Stejně to nikdo nečte tak je vlastně naprosto jedno, co sem napíšu..
Jen by mi to snad mohlo pomoct..
Takže:
Dneska mám narozeniny! Je mi 21 let.
ale dnešní den byl no rozhodně ne takový, jaký by měl být můj narozeninový den. musela jsem vstávat okolo páté kvůli brigádě. Protože peníze NUTNĚ potřebuju a já blbá si myslela, že mi to nebude vadit, když dopoledne strávím letákováním. Ale byla to děsivá nuda. Nikdo nechtěla letáky a jediným bodem, ke kterému jsem se upínala, bylo že mi popřejí přátelé k narozeninám.
Ti, kterým já vždycky přeju. Snažím se dokonce jim přát přesně o půlnoci, aby to mělo "šťávu" nebo prostě jim popřát. Ale oni si ani nevzpomenou! To mě štve!
Ale ano, našli se tací, kteří mi popřáli a udělali tak můj den o něco hezčím. Velice jim děkuji, děkovala jsem jim i přes sms, a jsem hrozně vděčná za jejich přání.
A další věc? Včera jsme sice byli na večeři, což měla být oslava mých narozenin, ale dneska v den mých narozenin se všichni rozprchli. Táta a Michal jsou v hospodách. Co to má být?! Dneska mám narozeniny a tak chci být pohromadě! Nechci aby mi Michal ani nepopřál, vždyť až příjde bude zítra a to už nebudu mít narozeniny. (ano řekl mi ať jdu s ním, ale nikoliv že půjdeme jen spolu, ale s jeho kamarády a to je mi nanic to nejsou tak moc moji přátelé) A táta? Vždyť si domluvil před týdnem hospodu a VŮBEC mu nedošlo, že si to domluvil na den mých narozenin! A nechápal proč mi to vadí! Sakra mám narozeniny dneska a ne včera! Ani zítra! Ani nikdy jindy, prostě DNESKA!
Proč to nemůžete pochopit? Co je na tom špatného, že chci být na svoje narozeniny pohromadě? Že jsem to měla říct dopředu? A jak jsem to SAKRA měla vědět? Nenapadlo mě, že polovina rodiny bude pryč. Nevěděla jsem že to musím oznamovat dopředu, že si mám dávat kolkovanou žádost aby se mnou byla moje rodina v den mých narozenin... No to se teda polepším, příště dám nějakou dobu předtím žádost abych mohla být se svou rodinou! CHCI SNAD TOHO TOLIK?! nechtěla jsem jít znovu do hospody, stačilo být doma a povídat si, jít se projít společně se zasmát. Já nechci být domácnost individualit co si spolu nepovídají a nesdílejí spolu svoje zážitky a tak. Já chci být RODINA! Ti spolu mluví a tráví čas.
A když jsem se to snažila naznačit NIKDO to nepochopil. Snažila jsem se tatínkovi říct, že představa toho že je na moje narozeniny někde v hospodě se mi nelíbí a on nechápal proč! Jak může? A vůbec nechápal co mi na tom vadí. A maminka mi na to řekne, že jsem mu měla rezolutně říct ať to zruší, jenže já měla pocit že pak budu za špatnou a chtěla jsem aby to zrušil on sám, protože mu to dojde nikoliv že já mu to řeknu. A Michal byl u toho, když jsem se vztekala a že by nešel do baru s kamarády? Samozřejmě že šel.
Upřímně je mi jedno, že jsme rozdílní. Já se vždycky zajímám, vzpomenu si na narozeniny a nešla bych na rodinné narozeniny do hospody. A to že to tatík/Michal nechápe není jenom moje vina, já se snažila ale příjde mi, že oni to prostě svádí na to, že oni takový nejsou. (jsou to jen výmluvy! je to tak pro ně prostě jednodušší než myslet a zajímat se..) Ale já taková jsem! A už mě nějakou dobu znají a tak SAKRA můžou něco udělat. Takže jako jsem udělala chybu já, že jsem předpokládala, že to ostatní pochopí tatík (a asi i Michal) spoléhali na to, že to svedou na to, že jsou jiní. ALE narozeniny mám já! A já to takhle prostě nechtěla, jenže jsem to buhužel nevěděla dokud se takto nestalo. Nebo jako náznaky jsem samoyzřejmě věděla, ale přesnou představu jsem neměla (vlastně ani teď ji nemám). Vím jen co nechci- aby byl každý člen domácnosti jinde a sám. Já u počítače, maminka v obýváku u žehlícího prkna a kluci popíjeli v hospodě bez ohledu na to, že je mi 21 let.
Bez ohledu na to, jak na mě působí ty povídačky o tom, jak od 21 let už jen stagnujeme a že vlastně to nejlepší již máme za sebou. Jak se mám potom těšit na další dny a roky když mám mít to nejlepší za sebou. Přitom mi příjde, že za sebou mám dosti i z toho nejhoršího. A to se mám jako připravit na ještě horší? To nechci! A jak se s tím mám vyrovnat sama? Tohle nikoho nezajímá! Ano, mám pocit že nikoho nezajímám, že je vlastně všem (tedy mimo mumínka, který se zajímá a je tu se mnou ve všech ohledech) jedno zda tu jsem či ne, zda mám narozeniny nebo je jen jiný den. Vlastně tohle ani není jiný normální den, protože to by táta nebyl v hospodě, ale byl by u počítače/televize a nebo spal. A já bych seděla u televize a snažila se vypnou mozek a myšlení z obav, že bych myslela na to, že se mi to takhle nelíbí. Raději vypnu, protože když nevypnu dopadne to vždycky stejně- je mi ještě hůř. Když jdu za Michalem si povídat- nevěnuje mi pozornost a čučí do počítače (mě pak něco říkej o závislostech), když po něm něco chci trvá to řádku dní a pak stejně zapomene. Při povídání s mumínkem mám pocit, že všechno hrozně zveličuju a jak všechny moje "starosti" jsou prostě jen banality- já vím, že mumínek řeší jiné věci, ale mě trápí tamto a je to pro mě důležité. A vlastně se potom cítím ještě hůř, protože vidím, že se mumínek trápí a já jí nedokážu pomoct. A s tutíkem si povídat je složité, asi nejsložitější. Upřímně nevím proč. Máme prostě jiné názory na něco a mě příjde divný s ním mluvit o tom, co mě trápí. Možná bych mohla, ale moc mi to s ním nejde.
Normálně bych to řekla Elišce, ale ta se mi nějak vzdálila. Ano má zkouškové, ale to já měla v době jejích narozenin taky ale popřála jsem jí a psala si s ní po icq ikdyž mě čekala těžká zkouška.
Jsem prostě smutná. Už nejsem tak frustrovaná, to jsem si vybrečela, vypsala a odnesla to voda ve vaně. (díkybohu za vodu a psaní) To brečení bych si klidně odpustila, na tom musím zapracovat. Ale doufám, že nebudu muset, tedy doufám, že už podobná situace nenastane. Nechci aby nastala. Moje příští narozeniny budou jiné! To si slibuju! A na ty dnešní raději hned zapomenu, udělám z nich takový 30.únor. Něco co, se nestalo, ty světlé okamžiky přesunu na včera, protože to v hsipodě bylo hezké, a to ostatní necám na dnešku (tedy v zapomnění)..
Takže tři... dva.. jedna... ZAPOMEŇ!
