Neviditelná výstava

Včera jsem s mým drahým polovičkou navštívila Neviditelnou výstavu, která se koná v Novoměstské radnici. 

Byl to úžasný zážitek a mohu to všem jen doporučit. 

Je to možnost jak si zakusit, jaké to je být absolutně slepý, v našem případě pouze na něco kolem hodiny a půl. Vyzkoušet si, jaký zvláštní pocit to je, když si před očima máváte rukou a nevidíte nic. Absolutně nic. Když najednou oči neplní svou funkci a vy se musíte spoléhat na ostatní lidi (v tomto případě na průvodce) a na ostatní smysly a narážíte do věcí/lidí... 

Nejlepší je vyhradit si tak dvě hodiny z pondělí, zamluvit si termín přes internet a vyrazit na výstavu. V pondělí proto, že je vstupné levnější a je to 120 Kč. Mohlo by se to zdát jako hodně peněz, ale opravdu to stojí za to. Normální vstupné je asi 160 Kč.

Takže si zamluvíte termín, přijdete deset minut předem, vyzvednete si lístky, sundáte si vše svítící a fosforeskující (to, co by rušilo absolutní tmu) a jde se na věc. Jste vtaženi do absolutní tmy, do víru nevidoucna a obdržíte spoustu zážitků. Jdete se skupinkou dalších lidí, u nás to byli další dva páry myslím. Takže se dost často stane, že vrazíte do někoho dalšího z vaší skupinky, který je též nevidoucí.

Popravdě zpočátku je to dost divný pocit, ale vy i vaše oči si po chvilce zvyknete na tmu, absolutní tmu. Na hlas průvodce, který je jediný, kdo se orientuje a pohybuje se v prostoru jakoby "viděl". Sama si moc dobře vybavuji, jak na mě mluvil a stál asi kousek ode mě a pak po chvilince se jeho hlas zdál hrozně daleko. Prostě kvapem přešel celou místnost k dalšímu návštěvníkovi, bez toho, aby do něčeho vrazil, něco shodil či někomu ublížil. On vás naviguje, často luskáním, tleskáním nebo podobnými zvuky. A ačkoliv já sama se dle zvuků v normální viditelnosti moc orientovat neumím, směr přijíždějící sanitky poznám téměř těsně předtím nežli ji vidím, ale ve tmě mi to šlo lépe. Šla jsem za luskáním až na místo, kam jsem dojít měla.

Taky jsem po čichu našla svého drahého polovičku, tedy to není tak, že by smrděl! Právě naopak, jeho deodorant se mi moc líbí a tak ten deodorant poznám, když ho ucítím. Takže když jsem se ve tmě blížila k někomu a ucítila jeho voňavý deodorant, bylo mi jasné, že se jedná o něj. A on říkal, že mě též poznal dle mého deodorantu. Bylo by to totiž trošku trapné, kdybych dloubala do žeber někoho cizího, ale dloubat mého drahého polovičku to se smí :D

No a nakonec si můžete něco malého objednat v jejich kavárně, tedy pokud si s sebou nezapomenete vzít nějaké mince. Což doporučuji si nezapomenout, protože pít potmě je opravdu zajímavé.

A poté, co se stanete "znovuvidícími" najednou začnete vnímat více barvy, světlo stín a oceníte, fakt vidoucnosti. 

Já budu ještě dlouho děkovat za své funkční oči. 

http://neviditelna.cz/

Pochod Praha-Prčice 2013

Miluji velice pochod Praha- Prčice!

Pochod Praha-Prčice líbil se nám velice. Tak tohle je absolutní pravda. A nezáleží na tom, jestli je tato věta originální z hlavičky mého drahého polovičky a nebo z nějaké písně či co. Nejlépe stejně zněla, když byla pronesena po pochodu v Sedlci u pumpy hlasem ovlivněným heliem z balónku :D

Letošní pochod se uskutečnil v sobotu 18.5. 2013 a já jsem tam po dlouhé době zase byla. Moc se v době mé nepřítomnosti nezměnilo- botička, tatranka, davy lidí v Prčicích, klobásy a pivo všechno bylo. Jen Prčice se změnily, již tam není ten krásný travnatý parčík, kde si turisté mohli po náročných tůrách sednout a odpočinout. Náměstí je teď vydlážděné, stromy téměř žádné a stín tedy taky ne. Ale to jsem moc přeskočila, takže zpět na začátek.
To, že letos půjdu do Prčic jsem plánovala. Ještě existovala možnost, že se tam dostanu kolmo, ale to se nakonec naštěstí neuskutečnilo. (a asi mě to čeká příští rok) Takže jsem šla pěšmo. Do Prčic šli též moji rodičové, teta, strejda, jedna rodičů kamarádka a můj drahý polovička (ten hraje samozřejmě tu nejdůležitější roli, to jsi rád, když si to čteš, co? :D ) Vyšli jsme tak ve dvou skupinách a sešli jsme se v cíli.
Protože šel každý po svých a ne po cizích lišily se i zážitky. Ty mé jsou těžko popsatelné- asfalt, ležení v trávě, pražení sluníčka, heliové balónky, ukecaná vozíčkářka, kyselé bonbóny, zmrzlina, atd. Prostě těžko popsatelná směsice věcí, které dohromady tvoří super zážitek...
A připomínat mi to bude další botička v mé sbírce- tentokrát je oranžová. Mimochodem jednu oranžovou už mám- je z roku 2003. A ta letošní bota je má 12! Poprvé jsem šla v roce 1999 a přiznávám, že jsem tedy párkrát vynechala (stydím se...).

Ale příští rok, hurá do Prčic! A více co, běžte všichni do Prčic! A nejlépe třetí sobotu v květnu, třeba se tam potkáme. Například v před hospodou U škrpálu, kde mají tedy mnohem lepší WC nežli jsou Toi-Toi, ale dáte za ně 5Kč, ale to už je asi více nežli jste chtěli vědět..
Takže hurá!

Svět knihy 2013

Bylo mi vyčteno, že jsem se již dlouho nepodělila o žádný článek- omlouvám se tedy...

Povím vám tedy o tom, co jsem dělala tento pátek.
Byl Svět knihy, což je výstava na Holešovickém výstavišti. Domluvila jsem si, že budu mít volno z práce a šla měla jsem v plánu tam odpoledne zajít. Zajímaly mě hlavně dvě věci, jedna byla od tří a ta druhá od pěti.
Ještě předtím jsem ráno byla na pracovní poradě (což mi dosti nabouralo plány, jelikož jsem s ní moc nepočítala ale nakonec vše dopadlo úžasně) potom jsem měla sraz s Elinkou a koupila jsem si kalhoty :D. No a potom jsem jela na Svět knihy.
A proč že jsem se tam tak těšila? Protože tam měl být ten, jehož přítomnost způsobila, že jsem roku 2007 měla "úsměv zářící srovnatelně se supernovou krátce před výbuchem" jak bylo již jednou napsáno v Lokali. Víte kdo? Můj oblíbený spisovatel- Robert Fulghum. Vydal novou knihu a byl ji zde, alespoň to jsem si myslela, propagovat. Vzala jsem tedy knihu a šla jsem nechat si ji podepsat.
Mou drahou mužskou polovičku napadlo, abych s sebou vzala i inkriminující fotku, jenž s panem F. mám. Zprvu jsem se děsivě bránila a říkala jsem, že za žádných okolností. Ale vám už jistě dochází, že jsem se nakonec podvolila. Hlavně na mě tlačila mamka, a taky jsem si říkala, že to bude takové překvapení. No a tak jsem ji ve čtvrtek v noci ještě tiskla, nakonec byla v děsivé kvalitě, a snažila jsem si připravit si, co řeknu. Věděla jsem, že tam mi dojdou velice rychle slova a možnost na něj promluvit se už nemusí opakovat. Myslela jsem na to v noci, dokonce se mi o tom i zdálo, myslela jsem na to v práci a pak i cestou na Svět knihy. Ale jakmile jsem ho tam viděla, zapomněla jsem co jsem chtěla říci. Vlastně jsem z toho řekla asi tak 3 věty, protože pak se iniciativy ujal on. Řekl mi, že si mě pamatuje, což mě strašně potěšilo a můj obličej se zbarvil doruda a tu barvu držel ještě několik hodin...
Takže mi podepsal nejen knihu, ale i tu fotku. Dokonce mám další věnování.. :D

A další věc, co byla ten den byla, že pak měl vyprávět o své knize. (Měl autogramiádu a pak tohle povídání). Na povídání měl přijet i můj drahý polovička. Ale shodou super okolností se mu povedlo, že přijel dříve. Vytiskl si totiž ten článek a protože nevěděl, že jsem změnila názor (že mi byl vlastně změněn názor) chtěl ji nechat podepsat sám. Ale já jsem mu prozradila, že je to již zbytečné, jelikož fotku i věnování již mám. Co jsem také měla, byly dva heliové balónky, které jsme pak večer dýchali a způsobovali si tak neuvěřitelně vtipné změny hlasu...
Takže drahý polovička přijel a potom druhý den jsem se dozvěděla, že jsem vypadala, že "levituji radostí"...  A mohli za to oba, jak pan F. tak pan M. (zkratka pro mého drahého polovičku a mimochodem i první písmeno jeho příjmení) :D
Byli jsme spolu i na jeho povídání o knize, jenž bylo v angličtině a nakonec i 2 úryvky z knihy v češtině. Ale o knize moc nepovídal, mluvil o Praze a lidech, jak vypadají když jdou do práce a tak. Taky že plánuje napsat knihu o Praze a to navzdory tomu, že ho od toho odrazují. Ale nechtěl nám žádné vtipné historky ze svého pobytu zde sdělit- musíme si prý počkat na knihu... (já si určitě a ráda počkám)

Takže ano, levitovala jsem radostí a měla na tváři úsměv zářící jako supernova krátce před výbuchem. Závidíte? Měli jste tam být! :D