mlčí a druhý se ho snaží rozmluvit, má na to dvě minuty. Potom se role obrátí a změní se i pozice, jste k sobě zády a nedotýkáte se jimy.
Kolika se schválně podaří toho druhého rozmluvit? A jak se mu toi podařilo?

Představte si, že...

Na minulou přednášku jsme si měli přinést jogurt nebo přesnídávku a lžičku, ptáte se proč?
No to já jsem taky dlouho nevěděla, tedy do té doby nežli začala ta ona přednáška a na nás bylo si něco předtavit.

Já sama jsem si vzala svou oblíbenou jahůdkovou přesnídávku Hamé a čarvenou plastovou lžičkou... (to pro vás asi bylo nesmírně důležité vědět, co ?)
Poté bylo na nás, abychom se rozdělili do dvojic.
Následovalo vysvětlení toho, co se bude odehrávat. Měli jsme si představit, že jsme upoutaní na lůžko, pravděpodobně v terminální fázi nemoci, a že nemluvíme, nevidíme, nehýbeme se (ale polykat můžeme) a pouze slyšíme. To byla role jednoho ve dvojici, role toho druhého byla návštěva tohoto pacienta. Měli hrát staroun známou, třeba ze školky ale neměla to být osoba až příliš blízká, aby to nikomu příliš emocionálně neublížilo. Protože představovat si, že je osoba nám blízká v takového situaci není jednoduché. Také v zadání bylo, že si "návštěvu" na chodbě odchytl doktor a sdělil, že "pacient" již tři dny nejedl a že to s ním jde z kopce. Takže návštěva měla ještě do pacienta dostat, nikoli násilím, nějaké jídlo. Na celou náštěvu byl vymezen čas 12 minut poté se role ve dvojici obrátily.

Každý měl z té simulace svůj určitý "zážitěk", a já se tu pokusím nastínit ten svůj. Nebudu tu zmiňovat žádná jména osob, které se toho účastnili, ani jejich osobní zážitky, ale pouze jak jsem to viděla ze své osoby. A pokud vám to nebude stačit, můžete si to v nějakém bezpečném prostředí pokud možno s dohledem někoho, kdo má alespoň základy psychoterapie zkusit.

Začínala jsem v pozici návštěvy. Pro osobu pacienta jsem si nevybrala konkrétní osobu, aby se mi to s nikým právě nespojilo. Snažila jsem se tak neosobně, ale přitom prakticky mluvit. Ale nakonec z toho vzniklo jenom takovéto žvatlání o tom, jak jsem na You tube našla skvielou písničku a co dělala naše kočička atd.
Nebránilo mi to však v pozorování ostatních, bylo zvláštní jak k tomu každý přistupoval jinak. Někdo mluvil, jiný se snažil toho druhého krmit... Snažila jsem se vymyslet komunikační systém, pomocí jehož bych se dozvěděla třeba i to jestli "pacient" má hlad či ne. Jenže, jak jsem později zjistila, to nebyl ten pravý způsob, protože fungival jen chvilku, ale to já jsem nevěděla. Takže jsem neodpovězení považovala za ne a tak jsem jako návštěva nekrmila. Celou dobu jsem mluvila a mluvila, občas dělala vtipy. A upřímně doufala v rychlý konec.
To já, poté v pozici pacienta jsem se moc krmit nechtěla nechat. Přišlomi to, že toho druhého tím musím hrozně obtěžovat a mimo to, pro něj musím být těžké někoho vůbec vidět v takového situaci natož ho ještě krmit. Ale je pravdou, že mé návštěvě se podařilo mě přesvědčit alespoň na tři lžičky přesnídávky.
Nemůžu říci, že bych se do té role pacienta dokázala dobře vcítit, nevím nějak jserm si to nedovedla představit a možná jsem si to ani představit a připustit, že bych tak mohla dopadnout, nechtěla. Takže jsem cleou dobu myslela na úplně jiný věci a také doufala, že už bude konec 12 minut.
Z čistě praktického hlediska pro mě bylo horší být pacientem a to kvůli tomu, že jsem byla ospalá a se zavřenými očky a skoro ležíc jsem se trošku obávala, že usnu..

Musím, ale uznat, že má dvojička byla fakt dobrá. Šlo jí to rozhodně lépe nežli mě, alespoň se mi to tak zdálo.
No po 24 minutách, tedy poté co si to všichni zkusili, jsme se sešli v kolečku a povídali si o tom. Poslouchat ty názory bylo pro mě, myslím, mnohem přínosnější nežli celá ta simulce. Mnohem více jsem si přitom srovnala co chci a co naopak ne. Došla jsem k názoru, že si to nedovedu představit a tedy že vlastně ani nevím, jestli bych chtěla aby mě někdo mi blízký v takovémto stavu viděl. A jestli vůbec bych v takovémto stavu byla- jesli bych se nepokusila třeba se zabít nebo přesvědčit ostatní aby mě zabili (eutanazií). Protože já bych asi nechtěla žít v takovémto stavu, ano sice vnímáš a myslíš, ale k čemu ti to je, když skoro nemůžeš komunikovat a hýbat se. Asi by to bylo sobecké, rodina by to asi snášela špatně, ale nevím no... Těžko si představovat...
A vlastně je to i dobře...

Už je to dlouho...

Už je to dlouho co jsem sem nic nenapsala, ale to není tím, že bych neměla o čem psát, právě naopak. Je toho tolik, co bych chtěla říci, ale problém je v tom komu.
A jak jsem tak přemýšlela nad tím, komu bych řekla o pár dalo by se říci drbech a tom komu je vlastně můžu říci, dospěla jsem k trošku jiným myšlenkám. A to tomu, jestli je ještě někdo, komu můžete říci všechno co víte (jako třeba všechny drby). Někdo komu když něco řeknete a on si to nechá pro sebe, nebude z toho vyvozovat neblahé a neoprávněné důsledky a bude vás jen poslouchat.
Protože poslední dobou se ve společnosti a prostě všude rozmohlo to, že každému se může říci jenom něco. Přiznávám se bez mučení, že já to taky praktikuju. Má to ale své dosti výrazné nevýhody, je to jako s lhaním-nikdy nevíte co jste dané osobě řekli a co ne. Takže se může dost dobře stát, že začnete mluvit o něčem, co jste říci neměli, protože už prostě ztratíte ponětí o tom, co jste řekli a co ne.
Ikdyž blog s žádnými čtenáři není zas tak špatné místo na tlachy tohoto typu, ale přeci jenom to nelze. Nemůžu psát, co si opravdu myslím a co si podle toho dedukuju, protože by se mohlo stát, že se to provalí a to by bylo nemilé.

Také nejde o to, že by bylo málo lidí kterým by se daly takovéhle věci říci, spíše o to, že u určité části z nich existuje určitá pochybnost ohledně toho, jestli si to nechají pouze pro sebe. Protože narovinu řečeno, kolik z nás má pusu na zámek a ikdyž ostatní naléhají tak nepovolí a nic z toho co vědí neprozradí? Řekla bych možná, že to patří k lidské přirozenosti, že se lidé chtějí podělit o informace tohoto typu. A takže ten, kdo se o ně nedělí je svým způsobem vydělen ze společnosti.

Takže vlastně komu se dají takovéto věci říci?
Psychologovi? Ten není na světě pro to, aby poslouchal o vašich přátelích, drby atd.. Jeho úkolem je vyslechnout vás ohledně toho co vás trápí. Ale i to má svá úskalí, protože vás vyslechne, ale bude si dělat zápisky, které vám neukáže, a bude vás hodnotit. Což samozřejmě obačs potřebujeme ale ne vždy. A v těch případech kdy to nepotřebujeme je to spíše na škodu, protože jeho úkolem bylo jen vyslechnout.
Knězi? Jo, dobrá za ním můžete přijít s tím, že jste někoho podvedli, někomu omylem ublížili, ale dost těžko mu budete vyprávět o tom, že vaše kamarádka chodí s nějakým tmavovlasým chlápkem co vypadá jako Pierce Brosmann nebo tak něco. Tedy pokud ten kněz není váš kamarád a to pak má stejná úskalí... Myslím, že i kněz vás bude soudit, od toho tam také je aby vám uložil trest v podobě několika odříkanýkch modliteb.
Nejlepší kamarádce? No jenže i ona může mít nejlepší kamarádku, které se s tím bude chtít svěřit. A pokud jste to právě vy, šťastlivče, tak i tak. Co když se to bude týkat její osoby, nikdo nerad neslyší o tom, že vám něco na něm vadí. Takže to taky není ideální.
Kamarádce? Tam je ten stejný problém jako u nejlepší kamarádky. A třecí plochy jsou ještě větší, protože se asi najde více věcí co vám vadí. Protože, podle mého názoru, si za nejlepší kamarádku vybáráme tu osobu, která nám nejvíce sedne a tedy na ní vidíme nejméně chyb.
Plyšákovi? Jenže ten vám na to neodpoví, nebude přikyvovat a nezasmějete se tomu společně... Ikdyž z toho asi vychází vítězně. Protože ten, pokud v sobě nemá zabudovaný odposlech či diktafon, si to nechá absolutně pro sebe a nebude vás soudit. Nebude vám vyvracet argumenty a divně se na vás kvůli něčemu dívat. Bude to stále stejná plyšová bytůstka.

No abych to shrnula, nejlépe z toho, podle toho co mě zatím napadlo, vychází plyšáci. Takže pokud vás zajímá něco o nějaké osobě, je nejlepší špionážní trik "napíchnout" mu plyšáka, proč se babrat s telefonem :)