pondělí 12. března 2018

Co mě můj dosavadní život naučil?

Odpověď, která se přímo nabízí je "NIC", ale tak to není.
Napadá mě k tomu spousta věcí a protože jsem chaotik, tak to bude asi dost na přeskáčku :) A na většinu toho už jsem byla upozorněna v mateřské školce a teď to jen znovu objevuju.. :)




Takže:
  • nejzákladnější pravidlo je: Ikdyž je nám to někdy nemilé, tak milé maminky mají vždycky pravdu a pokud pravdu nemají, tak platí pravidlo č. 1, které říká, že maminky mají vždycky pravdu. A moje maminka je milá moc a takže má i mockrát pravdu...
  • Dále pak vím, že spousta zkušeností je prostě nepřenositelná. Na spoustu věcí si člověk musí přijít sám a ať vám je říká kdokoliv (jakkoliv zkušený) tak mu prostě nevěříte, dokud tu situaci nezažijete a nezjistíte, že měl pravdu.
    Moje maminka u toho cituje chytrý citát: " Nedoslýchám, mladý muži, kam jste říkal, abych si strčil své bohaté životní zkušenosti?" (prý je to z vtipu od Renčína)
  • Dále vím, že někdy člověk neslyší něco od svého okolí a není ochoten jejich názor přijmout, dokud mu to neřekne někdo cizí a od něho názor/ radu přijme...
  • Dále vím, že pečovat o někoho člověk by měl až ve chvíli, kdy je sám opečovaný. Protože pokud to tak není, je to cesta do pekel pro oba (pečující osobu i opečovávaného).
  • Také vím, že člověk si často neváží toho co má, dokud to neztratí. Ale také vím, jak je občas těžké si vážit toho, co člověk má když s tím není spokojen (ale neuvědomuje si, že se může mít hůře a má se tedy dobře)
  • Též vím, že nudit se v práci je horší než OBČAS mít tolik práce, že musím zůstat přesčas. (opakuji OBČAS PŘESČAS, nikoliv stále!) Nudící se člověk je v práci neproduktivní a nudou strávený čas je naprosto vyhozený.
  • Vím, že je pro mne důležité mít v práci nějaké zázemí (WC) a čas se v klidu najíst kdy chci. Bez stresu že nestíhám být za paní A včas, nemít kde si odskočit, nemoci si k jídlu sednout a muset jít v MHD.
  • Taky je důležité mít nějaké zázemí doma (prostor a osoby). Vím o sobě, že někdy prostě potřebuji být sama a mít prostor pro sebe (úžasně mi funguje vana), ale zase ne stále. Nemohla bych bydlet sama, cítila bych se osaměle (vím to, protože když jsem velice zřídka sama v naší 140cm posteli, tak je mi smutno a nemůžu usnout)
    Vana samotná je pro mě důležitá, je to moje meditační místo. kde jsem schopná strávit i dvě hodiny a krásně si odpočinout (vyspat se).
  • špatně se mi řídí auto v pohorkách :)
  • hořká čokoláda (a obecně hořké) mi opravdu nedělá dobře

pátek 2. března 2018

Mňau

Včera jsme s kamarádkou E. byly v kočičí kavárně na Smíchově.


Obě jsme se divily, že nás to nenapadlo dříve do nějaké z těchto kaváren jít, protože jsme obě milovnice koček...
Ale naštěstí to E. napadlo a tak jsme včera byly... A nakonec přišel i její muž L. takže jsme tam nakonec nebyly ale byli.... :)


Je to tam moc pěkné a ty kočky... Mají jich asi deset (u jedné píšou, že odešla do kočičího důchodu což nevím co je...) různých tvarů, barev i věku (myslím že od 2006 po 2016).
Všechny jsou milé a hodné. Dokud tam bylo hodně lidí, tak se moc neobjevovaly, ale pak když se prostředí trochu uklidnilo, tak se tam procházely mezi hosty a nechaly se hladit. Některé vyskočí i na klín, jiné pohladíte jen když projdou kolem...
V jídelním lístku píšou, jak se která jmenuje, co je za rasu a prosí, aby je hosté nezvedali a netahali. (což je někdy těžké dodržet)
Kočky jsou ale vychované, lezou sice po stolech ale do jídla se hostům nepustí (kromě Štístka) a nežebrají... Takže si v klidu můžete užít jejich dorty, panini nebo ostatní pochutiny.


Prostě kočkomilové, běžte tam! :D


Tady je pár fotek osazenstva...






Jen se omlouvám za kvalitu fotek, bylo tam přítmí a kočky se nesmí fotit s bleskem (mají z toho záněty v očičkách a za to žádná fotka nestojí...)

2018

Nový rok a stará nespokojenost...


Od nového roku 2018 jsem v nové práci.
Vlastně nevím, co jsem si od ní slibovala, ale rozhodně taková není. A jaká je? To vám řeknu, až mi za půl roku skončí zkušební doba. Teda pokud tady v té době ještě budu... :)
Půl roku je vážně dlouhá doba. Takhle dlouhá zkušebka má své výhody (odejít), ale i nevýhody (být odejit)... no a přiznejme si to i finanční nevýhody (bez osobka a odměn).


Rekonstruujeme.
Minulý duben nás opustila má jedinečná babička, která na nás teď kouká z nebe (protože jestli tam není ona, tak tam není nikdo!), jí své oblíbené palačinky, poslouchá Aidu, na klíně má nějaké zvíře a vedle ní sedí její již dříve zesnulý manžel.
A my dole se tu snažíme zrekonstruovat její byt. Ten, ve kterém žila od mé nepaměti a kam se po rodinné poradě s lepším polovičkou na dobu přesně neurčenou nastěhujeme. Jenže předtím se byt musí změnit, a to hodně... Nová podlaha, nová voda, nové opady, nová elektřina, jinde kuchyň (a jinde ložnice), nová barva stěn, zrekonstruované dveře, nové obklady... prostě NOVÉ!


Auto.
Už máme "jen" jedno... Ještě v lednu jsme měli dvě, Oktávečku a Trhače asfaltu. Chvíli jsme řešili zda Trhač byl správná koupě a zda ho zase neprodat, ale nakonec jsme si při jedné jízdě řekli, že tohoto auta se nezbavíme a vrátili se k původnímu plánu prodat Oktávečku.
Na původní cenu nikdo nereagoval, tak jsme ji snižovali a snižovali až jsme ji snížili natolik, že si ji někdo vzal. Mladý muž asijské národnosti s velice špatnou češtinou je teď novým majitelem "naší" Oktávečky. Takže pokud ji někde potkáte, tak ji od nás pozdravujte... Já se s ní totiž ani nestihla rozloučit a to mě mrzí...
Nestihla jsem jí poděkovat za ty roky, co nás s lepším polovičkou vozila a že nás dala dohromady. Dovezla nás na dovolené a zpět a taky nás někdy pěkně .... štvala...
Zasloužila si rozloučení...