Můj předposlední den na MPSV

Těch osm měsíců mého působení na MPSV uteklo jako voda a přiblížil se čas loučení.

Zažila jsem tady toho mnoho -  něco lepší a něco horší, ale celkově to hodnotím pozitivně. Určitě mi moje působení na pozici inspektora v sociálních službách mnoho dalo a něco mi možná i vzalo, ale to se asi spíše pozná až časem.

Teď jen vím, že jsem se tady potkala se spoustou lidí, někteří byli (jak by řekla moje babička) „zajímaví“ J a na některé budu ještě dlouho vzpomínat a třeba se s nimi i dále potkávat (např. MP). A některé už snad nepotkám – dvakrát už mi to stačilo J

Také práce to byla rozmanitá a některé části mne opravdu bavily (samotná inspekce) a jiné tolik ne (administrativa okolo). Zjistila jsem o sobě, jak mě baví kritizovat ostatní (možná za to můžou ty učitelské geny), ale moc dobře vím, že nejsem o nic lepší než oni (naopak někdy jsem horší).

Ale hlavně jsem zjistila, že tohle není práce pro mě. Jsem opravdu ráda za příležitost si ji zkusit a poznat, jak to chodí, mnohému se přiučit a potkat spoustu lidí (kolegů i poskytovatelů), ale tohle není ta práce, kterou bych chtěla dělat a když se mi (sama od sebe) naskytla příležitost zkusit něco jiného, tak jsem po ni skočila.

Připadám si díky tomu ještě víc jako nomád a zapíšu si další „vyzkoušenou“ práci (už mám 4) a půjdu vyzkoušet tu pátou s nadějí, že tam vydržím déle…

A tak tu dnes sedím, čistím si počítač od různých dokumentů, uklízím kancelář a bilancuji. Poslední dva měsíce jsem už byla v kanceláři sama (obě moje kolegyně odešly na konci června) a tak mi tu vlastně bylo smutno. Minulý týden odešly dvě kolegyně a předevčírem další. Z původně 10 lidí na oddělení v půlce května tu zbývají pouze 3 a z toho je pouze jedna inspektorka a to je ještě nováček (nastoupila v únoru).  Za poslední tři měsíce došlo k mnohým změnám a některé, dle mého názoru, nebyly úplně šťastné, jenže často člověk není v pozici, aby to mohl změnit… Takže logickým rozhodnutím je odchod a přestože já se neřídím vždy čistou logikou, tak v tomhle ano…

Včera jsem už předala elektronické dokumenty v našem počítačovém programu, takže tam už na mě kouká jen oznámení „0 souborů k vyřízení“ a už mě čeká jen zítra těch 80 spisů předat papírově. Poté si nechám podepsat od všech možných (i nemožných) lidí, že jsem odevzdala vše, co jsem měla, rozloučím se a TRADÁ! Čeká mě měsíční „dovolená“ a pak nová práce. Nové zaučování, noví lidé, nové zkušenosti,… Tak s radostí do toho!

Orlí hnízdo

Před pár dny jsem strávila prodloužený víkend v Rakousku a část dne i v Německu. Byl to vánoční dárek od mých jedinečných rodičů.

Bylo nás šest a dvě auta, nová Konička a trošku starší Bramborák.

Bydleli jsme u krásného, a prý i docela teplého jezera Fuschl see v krásném hotelu. Měli jsme dva pokoje, tj. jeden pokoj pro dvě osoby a jeden apartmán pro 4. Moc pěkné ubytování, asi muselo být trochu dražší (takže děkujeme, rodičové…).

V sobotu jsme vyrazili navštívit Orlí hnízdo, takže jsme dojeli autíčky do Berchtesgadenu a odtamtud po značené trase nahoru ("serpentýnami") na velká parkoviště (kde se platí 3€ za parkování na celý den, ale musíte mít přesné mince!), kde jste autíčka nechali. Zde se naše výprava rozdělila na dvě skupiny a to línější (vč. mě) a sportovnější. Ta línější si šla za 16,8€ koupit jízdenku na autobus, který je vyveze po cca 7km dlouhé silnici s převýšením cca 900m k výtahu do Orlího hnízda. Ta sportovnější zaplatila 0€ a k Orlímu hnízdu (cca 8km a 900m výškových) pěšky.

Línější skupině, tedy autobusu, cesta nahoru (bez čekání na nástupišti na odjezd busu, což bylo asi 40 min) trvala cca 20 min. Sportovnější skupině měla cesta trvat cca 4 hodiny, ale oni jsou to sportovci a tak to bylo jen lehce přes 2 hod. Na konci této cesty byl znovu výběr- buď jet pozlaceným výtahem (jako lenoši) nahoru nebo to vyjít pěšky. Lenoši zůstaly lenochy a tak si vyčekali frontu ve studeném tunelu a natlačili se do výtahu. No a sportovci zůstali sportovní a šli poslední kousek (cca 20 min) vzhůru a potkali se s lenochy nahoře.

Na samotném vrcholu bylo kromě lidí, zimy, trošky deště i mlha, takže toho moc vidět nebylo. Ale občas se přeci jen mlha rozestoupila a ukázal se krásný výhled do kraje a tedy důvod, proč se to jmenuje Orlí hnízdo…

Nahoře je budova, která momentálně slouží jako restaurace (což je dle mého názoru nedůstojné) a potom o něco dál a výše kříž. Jo a ještě kiosek. A to je vše. Žádné větší povídání, nic moc zajímavého. Čekala jsem toho víc… Mimo krbu, prý z mramoru od Mussoliniho, cca osmi informačních tabulí a chodby z Band of Brothers (v posledním díle v té chodbě popíjejí nalezené víno na lehátkách) tam nic nepřipomíná pohnutou historii místa. Téměř žádná pieta lidem, kteří kvůli budovatelům tohoto hnízda padli a trpěli.

Jak jsem již řekla, nepřipadá mi důstojné, aby v místě kde se rozhodovalo o spoustě masakrů a bitev lidé hodovali (a jsem pokrytec, ale i já jsem si tam dala něco teplého do žaludku). Samotný fakt, že potomci z nacistického Německa těží z památek z té doby, mi přijde špatný a to přestože výdělky z prodeje vstupenek atd. jdou přes neziskovky na obnov tamějšího kraje (ale zase- jsem pokrytec a zaplatila jsem jim za ten autobus přemrštěnou sumu a nechala se vyvézt nahoru a dolů).

Než samotná budova na vrcholu by asi byl zajímavější kryt, který je kousek od dolního parkoviště. Jenže ten byl v době naší návštěvy z důvodu rekonstrukce zavřený a otevřou ho až na podzim, takže jsme měli smůlu. No a „muzeum“ dole by bylo asi zajímavé, kdyby měli popisky i v jiné řeči než jen v němčině, že… (přestože tam měli nějaké letáčky i v ČJ, tak by bylo jistě lepší mít popisky alespoň i v AJ..).

Jsem sice ráda, že jsem Orlí hnízdo viděla, bylo to zajímavé… ale čekala jsem víc… 

No a dole, v místech kde bývaly domy Hitlera, Himmlera atd již nejsou... Ty byly po válce srovnané se zemí a na jejich místě teď stojí auta. 

A wikipedie kecá, prý to nebyl dárek k 50. narozeninám! 

V neděli jsme pak byli navštívit moc hezké místo Tauplitzalm. Takové krásné místečko, kde jsou chalupy rozeseté po horské planině mezi jezery a krávami. V zimě tam musí být moc pěkně a lyžovačka musí být super... Jen počítejte s tím, že za cestu tam zaplatíte 12€ a pojedete hodně utáhlými zatáčkami ("serpentýnami") hodně nahoru :) Jo a že v létě tam nemají ty jejich bavorské velké knedlíky plněné povidly a zalité vanilkovým krémem (něco jako šodó), protože já si ho chtěla dát (celý den jsem se na to těšila) a oni ho neměli :(

Výlet to byl krásný a na Orlí hnízdo už asi znovu nemusím, ale ten bunkr by mě možná zajímal a Tauplitzalm znovu též... :)

Co mě můj dosavadní život naučil?

Odpověď, která se přímo nabízí je "NIC", ale tak to není.
Napadá mě k tomu spousta věcí a protože jsem chaotik, tak to bude asi dost na přeskáčku :) A na většinu toho už jsem byla upozorněna v mateřské školce a teď to jen znovu objevuju.. :)




Takže:

• nejzákladnější pravidlo je: Ikdyž je nám to někdy nemilé, tak milé maminky mají vždycky pravdu a pokud pravdu nemají, tak platí pravidlo č. 1, které říká, že maminky mají vždycky pravdu. A moje maminka je milá moc a takže má i mockrát pravdu...

• Dále pak vím, že spousta zkušeností je prostě nepřenositelná. Na spoustu věcí si člověk musí přijít sám a ať vám je říká kdokoliv (jakkoliv zkušený) tak mu prostě nevěříte, dokud tu situaci nezažijete a nezjistíte, že měl pravdu.
  Moje maminka u toho cituje chytrý citát: " Nedoslýchám, mladý muži, kam jste říkal, abych si strčil své bohaté životní zkušenosti?" (prý je to z vtipu od Renčína)
• Dále vím, že někdy člověk neslyší něco od svého okolí a není ochoten jejich názor přijmout, dokud mu to neřekne někdo cizí a od něho názor/ radu přijme...
• Dále vím, že pečovat o někoho člověk by měl až ve chvíli, kdy je sám opečovaný. Protože pokud to tak není, je to cesta do pekel pro oba (pečující osobu i opečovávaného).
• Také vím, že člověk si často neváží toho co má, dokud to neztratí. Ale také vím, jak je občas těžké si vážit toho, co člověk má když s tím není spokojen (ale neuvědomuje si, že se může mít hůře a má se tedy dobře)
• Též vím, že nudit se v práci je horší než OBČAS mít tolik práce, že musím zůstat přesčas. (opakuji OBČAS PŘESČAS, nikoliv stále!) Nudící se člověk je v práci neproduktivní a nudou strávený čas je naprosto vyhozený.
• Vím, že je pro mne důležité mít v práci nějaké zázemí (WC) a čas se v klidu najíst kdy chci. Bez stresu že nestíhám být za paní A včas, nemít kde si odskočit, nemoci si k jídlu sednout a muset jít v MHD.
• Taky je důležité mít nějaké zázemí doma (prostor a osoby). Vím o sobě, že někdy prostě potřebuji být sama a mít prostor pro sebe (úžasně mi funguje vana), ale zase ne stále. Nemohla bych bydlet sama, cítila bych se osaměle (vím to, protože když jsem velice zřídka sama v naší 140cm posteli, tak je mi smutno a nemůžu usnout)
  Vana samotná je pro mě důležitá, je to moje meditační místo. kde jsem schopná strávit i dvě hodiny a krásně si odpočinout (vyspat se).
• špatně se mi řídí auto v pohorkách :)
• hořká čokoláda (a obecně hořké) mi opravdu nedělá dobře

Mňau

Včera jsme s kamarádkou E. byly v kočičí kavárně na Smíchově.


Obě jsme se divily, že nás to nenapadlo dříve do nějaké z těchto kaváren jít, protože jsme obě milovnice koček...
Ale naštěstí to E. napadlo a tak jsme včera byly... A nakonec přišel i její muž L. takže jsme tam nakonec nebyly ale byli.... :)


Je to tam moc pěkné a ty kočky... Mají jich asi deset (u jedné píšou, že odešla do kočičího důchodu což nevím co je...) různých tvarů, barev i věku (myslím že od 2006 po 2016).
Všechny jsou milé a hodné. Dokud tam bylo hodně lidí, tak se moc neobjevovaly, ale pak když se prostředí trochu uklidnilo, tak se tam procházely mezi hosty a nechaly se hladit. Některé vyskočí i na klín, jiné pohladíte jen když projdou kolem...
V jídelním lístku píšou, jak se která jmenuje, co je za rasu a prosí, aby je hosté nezvedali a netahali. (což je někdy těžké dodržet)
Kočky jsou ale vychované, lezou sice po stolech ale do jídla se hostům nepustí (kromě Štístka) a nežebrají... Takže si v klidu můžete užít jejich dorty, panini nebo ostatní pochutiny.


Prostě kočkomilové, běžte tam! :D


Tady je pár fotek osazenstva...

Jen se omlouvám za kvalitu fotek, bylo tam přítmí a kočky se nesmí fotit s bleskem (mají z toho záněty v očičkách a za to žádná fotka nestojí...)

2018

Nový rok a stará nespokojenost...


Od nového roku 2018 jsem v nové práci.
Vlastně nevím, co jsem si od ní slibovala, ale rozhodně taková není. A jaká je? To vám řeknu, až mi za půl roku skončí zkušební doba. Teda pokud tady v té době ještě budu... :)
Půl roku je vážně dlouhá doba. Takhle dlouhá zkušebka má své výhody (odejít), ale i nevýhody (být odejit)... no a přiznejme si to i finanční nevýhody (bez osobka a odměn).


Rekonstruujeme.
Minulý duben nás opustila má jedinečná babička, která na nás teď kouká z nebe (protože jestli tam není ona, tak tam není nikdo!), jí své oblíbené palačinky, poslouchá Aidu, na klíně má nějaké zvíře a vedle ní sedí její již dříve zesnulý manžel.
A my dole se tu snažíme zrekonstruovat její byt. Ten, ve kterém žila od mé nepaměti a kam se po rodinné poradě s lepším polovičkou na dobu přesně neurčenou nastěhujeme. Jenže předtím se byt musí změnit, a to hodně... Nová podlaha, nová voda, nové opady, nová elektřina, jinde kuchyň (a jinde ložnice), nová barva stěn, zrekonstruované dveře, nové obklady... prostě NOVÉ!


Auto.
Už máme "jen" jedno... Ještě v lednu jsme měli dvě, Oktávečku a Trhače asfaltu. Chvíli jsme řešili zda Trhač byl správná koupě a zda ho zase neprodat, ale nakonec jsme si při jedné jízdě řekli, že tohoto auta se nezbavíme a vrátili se k původnímu plánu prodat Oktávečku.
Na původní cenu nikdo nereagoval, tak jsme ji snižovali a snižovali až jsme ji snížili natolik, že si ji někdo vzal. Mladý muž asijské národnosti s velice špatnou češtinou je teď novým majitelem "naší" Oktávečky. Takže pokud ji někde potkáte, tak ji od nás pozdravujte... Já se s ní totiž ani nestihla rozloučit a to mě mrzí...
Nestihla jsem jí poděkovat za ty roky, co nás s lepším polovičkou vozila a že nás dala dohromady. Dovezla nás na dovolené a zpět a taky nás někdy pěkně .... štvala...
Zasloužila si rozloučení...

Ministerské historky

Jen upozorňuji, že nejsem extra dobrý vypravěč...


Od ledna pracuji v nové práci na nábřeží a již neobědvám obědy ze školní jídelny, ale chodím do restaurace na oběd. Většinou se to snažím stihnout za 30 min...
To si takhle jednou dojít svůj oběd v nedaleké restauraci a řeknu číšníkovi, že chci zaplatit. A čekám... a čekám... Když se mu po další pěti minutách připomenu, tak přinese tu mašinku na platbu kartou. Nejdříve se snaží o bezkontaktní platbu, přestože ho upozorňuji že tuto funkci mám blokovanou (jsem toho totiž odpůrce), a pak ji konečně použije správně. Jenže moje karta se asi zlobí a tak se jí nechce mi oběd zaplatit. Mašinka ji prostě nevidí... Číšník je nervózní, já ještě víc a protože nemám u sebe dost peněz (asi o 30 Kč) tak se začnu ptát po bankomatu. Naštěstí se od vedlejšího stolu zvedne neznámý muž, jak se ukáže tak gentleman, a zaplatí za mne můj oběd. Prý on pro mne udělá dobrý skutek a já ho mám zase udělat pro někoho jiného... Bylo to moc pěkné.. A hlavně mě to úplně vyvedlo z míry. Takové gesto jsem vážně nečekala, nejsem jedna z těch, kterou běžně muži zvou na oběd (pokud nepočítám mého tatínka)... Ale zlepšilo mi to den, vykouzlilo úsměv na tváři a i teď se usmívám, jak to píšu... 




Druhá historka se už týká práce...
To jsem od nadřízené a kolegyň dostala krabici dokumentů, které je třeba seskartovat a skartovačku. Předem upozorňuji, že to není ledajaká skartovačka na proužky (aby to CSI Miami dalo dohromady), ale pořádná mašinka, co to rozseká na pidikousíčky (co jsou lehoučké a lítají úúúplně všude).
Takže si tak skartuju a skartuju... Udělala jsem si v tom systém, kdy jsem si předem z těch dokumentů vyndala kancelářské svorky atd. (přestože by to skartovačka určitě snědla, umí i CD) a naskládala si papíry na sebe v kupičkách, kterými jsem chtěla skartovačku krmit. Tak ji tak krmím až se najednou skartovačka s napůl snědenými papíry zasekne a nechce pokračovat ani mi papíry vydat. Co teď??? Skartovačku mám půjčenou od nadřízené a tu bych si nerada rozlobila.... Tak poslušně vyndávám návod a hledám tam, co dělat... Jenže to tam nepíšou!
Naštěstí mezitím uběhne nějaký čas a tak zkusím skartovačku znovu a ona se (díky skartovačnímu bohu) rozběhne a papíry sežere. Tak tam dám další kupičku, další a další... a po nějaké době se zase sekne.
Takhle to probíhá několik hodin (a dní) až jednoho krásného dne mám prázdnou krabici a před sebou posledních pár kupiček na seskartování. Dávám jednu kupičku za druhou až tam dám poslední, shrabu papíry ze stolu a dám je všechny do skartovačky. Ona si pochutná a já... zakleju. Nemůžu najít ten návod. Bez návodu to nemůžu šéfové vrátit! Kam se ten návod jen mohl schovat? Kam jsem ho dala? Kde je??? Už vám to jistě došlo... já šikulka jsem ho seskartovala.... Seskartovala jsem návod ke skartovačce :) Jen abyste věděli, tak návod byly vytisknuté 3 A4 sešité sešívačkou, nebyla to žádná knížečka... Ale i tak, tady v práci musí vše mít svůj návod...
Takže co teď? Tak jsem hledala na netu, ale nenašla. POvěděla jsem to i drahému polovičkovi (ten se mi nejdříve smál) a pak hledal, ale nenašel. Až jsem nakonec musela napsat do té firmy, jestli by mi neposlali návod ke skartovačce, že je to tak dokonalý stroj, že mi návod snědl... :)
Asi se mi smáli... (jako každý komu jsem to říkala)