Kočičí svět

Právě jsem dočetla knížku od Michaely Klevisové s názvem Čekání na kocoura. Tu knížku jsem dostala k svátku s tím, že je to prý dobře hodnocená knížka o kočkách.
Hezká knížka to je a o kočkách je taky, takže vlastně splnila má očekávání. Jsou v ní příběhy, kde hlavní roli většinou hrají kočky a vedelejší (ale nezanedbatelnou) my lidé. Světe div se, ty příběhy jsou občas i poučné :) Jen si nejsem moc jistá tvrzením, že "kočkaři" (lidé žijící v domácnosti s kočkou/kočkami, starající se o ně a milující je) se poznají na první pohled. Nevím odkud autorka je, (možná i Čéška) ale zdá se mi, že u ní jsou asi "kočkaři" poznatelní lépe nežli u nás.
Já sama sebe samozřejmě za kočkaře považuji, vlastně jsme celá rodina kočkařů, ale nevím jestli když vedle mě někdo sedí třeba v autobuse musí mu to být jasné.

Komu to ale musí být jasné (že jsme rodina "kočkařů" ) jsou naši sousedé v baráku, jelikož máme ve schránce neustále misku a krmení pro polopotulnou kočku Kožichatou, která se stala miláčkem celého okolí (a krmí ji i lidé z hospody naproti a dokonce i naši sousedé s nosem nahoru). (Příběh Kožichaté je velice dlouhý a velice vtipný, ale to je na jiný článek) Také pokladní v obchodech, kam chodíme nakupovat, protože když vidí zásoby kočičích konzerv v našem nákupním košíku musí jim být jasné, že živíme nejeden kočičí chlupatý krček. A k tomu všemu ještě máme na chatě neustálý přísun nových koťat od zasloužilé matky Zlomeného ocásku, takže tam kočičí konzervy mizí rychlostí blesku a někdy ještě rychleji. Ale popravdě je to krásné ráno se probudit vyjít z chaty, začíčat a najednou se objeví malí tvorečkové na nožičkách, které se jim pletou a tak se dobatolí k misce, o kterou se perou a snaží se sníst do posledního zbytečku. Pozorovat je vykouzlí úsměv na tváři i tomu neospalejšímu bručounovi světa.

Kožichatá (ona právě mňouká, je přítulná- žádný tygr.. :D )

Popravdě než jsme si pořídili naší kóču tak nějak jsem měla raději psy, měli jsme jednoho napůl (Aska si vždycky přišla za dveře, štěkla a pak neomylně běžela ke špajzu, kde jsou ukryté piškoty. Chytrý pejsek..). Zlomený ocásek už tou dobou na chatě byl a jeho několikátá várka koťat jistě taky, ale stále to byla jen občasná návštěva (teda chatová návštěva). Ale jakmile jsme si jednou domů donesli dnes již naší kóču vše bylo jinak. Pomyslná koruna značící hlavu rodiny se přesunula na trošku odrostlé kotě, co se všeho bálo a prvních několik dní jsme ani nevěděli kde je. Ale po pár dnech se všechno ustálilo, většina strachu z nás opadla a kóča si postupem času omotala kolem prstu každého člena domácnosti. Včetně babičky, která prohlásila, že už k nám nebude chodit, ale nakonec chodila a dokonce jí přinesla i hračku (kóča se té hračky sice bála a nikdy si s ní nehrála, ale byl to dárek tak zůstal v krabici s hračkami). Jiní příbuzní mají dokonce naši kočičku raději nežli lidské členy naší domácnosti (nebo to tak alespoň občas vypadá).
Popravdě si nedovedu představit život bez kóči, vím, že jsme si ji pořídili když jsem byla ve třeťáku, ale jak jsme mohli žít bez ní? :D Kdo mi spal u nohou a drápal mi povlečení, když jsme ji neměli? Kdo mi ležel na učení a dožadoval se pozornosti? Kdo pouštěl chlupy, kde se jen dá? Kdo mi hopsal na klín když mám splín? Kdo mě čumáčkoval, dělal berany berany duc?

Naše Tečka na MÉM učení

Neříkám, že mě občas neštve. Jako když mi leží na tom učení (jsem ráda, jelikož se nemůžu učit ale vzhledem k tomu, že nutně musím tak mi tam trošku stíní), nebo když se dožaduje pozornosti, drápe ušák, okusuje mi kytky, blinká mi na koberec atd. Ale každý občas dělá něco, čím ostatním leze na nervy. Já určitě kóče taky lezu na nervy, když si ji beru do náručí když nechce, sundavám jí ze stolu z mého učení, okřikuju jí že okusuje kytky a tak. Ale tak to asi chodí v každém vztahu a nejen mezi člověkem a kočkou, ale i mezi lidmi.
Myslím, že jsem vystihla svůj postoj k naší kóče a vlastně všem kočkám. A už jen tím, jak o ní píšu jsem dostala chuť ji jít pohladit a slyšet ten uklidňující zvuk jejího předení. A pak se zase zavřu k sobě do pokoje a budu dělat že se učím (zavřená budu hlavně kvůli kóče, aby mi neseděla na učení, ale nevím jak dlouho to vydržím, takže je dost velká pravděpodobnost že ji nakonec pustím dovnitř a ona si mi lehne na učení a já se budu usmívat...)

Autoškola

Dneska jsem absolvovala svoji první řidičskou hodinu v autoškole a očividně (a kupodivu) jsem to přežila! :)

Na to, že si udělám autoškolu se už chystám dlouhá léta. Taky už na to mám věk :) A tak jsem se někdy během roku rozhodla, že už je načase a začala si šetřit peníze. Babička tomu šetření trošku pomohla a tak jsem nakonec nějak ty peníze nastřádala. Dalším důležitým úkolem bylo ty peníze neutratit za něco jiného, tak totiž byly použity dřívější peníze na autoškolu myšlené (kurz v Nice, snowboard, atd). Ale kupodivu se povedlo peníze ponechat a tak jsem si mohla na konci června vybrat docela levnou, podle reakcí na webech docela dobrou, autoškolu Fresh.
Zašla jsem se tam zaregistrovat a domluvit a najednou jsem měla zařízenou autoškolu! :) Je pravda, že nakonec nešlo vše podle mých představ, protože ty byly takové, že bych dnes na konci srpna neměla první ale třeba již poslední jízdu, ale to nevadí. Hodně mě zpomalil velký nával lidí na teorii a také to, že moje instruktorka chtěla abych měla odchozeny teoretické hodiny, nežli do auta sednu. Takže jsme se dohodly na první hodině na dnešek...
Přiznávám, že jsem se docela bála, hlavně jsem si nedovedla představit sama sebe za volantem, ale nakonec mě ta jízda docela bavila. Nejdříve jsem se rozjížděla na trošku širším parkovišti a pak už jsem si to štrádovala hostivařskými vilovými uličkami. Jednou jsem málem nevytočila zatáčku a trochu se lekla, že nabourám do protistojícího auta, ale měla jsem spoustu místa a dobré rady od instruktorky, takže se nic nestalo... Byla jsem dokonce pochválena, že jsem si zvolila správnou obuv (tenisky) a ne sandály či žabky a tak jsem byla spokojená...

A příště? To už budu vyjíždět přímo od budovy autoškoly do provozu! Jsem na to zvědavá... a sice se stále bojím, ale už se těším...

Vítkov

Už jste byli na Vítkově? Relativně nově opraveno otevřené památce s výstavou o letcích v RAF  za 2.světové války?

Pokud nebyli tak je v těchto slunečných dnech ta nejlepší příležitost tento nedostatek napravit a tedy vydat se tam, nechat se vyvézt výtahem do vyhlídkového patra a prohlížet Prahu až do omrzení.... výhled je tam totiž velice pěkný, panoramatický.
A po náročném výtahovém výšlapu se samozřejmě hodí jít do tamější kavárny (která má trošku hloupě jen do 18:00) a dát si něco dobrého k jídlu a pití na jejich terase (či vevnitř). Měli tam dokonce i gril, ale nebyl zrovna v provozu :(

Mě samotné se Vítkov velice líbil, hlavně tedy výhled, kavárna a tak. Moc jsem si neužila výstavu o RAF, ačkoliv anglicky relativně alespoň trošku umím (vím, jak se řekne "ahoj, zmrzlina, vana a spát" což mi pro život stačí) tak jsem neměla moc chuti se vzdělávat o mezinárodních letcích v angličtině. Na druhou stranu mě velice pobavila stolní hra, co tam mají. Tedy stolní, řekněme tomu čtyřstolní, ale jedná se o hru simulující letky RAF a Luftwaffe v bitvě o Británii mám pocit. Nezkoušela jsem to, ale vypadalo to zajímavě :)
A samotný Vítkov a jeho interiér mne tedy moc nezaujal, zevnitř vypadá jako honosné krematorium. Ale rozhodně stojí za to jít tam a pokochat se vyhlídkou a odměnit se medovníkem :D

Prague Pride 2012

Před asi tak deseti dny mi přišel email z Člověka v tísni, že festival Prague Pride hledá dobrovolníky. Nevěděla jsem o co se jedná, ale dobrovolnická činnost se mi líbí a tak jsem se začala více zajímat. Našla jsem si jejich web (http://www.praguepride.com/) a zaujalo mě to. Né, že bych se počítala do 4% obyvatelstva, ale přišlo mi to, jako dobrý způsob podpory dobré věci.

Takže jsem jim napsala, že mám zájem a stala jsem se dobrovolníkem na Průvodu hrdosti. Nevěděla jsem, co mě tam čeká, ale docela jsem se těšila.
V sobotu ráno v 9:30 jsem měla být, stejně jako všichni dobrovolníci na Průvod hrdosti, v Langhansu. Prý se bude podávat snídaně.. a opravdu se podávala. Bylo tam jídlo, pití, slané, sladké a všechno mňami :) Poté asi kolo půl jedenácté nás rozdělili do deseti skupinek přibližně po pěti lidech. Každá skupinka měla jednoho proškoleného vedoucího a ten obdržel vysílačku. Potom jsme si vyslechli velice stručný popis toho, co se od nás čeká. Popohánět/zpomalovat průvod, pomáhat řešit potenciální konflikty, kontaktovat policii, kontaktovat záchranáře atd. Potom nám řekli, že policie varuje, že se tam možná objeví mladí, co se vmísí do davu a budou házet petardy a dělbuchy lidem pod nohy (vůbec nás tím nevystrašili...). No a potom jsme obdrželi popelářské oranžové vestičky (velikosti XXL samozřejmě) a zdarma jsme dostali tričko Prague Pride, jehož velikost jsme si objednali přes net. Naštěstí jsem si objednala M (říkala jsem si, že v něm v nejhorším budu spát když bude velké) protože se jedná o nejmenší Mko, co jsem kdy viděla a sedí mi.
No a potom už jsme vyrazili směr Václavák, tedy směr kůň. Tam už se šrocovali lidi všech možných národností, ras, oblečení, typu humoru a orientací. Byla to docela dobrá podívaná.
A čekali jsme. Průvod měl začít v jednu, ale celé se to pohlo až někdy v půl druhé. Samotný průvod byl rozdělen na deset skupin (jako jsme byli my dobrovolníci). Každou skupinu začínalo auto s přívěsem obehnané lanem. Za tímto autem šel samotný průvod. Za prvním autem byli, myslím, papaláši (americký velvyslanec a tak). Já jsem byla u auta číslo šest. Za ním šli zástupci filmového festivalu, zástupci queer komunity Univerzity Karlovy a potom spousta obyčejných a neobyčejných lidí. Dobrovolníci šli většinou podél průvodu a tím jejich úkol končil. Z mé strany jsem neviděla ani nezažila žádný nepřátelský attack, žádnou naléhavou zdravotní situaci, atd. Viděla jsem vše probíhat pokojně a myslím, že si to všichni užívali. Dokonce i ti křesťané, co šli podél průvodu a hlásili hesla typu: "Ježíš tě zachrání a vyléčí", "Vraťte se na správnou cestu" vypadali, že si průvod užívají. A další transparet mě pobavil- "Jsme lesby, NO A CO?!" to mi příjde vystihující situaci :)
Došli jsme, s pár zádrhely typu projíždějící tramvaj, až ke schodům na Střelecký ostrov, kde se oddělila vedoucí auta a průvod mířil na ostrov, kde začínala zábava. Sice tam můj úkol končil, ale ještě jsem chvilku pomáhala na schodech korigovat obousměrný provoz, protože lidi chtěli kupodivu i odcházet a plavat Vltavou se jim asi nechtělo...

Pak jsem jela domů. Tedy ještě jsem se stavila na "obědě" v KFC a teprve potom domů.
Průvod hrdosti se mi líbil, jsem ráda, že jsem se ho mohla jako dobrovolník účastnit. A to tričko se mi MOC líbí. Ale příští rok už se asi nezúčastním. Bylo na mě moc lidí (dohady se různí od 12 po 18 tisíc, minulý rok 6-8tis.), velké vedro (to chápu, že organizátoři neovlivní..),dlouhý prostoj a čekání, atd.
Na druhou stranu je to jedinečná příležitost potkat jedinečné lidi. Byla tam skvielá atmosféra a spousta srandovních převleků a srandy obecně.
A překvapilo mě, jak "normální" lidi byli dělat dobrovolníky. Myslela jsem si, že tam budu vyčnívat. Neměla jsem totiž žádný převlek, žádné barevné vlasy (ikdyž jsem to dlouze zvažovala), žádné poznávací znamení, vlaječky, odznáčky či cokoliv. Ale to neměl nikdo, kromě jedné vedoucí skupiny.

A označení "nejteplejší den v roce" jim vyšlo  :D