Našla jsem v New Yorkeru kalhoty (tepláky) na tělocvik a stály jen 139kč, tak jsem neodolala a koupila si rovnou dvoje, jedny černý druhý šedivý.
Nesla jsem si je potom v taštičce na metro. Nastoupila jsem na eskalátory a protože jsem trošku pospíchala, bylo totiž úterý a já měla dělat véču tak jsem šla dolů. Ale asi ve třetině jsem se musela zastavit, protože ten pán, co šel předemnou neměla volnou cestu. Přes celé eskalátory byla roztažená nějaká paní. Tento pán se ji snažil oslovit a poprosit ji, zda by mu neuvolnila cestu, ale ona nereagovala. Zkusil to tedy znovu ale bez odezvy. Zamával jí tedy rukou před obličejem, ale paní nehnula ani brvou a nic. Zaluskal na prsty u jejího ucha, ale nic... Takže jsme tedy museli čekat až dojedeme na konec eskalátorů. Tam jí tento pán předešel a nahlas jí poděkoval že ho pustila, ale bez reakce. A já, která jsem šla kousek za tímto pánem jsem se musela hlasitě smát...
Všimla jsem si, že na nástupišti již čeká metro, tak jsem utíkala, abych stihla zajít pokud možno až do posledních dveří druhého vagónu (počítáno od konce), tam je to totiž na stanici Želivského nejblíže k východu. Jenže někde u prostředních dveří prvního vagónu mi do cesty vstoupil nějaký muž. Měl bílou tašku, kterou nesl jakoby před sebou a nerozhlédl se a neviděl tedy, jak tam běžím a tak mi vstoupil do cesty. Teda spíše jeho taška mi vstoupila do cesty. Zavadila jsem o ni a ještě dva tři kroky běhovrávorala až jsem nakonec dopadla tvrdě na kolena na zem. Rozhlédla jsem se, zda jsou ještě otevřené dveře metra a zaběhla do nejbližších, které se za mnou těsně zavřely. K mému štěstí to byly první dveře druhého vagónu. K mému neštěstí tam bylo dost plno a tak jsem si nemohla sednout. Ale na muzeu se naštěstí pár míst uvolnilo a já si sedla a uvědomila jsem si, jak mě pálí kolena. Naštěstí jsem si neroztrhla svoje kalhoty (měla jsem na sobě nejnovější jeany tak jsem měla o ně strach). Mají tam jen kávovou skvrnu velikosti mexického dolaru. :)
Doma jsem zjistila, že díky bohu nemám kolena do krve, ale ráno mě tam kde normálně mývám kolena čekaly opravdu krásné fialovo-žluto-modře zbarvené boule. Tyto boule byly proti jakémukoliv pohybu natož kleknutí si... Ale během dne se to zlepšilo ...
Dnes odpoledne jsem se vydala koupit si tramvajenku. Mám ji totiž jen do dneška a zítra ráno budu ráda když se vyhrabu tak tak natož si ještě něco kupovat. Šla jsem tedy na nejbližší zastávku, kde jsem si ještě o hranu lavičky zavazovala tkaničku. Potom jsem zahlédla přijíždějící bus a nadšená tím, jak nemusím čekat jsem vyrazila vpřed. Nedošlo mi však že je mezi mnou a pokračováním těžká betonová lavička a tak jsem znovu narazila. Terntokráte ne do kolen ale asi o deset cm níže.... Takže už nemám na pravé noze jednu bouli, ale dokonce dvě.. No já se to ale mám.... :)
A ještě něco vtipného nazávěr. Na cestu zpátky jsem nijak nepospíchala a tak jsem si řekla, že bych mohla jít pěšky. (Jo, promin mami vím, že to nemáš ráda...) Šla jsem tedy kolem hřbitovní zdi a viděla jsem v dálce před sebou staříčký pár. Šli výrazně pomaleji nežli já, takže jsem je po nějaké chvilce došla. Ale ta paní měla jakoby ocásek.. Za jednou botou jí visel jakýsi kus černé látky. A pak ji upadl definitivně. Oslovila jsem tedy tu dámu, zda je to její, že to měla za botou. Její muž to zvedla zjistilo se, že jsou to velice šitoké trenýrky černé barvy. Ale mě se nezdálo, že by to bylo té paní a ani tomu muži ne. Ale paní si je chvilku prohlížela, roztáhla je a znovu si je prohlédla. Zeptala se mě, jestli jí visely z nohavice a po chvilce odvětila, že jsou její. Muž se na ní podíval ona se pousmála a já se rozloučila a šla... Opravdu mi nepřišlo, že by ty kalhoty byly její, ale když to říkala :)
