čtvrtek 16. ledna 2014

Co je dnes za den?

Víte, co je dnes za den? Co významného se tento den, vlastně o tři dny dříve, stalo, co ovlivnilo naší historii? Poradím- stalo se tak před 45 lety, bylo to 19.1. 1969 (či 16.1. 1969).
Víte? Pokud nevíte, nestydíte se? Protože byste měli....

19.1. 1969 zemřel na následky popálení téměř 85% těla student Jan Palach. Ten, ktrerý se snažil svým činem probudit v československé společnosti odpor a nějakou akci, proti okupaci ze srpna 1968.  Student, který obětoval to nejvyšší co měl, aby vzburcoval společnost. Již mu, dle jeho názoru, nezbývalo nic jiného, stejně účinného a tak se na Václavském náměstí dne 16.1. 1969 upálil. Zanechal po sobě dopis, podle kterého budou další "živé pochodně" pokračovat, pokud se veřejnost nějak nepostaví proti okupaci.
Přesné znění dopisu:
Vzhledem k tomu, že naše národy se octly na pokraji beznaděje a odevzdanosti,rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit svědomí národa.Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát za naši
věc upálit.Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první listy a nastoupit coby první pochodeň.
Naše požadavky jsou: 1) okamžité zrušení cenzury 2)zákaz rozšiřování „Zpráv“.
Jak viděno, naše požadavky nejsou přemrštěné, spíše naopak.Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, to jest do 21. 1. 1969,a nevystoupíNli lid s dostatečnou podporou (časově neomezenou stávkou) našich
požadavků, vzplanou další pochodně.
Pochodeň č. 1
P.S. Věřím, že naše národy víc světla potřebovat nebudou. Leden 1968 začal shora,leden 1969 musí začít zdola (má-li začít).

Tento dopis byl adresován předsednictvi Svazu československých spisovatelů, kam také došel a zachoval zde originál i s obálkou.
Odezva na jeho čin, bohužel však nebyla taková, jakou si přál. Veřejná bezpečnost začala vyšetřovat, kdo byl, proč to udělal a snažila se ututlat jeho oběť před veřejností. To se VB naštěstí nepodařilo, protože média (rozhlas) a hlavně ústní předávání si mezi sebou způsobili, že za chvilku o jeho činu věděla téměř celá Praha.
Mezitím byl Jan Palach v nemocnici a obojoval o život. VB se ho opakovaně snažila vyslechnout a zjistit, kdo jsou jeho následovníci (aby je mohla zatknout, ututlat vše atd). Nebylli k Palachovi vůbec vpuštěni a stejně si nemyslím, že by si s nimi chtěl povídat. Musel mít strašné bolesti, protože popáleniny druhého a třetího stupně na 85% těla nemohly zmírnit ani ty nejlepši analgetika. Viděli ho jen rodina (matka a bratr Jiří), personál nemocnice a dva z FF pro které si poslal (Bednáriková a Holeček, v den smrti). Dne 19.1. svým zraněním podlehl, což pro něj bylo asi vysvobozením.
VB poté přišla se snahou znehodnotit jeho snažení tvrzením, že se Palach neupálil opravdovým, ale tzv.studeným ohněm- ten nepálí a jeho působením nic nezničí. Nikdo jim však nevěřil...
Reakce na jeho čin byly různorodé- od hladovky (4 dny u Nár. Muzea), po pochody (až desetitisíce lidí). komentáře v médiích ale i v zahraničí.... A také další "živé pochodně" jako např. Jan Zajíc.
Bohužel však vše postupem času utichlo, Palachovo tělo bylo převezeno k pitvě (kde se podařilo sochaři Zoubkovi sejmout jeho posmrtnou masku) a poté spáleno. S jeho popelem se děly divy- původně byl na Olšanech, poté přesunut do rodné vesnice (aby se nemohly konat pietní akce) a po revoluci zase na Olšany. Jeho hrob byl hlídán a hrozily velké perzekuce a zatýkání za jakoukoliv peitu.

Hodnocení jeho činu je na každém z nás. Jednalo se o hrdinství? Byla to přiměřená oběť? Mělo to smysl a nebo se tím nic nezměnilo?
Na poslední otázku lze v odpovědi zmínit tzv. Palachův týden v roce 1989 (přesně dvacet let po činu). Kdy se mnoho z opozičních skupin (např. Charta 77) a příznivci JP shromářžidli na Václavském náměstí, aby si připomenuly jeho památku a snahu změnit poměry. Přerostlo to ve velká shromáždění, která rozháněla VB vodními děly a jinými prostředky. Zatýkala organizátory (Václav Havel dostal 9 měsíců) a snažila se potlačit, vše co se dalo. Jenže, jakmile jednou začaly demonstrace už se valila lavina a ta skončila až v listopadu Sametovou revolucí.

Nejhorší na tom všem je, že dnes je výročí. Ale kdo to ví? Kdo si vzpomene? V médiích nejsou skoro žádné zmínky (tedy co jsem viděla), ráno jsem v Metru viděla malý kraťoučký článeček, na idnesu je malý článek. TO JE ŠPATNĚ!!! Vždyť je nutné si jeho čin připomenout, jeho oběť vlastně pro dobro nás všech. Cožpak nám jeho snaha vymanit čs z okupace SSSR nestojí za více než pár článků?! Vždyť je relativně důležité výročí? Tímto tepmem za pár let /desítek let úplně zapomeneme a  když při procházce na Václaváku  narazíme na místo jeho upálení, nebudeme to vědět. Vlastně ani nebudeme vědět kdo to byl, co udělal a o co se snažil. a TO JE ŠPATNĚ!!!
Proč se ve školách učí tolik pravěk, když na dvacáté století nezbyde čas? Sama to vím, studovala jsem nedávno a jméno JP nepadlo v dějepise skoro vůbec! Co je lidem platné dozvědět se pětkrát během let, co se učí dějepis, že australopithekus byl dříve než ramapithekus?! Proč se místo toho alespoň třikrát nedozvíme něco o komunistickém režimu v Československu v letech 1948-1989?! Vždyť dnešní děti, vlastně ani já, to nezažily na vlastní kůži. Nevíme, jaké to bylo a lidi mají krátkou paměť a pokud se o to nebude mluvit, zapomeneme.
Zapomeneme, co a kdo pro nás a naši samostatnost udělal, a jen doufám, že to nedopadne zvolením další komunistické vlády. Protože to k tomu spěje, cožpak nevidíte, kolik mají procent voličů? Nelze se vymlouvat na starou generaci, protože ta (odpusťte mi to) vymírá takže by měla klesat procenta, ale ony stoupají!!!!

Nezapomínejte! Připomeňte si jeho čin, ať s ním souhlasíte či nikoliv. Udělal to pro všechny, pro mé rodiče, vaše rodiče a dokonce i nás a naše děti.
Nějaké připomínkové akce přeci jen jsou (přednášky, mše,..) pořádané hlavně Palachovou domovskou školou- Filosofickou Fakultou UK. Napádám vás občané ČR/SR/světa- zajímejte se o nedávnou historii, protože ta do velké míry utváří naši přítomnost. Nezapomínejte na ty, kdo položili své životy (dobrovolně i nedobrovolně) pro vlast či obecné dobro. Připomeňte si jejich památku.

A vy, kdož máte na starosti učební osnovy: UDĚLEJTE PROBOHA NĚCO S TÍM, ŽE SE VE ŠKOLÁCH (základních i středních) NEUČÍ 20.STOLETÍ!!! ZAŘAĎTE NEJNOVĚJŠÍ HISTRORII DO UČEBNÍCH OSNOV!!!

více info na: http://www.janpalach.cz/

středa 15. ledna 2014

Nemám ráda Windows 8 a 8.1 je ještě horší

Mám "nový" notebook- oranžádu. Kdo ho viděl, ví proč mu tak říkám a kdo ho neviděl, prozradím mu to- je totiž oranžový.. (překvapivé, že?)

Jsem s notebookem spokojená, pomohl mi napsat seminárky a ještě ho toho mnoho čeká. Jenže má nevýhodu- má Windows verze 8. Bez nich bohužel nešel koupiti :( Moc jsem chtěla nový notebook se starými windows, ale to prý nešlo :(
No takže mám osmičky. A ty jsou naprd!
Chápete to, nemají nabídku start? Místo toho mají dlaždice, jako třeba na mobilu. Člověče vyznej se v tom... Naštěstí mám skvielého, úžesného a dokonalého drahého polovičku, který nějakým iťákovským kouzlem zajistil, že jsem měla nabídku start a všechny staré vymoženosti. Byla jsem nadšená... mohla jsem konečně fungovat... Sice se mi občas stávalo, že jsem se nějakým přehmatem dostala bůhvíkam, ale stačilo pár kliků a už jsem byla na dobře známé ploše s obrázke naší čičimiči.
Jenže pak přišli ti zlí a oškliví Windows 8.1. Že prý zlepšení! Pche! Instalovalo se to spoustu času, musela jsem oranžádu několikrát restartovat a ještě k tomu jsem si musela zařídit uživatele u Microsoftu. Že prý budu moct mít přístup ke svým dokumentům z jakéhokoliv počítače... ale to já nechci...stačí mi oranžáda... Ale nešlo to jinak :( Což však není to nejhorší...
  • Zmizela mi "vítací" obrazovka a nahradila jí jiná (a já nevím jak ji změnit)
  • Už zase nemám dobře známý start, tedy je tam něco takového, ale odkáže to na dlaždice.  Nikoliv na seznam programů.
  • Trvalo mi asi půl hodiny, než jsem přišla na to, jak oranžádu vypnout. A to, kde se uvádí do režimu hybernace jsem nenašla zatím vůbec!
  • Furt mě to nutí přejít do "windows store" ale já tam NECHCI!!!
  • Když zapnu počítač nejsem na ploše, ale u dlaždic... ale ty já používat NECHCI!!!
Chápu, asi jsem konzerva. Ale pochopte, já nepotřebuju dlaždice. Nejsem náročný uživatel. Stačí mi office, chrome (který mi mimochodem blbne a když si spustím email na seznamu prostě padá... a nikdo neví proč), prohlížet si obrázky, pouštět si filmy a hudbu a tak. K čemu tedy dlaždice? A proč se mi seká Felix?!

středa 8. ledna 2014

Doma, kde to je?

Podle čeho určujeme, kde to budeme nazvývat "doma"?
Je to podle toho, kde zrovna žijeme? Kde jsou rodiče? Kde jsou prarodiče? Kde jsou naše ať více či méně drahé polovičáci/polovičky? Tedy zjednodušeně, závisí to na lidech? Nebo to odvíjíme od toho, kam jsem si koupili postel, kde máme oblečení, věci, knihy, učení?
Nebo to závisí na srdci? Kam nás táhne? (ikdyby to bylo třeba do pekel...)

Samozřejmě se to označení, a mnoho jiných věcí jakož i my, vyvíjí. To, co nazýváme domovem v útlém dětství nebude to samé, co si vybavíme pod tímto slovem v dospělosti či ve stáří.
Ale kdy se to změní? A co to změní? Je to rychlé, jako lusknutí prstu? Prostě příjdeme někam a najednou je to pro nás domov? (ikdyž tam třeba bydlí někdo cizí? :D ) Nebo je to postupně/dlouhodobě trvající proces změny domova?

Já mám asi domov zatím tam, kde jsem mo měla od malička. Ve strašnicích. Ikdyž se jeho základy otřásají a možná se časem přesunou jinam. Ale zatím je ve strašnicích. Na druhou stranu, nemám srdce a domov na správném (tom samém) místě. Srdce se jaksi odtrhlo a přebývá v hrudi někoho kdesi na periferii o 16 kilometrů dál. Ale mé srdce je tam spokojené.... (ale nejspokojenější je když je poblíž svého původního těla...)


Sama nevím, podle čeho jsem si určila, že mám domov ve strašnicích a ne jinde. Asi podle rodičů, ale také takových banálních věcí jako oblečení, knihy, plyšáci,...
Možná až jednou budu bydlet sama, ačkoliv se mi ta myšlenka příliš nezamlouvá (nechce se mi vracet se po práci do prázdného bytu, jen já a nikdo), změní se lokace mého domova. Zatím je ve strašnicích. Ikdyž "doma" trávím jen půl týdne a druhou půlku jsem pryč. Stále když se sem vrátím cítím se jako doma. Už ale neříkám, všude dobřa doma nejlíp. Protože to je více než sporné. Doma je mi samozřejmě dobře, ba přímo skviele. Ale o 16km dál, no je to tam jiné... na periferii se probouzím vedle drahého polovičky, chodím vedle něj spát, jím s ním, koukám na filmy s ním a jaksi žiju s ním. A pak doma mi chybí... ale jsem přeci doma... Jen vždy co příjdu domů, už vyhlížím chvíli, kdy zase odejdu, přestože jsem doma šťasná a vděčná rodičům, kočičce i bráchovi za skvielý domov.... Je to zvláštní a přirozené a krásné a možná i částečně správné...