Mé plány...

Již před nějakou dobou jsem vymyslela, že bych se ráda o prázdninách jela podívat na skautí tábor za lidmi a na místa, která tak důvěrně znám.
Naplánovali jsme to na tento víkend. Domluvila jsem to všechno: počítali s námi a s naším přespáním. Oba, můj drahý polovička i já, jsme se těšili. I proto, že polovička nikdy nebyl na táboře. Sice oproti původnímu plánu nakonec neměl být táborák, protože byl zahajovací a bude ukončovací (a nikoliv uprostřed), ale to nevadilo. Cestou jsme si chtěli udělat výlet, večer tam dorazit, povečeřet z ešusů a poskautit se..

Jenže... mé plány prostě poslední dobou nějak ne a ne vycházet. Asi mi to někdo nepřeje.
Nejdříve mě začalo pobolívat v krku, potom se zhoršilo polykání až do došlo do té fáze, že jsem se předem bála momentu, kdy budu muset polknout a bude mě to zase bolet. Taky bych málem zapomněla, že mě začala bolet čelist a uši a když mluvím (a já mluvím ráda a často) tak mi můj vlastní (a později začaly i cizí) hlas rezonuje v hlavě.
No v pátek jsem to již nevydržela a chtěla jsem vědět, co to je. Nějak jsem doufala, že mi řeknou, že jsem nastydla (v tomhle vedru?!) a musím to prostě přetrpět. Nebo, že si mám tohle kloktat a bude to dobré. JENŽE paní doktorce se nelíbily moje krásné mandle. Udělala mi nějaký test z krve z prstu, prý jestli je to bakteriální či virové. A potom přišla ještě pro mě horší věc- brala mi krev. Já tak nemám ráda odběry krve a přímo mě děsí injekce, ale musela jsem to nějak přetrpět. Sestřička viděla mou bledou tvář a tak mi raději poradila ať se položím na jejich tamější lehátko. Taky mi chvilku hledala, kde vlastně a zda vůbec nějaké žíly mám (protože je nemám příliš viditelné). Nakonec je však napoprvé nalezla, je šikovná, a odebrala mi krve kolik potřebovala. Mou krev poslali do laboratoře, že v pondělí se dozvíme výsledek.
Paní doktorka mi řekla, že se jí mé mandle nelíbí. Protože jsou celé potažené hnisem, že prý mám buď angínu (to bych ale na mandlích měla pouze tečky) a nebo spíše asi infekční mononukleózu. No není to super?!
Hned mi napsala neschopenku do práce, kam jsem odpoledne musela jít a poslala mě domů. Popravdě byla jsem z toho vedle. I vevnitř ordinace mě doktorka i sestřička uklidňovaly, že to nevadí a není má chyba, ale mě to tak štvalo (a stále štve). Opravdu moc jsem se těšila na tábor a teď mám útrum.
Pokud je to mononukleóza tak musím dodržovat dietu a musím se šetřit. Podle internetu lidé bývají doma až měsíc! To já nechci! Mám spoustu plánů!!!
V práci jsem způsobila velký zmatek, protože jsem musela narychlo sehnat někoho, kdo za mě vezme klientku, kterou nikdo kromě mě nezná. Taky jsem musela odvolat rodiče z dovolené na chatě, protože jsem nemohla starat o svou babičku ze strachu, abych ji nenakazila. A hlavně jsem musela poslat pryč svého drahého polovičku a sešlo z našeho plánovaného víkendu :( Jen moc a moc doufám, že to ode mě nechytl a že se jeho krček ubránil a zabránil nákaze.

Takže já jsem teď o víkendu doma. Koukám na televizi, včera jsem vařila hovězí polévku a pekla koláč s třešněmi. Dneska jsem pekla koláč s borůvkami, které nevím jestli s jaterní dietou smím (někde píšou že ano, někde že ne). A takhle mám vydržet měsíc? A s dietou až půl roku? A to budu chodit každé dva týdny na krev, jako chodil bráška když měl mononukleózu před dvěma roky?
No potěš koště!

AKTUALIZACE dne 22.7.
Dneska jsem byla na kontrole u doktorky. Přišly totiž mé výsledky.. a hádejte co! Mám mononukleózu! Radujme se, veselme se, "monču" máme podělme se! (to je parodie na RVHP)
No nic. V pátek se jdu nechat vysát od doktorky, zase na jaterní testy. V úterý jdu na kontrolu a pak se prý dohodneme na vycházky, no není to super? Od příštího úterý bych mohla mít vycházky.
Hned jakmile jsem tohle napsala tak mi to došlo. (Ještě mi k tomu trochu pomohl film, co jsem dokoukala- It´s kind of funny story) Jsem hrozně malicherná, povrchní a vůbec mi nedochází, že mám vlastně štěstí. Mohlo to být něco mnohem horšího, v mnohem horší době či mnohem horší formě. ALE NENÍ! Takže mám vlastně štěstí. Jen mi to trvá déle si ho uvědomit, ale mám vlastně štěstí. Teď už to vím. Už se nebudu tolik litovat (pokusím se o to), stejně tím nic nezměním. (Jen otrávím lidi okolo sebe a to nechci) Budu se radovat, budu číst a možná ALE JENOM MOŽNÁ si zase někdy sednu k piánu a budu si hrát pro sebe.

Je i čas rozcházet se?

Existuje Čas žít, čas umírat (kniha od E.M. Remarque), ale i čas se rozejít?

Předem upozorňuji případného jednoho určitého čtenáře, že PÍŠU POUZE A JEDINĚ HYPOTETICKY a našeho vztahu se NIC Z TOHO NETÝKÁ. Z mé strany určitě, jelikož jsem velice ale velice šťastná a doufám, že u té jeho to platí též...

Ale abych se vrátila k tématu, existuje ve vztahu nějaký moment, kdy poznáte, že přesně tohle je ten konec? Upozorňuji předem, že vše píši ze své perspektivy tedy budu používat jako protějšek ve vztahu muže, což ovšem neznamená, že popisovaná fakta neplatí i na opačné straně.
Co je vlastně konec vztahu? To asi vnímá každý (každá) jinak. Dokonce i oba v páru mohou mít jiný pohled na to, jak vztah končí a jak oni ho jednou ukončí.
Je koncem "vystřízlivění" ze zamilovanosti? Je jím to, když si začnete více uvědomovat chyby toho druhého a vadí vám čím dál tím více? A nebo je jím až to, když se zamilujete do někoho jiného?
A má cenu zůstávat s někým do něhož již nejste zamilovaná, ale není vám ještě odpudivý? Má cenu mít vztah s někým kdo je vám vlastně lhostejný jen z například "delšího vedení" nebo prostě ze setrvačnosti, protože už jste spolu dlouho, máte něco za sebou atd? Má takový vztah ještě cenu či budoucnost a je to vlastně ještě vztah?
Úskalí této lhostejnosti je dle mého názoru to, že nemusí a asi často zpočátku není oboustranná. Pokud začne u jednoho partnera, pro příklad u ženy, neznamená to automaticky, že tak vztah vnímá i muž. Protože muži mají, řekněme si to na rovinu v některých věcech delší (a v některých zase kratší) vedení, takže muž se může ještě nacházet v zamilované fázi a nebo to prostě takhle nevnímat- další věc, co nás od sebe odlišuje je to, jak vztah vlastně vnímáme a jak moc se v něm pitváme (to je dost často výslovná doména žen).
Otázka tedy zní má, v tomto hypotetickém případě, žena zůstávat s mužem, který je jí lhostejný pouze z nostalgie či setrvačnosti ikdyž by mohla (ale nemusela) najít někde venku někoho "lepšího" (ačkoliv může být i horší)? A nebo má s tímto mužem zůstat a doufat, že se třeba vše vrátí do zamilovanosti a nebo, že to dojde i jemu a rozchod bude oboustranný?
A je vlastně něco takového, jako "ideální" rozchod? Je lepší se rozejít nebo být rozejit? Asi je lepší být ten, kdo dá pomyslné "kopačky" nežli je dostat, ale ani jednomu se asi člověk v životě nevyhne. A jak je ideální to udělat? Všichni víme, že po telefonu to určitě není. Po emailu, icq či "ksichtknize" též ne. Natož pak tím, že nás partner uvidí s někým jiným v obětí či hůř. Ale jak tedy? Jak takový rozchod udělat snesitelným pro oba?
A kdy to udělat? Má cenu se v tom ohlížet na kalendář a brát v úvahu narozeniny, svátky, dovolené, státnice či jiná data? Nebo je to jako s náplastí a musí se to strhnout rychle jinak to bolí více? Jinak řečeno, má v tomto ohledu smysl čekat a vybrat si "ideální" dobu (po narozeninách, státnicích, ...) a nebo prostě to ukončit a doufat, že to toho druhého nerozhodí natolik, že mu to tím zkazíme? Doufat, třeba i naivně, že to toho druhého třeba popostrčí ke změně návyků,... a stane se z něj třeba i lepší člověk? (a nás pak bude zpětně mrzet, že jsme opustili takového člověka, co se z něj po našem rozchodu stane a budeme se proklínat a víte co, bude nám to patřit! ) No přiznávám, že se společnou dovolenou je to trošku složitější. V tom můj názor, ten jste už asi poznali pokud ne- jako náplast raději hned než prodlužovat agónii, trošku pokulhává jelikož jsou to společné peníze, společné plánování (bydlení, doprava,...) a sehnat někoho na poslední chvíli je trošku ošemetné (a mimo to tomu, kdo tam pojede bude jasné s kým tam měl být a není a to mu na radosti z dovolené asi nepřidá).

Znovu se tedy vrátím k původní otázce, kdy je ten správný čas se rozejít? Co jsou ty správné pohnutky? Jsou vlastně nějaké "správné" a máme my, jakožto v tom vztahu, vůbec šanci je rozpoznat a nebo nám je musí někdo naznačit z venčí? Musí nám někdo říct: "tak tohle už je dost, to je na rozchod" nebo to poznáme sami? A chceme to vlastně dost často poznat? Nezlenivěli jsme dost a nechceme raději zůstat v "nepohodlném" vztahu než riskovat, že nově vyhlédnutý "objekt" nebude takový, jak si představujeme? Nebo dokonce, že jsme kvůli někomu opustili svého minulého partnera a ten "nový" není takový, jaký se nám zdál a ve světle toho zjištění bychom dali cokoliv za stroj času a návrat k minulému?
Co mi příjde jako nejhorší, říkám tomu možnost "absolutní mrcha", je to nechat si někoho jakoby v záloze. Znám jednu takovou, která se rozešla se super klukem (tedy ona to bere jako rozešla on jako "pauzu"), aby si užila a pak se k němu jako ke své jistotě mohla vrátit? To mi příjde HNUSNÉ! Ten kluk v tom sice vypadá jako trošku trouba, že si toho nevšiml nebo tomu nezabránil, ale přístup té holky mi přijde opravdu hnusný. Copak má cenu nechávat ho takhle v záloze, když s ním nechce být tak ho má nechat jít a ne si ho držet jako pejska na vodítku a až se mi zachce se k němu vrátit?

Takže kdy a jak se "správné" se rozejít?
Podle mě, nikdy! Ale to ze mě mluví má šťastně-ve vztahu-stránka, která řídí mé myšlení. Pokud vám příjde, že s tím moc neladí předešlý obsah příspěvku tak vězte, že části jsou napsány již dávno (a teď pouze publikovány) a ten zbytek je inspirován nedávnými událostmi z kruhu mých známých či dokonce známých mých známých atd.
 A vězte, že já nic takového NEŘEŠÍM a ani v nejbližší budoucnosti řešit nebudu (jo jen jednu věc budu řešit, a to společnou dovolenou a k tomu mám jen jedno slovo: JUPÍ!!! )

Jsou muži z Marsu a ženy z Venuše?

Tenhle citát se objevuje dosti často a ve velice rozmanitých příležitostech.
Bylo na toto téma zpracováno již tolik knih, filmů a určitě i článků.
Vsadím se s vámi o téměř cokoliv, že nic z toho, co napíšu nebude stoprocentně originální a pouze a pouze z mé hlavy. Ale víte co? Já to stejně napíšu a publikuji na svůj blog a proč? Protože chci a můžu! :D

Má otázka a mé zamyšlení je: Opravdu nás odděluje vesmír? Tedy jinak: opravdu jsme každý z jiné planety?  Ještě jinak: lišíme se natolik a v tak důležitých věcech a nebo si to jen nelháváme?
Opravdu jsme tak odlišní? To opravdu nechceme stejné věci a nebo právě naopak stejné věcí chceme?
Mluvíme jinými jazyky, mluvíme jinak či něco jiného a nebo prostě neumíme správně poslouchat a naslouchat si, abychom slyšeli správně a to správné?
Učíme se od malička, že tohle mají holčičky jinak nežli chlapečci a že se lišíme. Ale učíme se i to, co nás spojuje? Nebo nám říkají pouze ty rozdíly? Kde, kdy a kdo nám řekne, že oba chceme vlastně lásku, přátelství, klid, pohodu, radost ze života, nějakou formu zázemí, zdraví atd (tyto věci v jakémkoliv pořadí). Že to chtějí jak malé děti, tak dospívající, dospělí ale hlavně jak ženy tak i muži?
Řeknou nám to někdy? Nebo slyšíme, že muži chtějí tohle a ženy něco jiného. Například, že muži chtějí koukat na fotbal a ženy nakupovat oblečení (fuj, ošklivý stereotyp). A je to opravdu to, co chceme? No je, jenže to není to nejdůležitější, co od života chceme, to totiž není ani fotbal ani hadry. Nejsou to ani rychlá auta, drahá kola, drahé lyže, ale jeden druhého. Tu společnou lásku, společnou radost a tu chceme ať jsme se narodili jako XY nebo XX.

Takže lišíme se tak moc, že nás má oddělovat vesmírný prostor? Lišíme se tak moc, že nedokážeme sdílet jednu planetu? Nebo že nám nemůže dát vzniknout jedna planeta? Podle mně: NE.
Jen se neumíme správně poslouchat. Neříkám, že je to jednoduché: ženy mají dost dobrou schopnost maskovat to, co momentálně chtějí (a to ikdyž to třeba maskovat ani nechtějí) a muži mají ti schopnost naše nechtěné maskování ať chtěně ale spíše nevědomky neprohlédnout a nepochopit. Na druhou stranu, ženy ve své podstatě zase nechtějí tak moc odlišné věci, pouze třeba jinak uspořádané. Zase neříkám, že všechno: asi ne moc žen touží po tom otevřít si pivo a koukat na fotbal a stejně ne moc mužů si užívá odpolední nakupování oblečení. Ale například vybírat podprsenku by je bavit mohlo :) Ale oba může bavit večerní procházka, jídlo v restauraci, konverzace, společná vířivka, společné zážitky atd. Na tom podle mě záleží.

Není důležité to, co nás odděluje, ale právě naopak to, co nás spojuje. Naše touhy, přání, sny atd. Důležité je, co je očím neviditelné. Správně (a to správné) vidíme pouze srdcem. (ano, máš pravdu Liško).  Nekoukejte tedy na to, co vás od sebe odděluje, ale na to, co vás spojuje a co vás spojilo a drží dohromady. Hýčkejte to, važte si toho a budete dlouho šťastně spolu žíti.
A pokud vás nespojí tohle, tak dvojici nespojí už ani to nejlepší lepidlo. V takovém případě má spojení jaksi po záruční době...
Oba (muži i ženy) jsme ze Země, oba jsme z prapředků (a nikoliv prazadků :D ) a je jen na nás jak s tím naložíme.... a zda se budeme snažit naslouchat a poslouchat se navzájem. Zdokonalovat se v tom a povzbuzovat i ostatní, aby se zdokonalovali s námi...