Expecto patronum

Každému fanouškovi série Harryho Pottera (jako jsem třeba i já :) ) je jasní, co spojení slov "expecto patronum" znamená... Těm méně šťastným a méně znalým krátce řečeno, je to jedno ze zaklínadel z HP, které vyvolává jakousi ochranu před mozkomory, což jsou bytosti které vysávají ze světa štěstí, střeží kouzelnické vězení a mohou lidem tzv. polibkem sebrat i duši. Toto kouzlo expecto patronum vyvolá jakéhosi ochránce, který na sebe většinou bere podobu nějakého zvířete, vyvolává ho velice silná veselá vzpomínka a ochrání před mozkomory.
HP naučil vyvolávat patrona jeho učitel Remus Lupin ve třetím ročníku a během pozdějších knih jej několikrát znovu vyvolal (ať více či méně úspěšně). V posledním díle knihy pak funkci patrona plní odrazy mrtvých které HP vyvolá za pomoci kamene vzkříšení.

Takže to byl krátký úvod, co to znamená a teď se dostáváme k tomu, proč o tom píšu. Částečně to souvisí s tím, že mám ve vedlejším okně puštěný přehrávač a na něm pozastavený film Harry Potter a relikvie smrti II (tj. 8 díl), ale hlavně to souvisí s tím, že jsem v poslední době měla několikrát pocit, že jakého si patrona mám.
Například pro mě jakousi formu patrona vykonávalo vědomí, že v červnu končím v práci. Sice jsem se na to netěšila, ale samotný fakt ukončení té práce mi dával jakousi odvahu konečně říct, co chci a co si opravdu myslím bez ohledu na následky. Co se totiž mohlo stát? Mohli mě vyhodit? No stejně odcházím, tak co... :) Takže jsem měla svého patrona a konečně začala říkat, co se mi v práci nelíbilo a kolegyně to občas i ocenily :D
Stejně tak na mě pak při státnicích působil seňor Fulghumero, na kterém jsem byla den před ústními. Po dobu státnic, když mi bylo nejhůř a byla jsem fakt nervózní jsem myslela na to, že s ním mám polaroid fotku a na předešlý večer.... a hned (dobře po chvíli) mi bylo lépe...
Dalším patronem je drahý polovička, jeho úsměv a náš společný život. Stejně tak moji rodiče jsou pro mě patrony a to jak duševně tak i fyzicky...

Celým tímto chci vlastně říci, že je hrozně pěkné mít něco, co vás drží nad vodou. V práci mi samotné vědomí konečnosti smlouvy hrozně pomohlo překonat bariéry a konečně začít komentovat dění tak, jak se slušelo na dceru kverulanta :D
Stejně tak při státnicích a při různých jiných životních situacích mi patron pomohl proti mozkomorům a zabránil tak, aby ze mě vysál štěstí anebo mi dokonce sebral duši...Takže si myslím, že ačkoliv jsem asi mudla (protože mě v 11 letech nepozvali do Bradavic), tak nějakou magii v životě mám...

Señor Fulghumero

Zase tu byl... teda asi ještě je...(podle jeho slov podesáté) A včera na náplavce řekl, že pokud vyhraje Donald Trump prezidentské volby, tak do ČR imigruje (možná by tedy jen proto stálo za to, aby opravdu vyhrál :D) Taky říkal, že za poslední tři týdny projezdil v rámci Listování celou ČR a viděl hodně měst (něco přes 30) a viděl tedy podle svých slov více Čechů (a měst) než my :D

Viděla jsem ho vlastně dvakrát- jednou ve středu 22.6 v divadle Minor, kde bylo v rámci projektu Listování divadelní ztvárnění jeho knihy Drž mě pevně, miluj mě zlehka a pak jen takové jeho lehké prohození pár slov a autogramiáda. Tam jsem samozřejmě "zářící jako supernova těsně před výbuchem" nemohla chybět a podařilo se mi ulovit nejen autogram do nové knihy (Poprask v sýrové uličce), ale hlavně polaroid fotku (tedy dvě- jednu mám já a jednu má ON) :D

Podruhé jsem ho viděla včera na náplavce, kde za spolupráce s Městskou knihovnou na plovoucí galerii (A)void. 

Mluvil sice jen chvilku (v Minoru i na náplavce), ale rozhodně to stálo za to. V Minoru jej překládal Hejlík, ale na náplavce se zeptal, kdo rozumí anglicky a když viděl většinu zvednutých rukou, tak jej ani nikdo nepřekládal (což bylo super, protože on mluví opravdu krásně srozumitelně). V obou jeho vystoupení bylo něco stejného a něco odlišného. Na obou místech mluvil o tom, že je jako spisovatel zvědavý, jak jeho čtenáři asi vypadají a že čtenáři jsou určitě zvědaví, jak vypadá spisovatel. Tak si nás (jeho čtenáře a posluchače) vyfotil (v Minoru i na náplavce) a říkal, že až si bude příště říkat, kdo že ty jeho knihy čtě, tak se podívá na fotky a bude vědět, že tyhle Češi :)  Taky říkal, že to asi nevíme, ale že jeho dědeček byl Jára Cimrman :D Také říkal, že jeho nová kniha je český unikát, protože obsahuje doposud nepublikované příspěvky, které byly vybrány, ilustrovány a svázány Čechy a pouze v Čechách.

 Na náplavce ještě přidal, že každému svému známému doporučuje, ať si před cestou do ČR zjistí, kdo byl Jára Cimrman a pokud jej nepochopí, nemá cenu do ČR jezdit a je lepší zvolit jinou zemi třeba Polsko nebo Německo. Pokud jej pochopí, tak ať do ČR určitě jedou, protože Češi jsou jako Jára Cimrman... Vyprávěl, že jel vlakem do Olomouce a cestovaly s ním ve vlaku i nějaké malé děti asi na výlet. Jedna holčička k němu prý přistoupila a řekla, že ho zná z novin a zeptala se ho, co dělá (čím se živí). Fulghum je vtipálek a tak jí odpověděl, že je bankovní lupič, ale že to nesmí nikomu říci. Holčička samozřejmě běžela za paní učitelkou a hned jí řekla, že tamten pán (Fulghum) je bankovní lupič a jede do Olomouce vykrást banku (paní učitelku to očividně pobavilo). Holčička se vrátila k Fulghumovi a poprosila ho, aby mohla jít s ním vykrást tu banku a tak Fulghum našel komplice pro krádež. Prý mu bude ta holčička řídit únikové auto :D
Byl také prostor pro dotazy a tak se ho někdo zeptal, jakou otázku by rád dostal. Na to sice neodpověděl, ale řekl, že se ho teď nedávno někdo zeptal, jaký používá toaletní papír, což ho zaskočilo... :D

Je to vtipálek, jsem moc ráda, že tu zase byl a jsem moc ráda, že jsem u toho byla. Myslím, že mi pomohl u státnic, díky němu jsem přišla na jiné myšlenky a mohla jsem zářit jako supernova těsně před výbuchem a pořádně si to užít. 

Doufám, že zase něco napíše (říkal, že už na tom pracuje) a že zase přijede do ČR (pojedenácté) a znovu budu moci získat jeho autogram a prohodit s ním pár slov (mimo to, kdy jsem mu v Minoru vysvětlovala, že je to opravdu polaroid a že musí tu fotku nechat 20 min ve tmě, aby vyšla). 

Jupí :D

Moje práce a loučení

Dnes je můj první nezaměstnaný den.... odteď budu žít na sociálních dávkách...

Včera jsem skončila ve své dosavadní práci, kde jsem byla cca 3,5 roku. Moje dosavadní nejdelší práce, která mne toho moc naučila. Vlastně jsem se díky ní částečně osamostatnila a dospěla... A včera jsem tam byla naposledy (tedy ještě tam půjdu pro zápočtový list důchodového pojištění, ale to už nebude ono). Bylo to moje rozhodnutí a stále si za ním stojím (tedy snažím se..), ale to neznamená, že to bylo lehké. Přeci jen to byly tři roky, od chvíle kdy jsem nebyla přijatá do školy a pracovala jsem na půl úvazku, přes dva roky při škole na dohodu až po rok zpět na poloviční úvazek při psaní diplomky.
Od té doby, co jsem tam nastoupila se mnoho změnilo. Už tam není ta, která mě na pozici přijímala (je na mateřské s dvojčaty) a ani většina mých tehdejších kolegyň (část odešla, část si povýšila v rámci organizace, jedna odešla a vrátila se na dohodu, jedna odchází a možná se vrátí na dohodu a jedna zatím zůstala), zato přišla nová nadřízená a velká spousta nových kolegyň. A pro mě nastal čas taky se posunout, protože holky, co se mnou nastupovaly (byly jsme 3) se posunuly a tak byla řada na mě.... Loučení však nebylo jednoduché a neobešlo se bez slz, přestože jsem rozhodnutí učinila na podzim a tak vlastně bylo spoustu času se rozloučit, nejintenzivnější byl poslední týden (měsíc).
Všichni, ke kterým jsem kdy chodila (jak samotní senioři tak i jejich rodiny), mi něco předali a nějak ke mě přirostli. Někdo více, někdo méně, ale všichni nějak.
Nejtěžší loučení bylo s mou nejoblíbenější paní- Sokolkou a to pro obě strany, ale svítá i na lepší časy. Dále se mi špatně loučilo s fyzikem, kterého jsem měla moc ráda a vždy jsem se k němu těšila. Byl totiž mezi ostatními výjimečný, byl chytrý, vtipný, galantní a prostě úžasný. Dále se mi špatně loučilo s felákem, ke kterému jsem sice chodila relativně krátce (v porovnání třeba se sokolkou, kterou znám celé 3 roky), ale i tak ke mě přirostl a bylo mi líto ho opustit.
Se všemi se mi loučilo špatně, včetně jejich rodinných příslušníků, a mnohokrát mě to donutilo znovu si v hlavě srovnat důvody proč odcházím. Od každého klienta jsem naposledy odcházela těžko a myšlenka, že je asi už nikdy neuvidím mě mrzela... Ale vím, že o ně je postaráno, ke všem "mým" klientům bude chodit některá z mých kolegyň a tak věřím, že všechno bude v pořádku a klapat...

Na poslední supervizi se po mě chtělo, abych dala svým kolegyním nějaké poselství. Bylo to pro mě těžké, ale  nakonec jsem něco dala dohromady. Vlastně to poselství více pomohlo mě, nežli mým kolegyním, protože nevím, jestli mě pochopily a poslouchaly.
Vlastně jsem si díky této práci uvědomila spoustu věcí o světě, životě, sobě a svých životních prioritách. Ta práce mě naplňovala a těšila, na druhou stranu mne v něčem dost zklamala a svým způsobem mi otevřela oči. Také jsem poznala spoustu nových lidí (jak klientů, tak rodin anebo kolegyň), které si budu chtít pamatovat a s některými i udržovat kontakt i nadále.
Také jsem viděla spoustu obdivuhodných rodin, které pečují o své rodinné příslušníky tak nádherně, že si zaslouží pochvalu. Na druhou stranu bohužel existují i rodiny, které tak dobře nepečují, je třeba si ale uvědomit, že taková péče není vůbec jednoduchá a pečujete o člověka, se kterým máte dlouholetý vztah často plný křiv a nedorozumění. Je třeba si uvědomit, že tito pečující jsou také vyčerpaní, potřebují si odpočinout a zaslouží si naše pochopení a podporu (což si lidé někdy neuvědomují).

Poslední, co zmíním je to, že dneska byl hrozně zvláštní den, protože v pátky jsme vždycky měly poradu a dneska byla též. Celou dobu jsem byla jako na trní, co se tam asi probírá a hrozně jsem tam chtěla být. Řešilo se totiž i něco, co se  týkalo mě (a mých teď už bývalých klientů). Včera jsem ještě totiž psala bývalé šéfce a tak mě zajímalo, jak bude reagovat. Asi to nebyl milý mail a možná jsem měla zvolit několik jiných formulací atd, ale snad to účel splnilo (alespoň podle zákoutních informací)... Poslední dobou s přibližujícím se "expiračním datem" jsem si totiž více dovolila mluvit do organizování práce a měla jsem mnohem větší motivaci něco změnit a říkat svoje názory (protože mě už vyhodit nemohli, když končím sama..).
No nic, teď je na mě, abych si našla novou práci a  možná mi k tomu pomůže zapsání se na pracák... Uvidíme :)