Práce, práce a nic než kverulantská práce

Už je to dávno, co se objevil nový příspěvek na mém blogu...
Dlouho jsem nějak neměla náměty, o čem bych zde chtěla psát...

Tak teď vám všem povím, jak se mi od minulého listopadu doteď (tedy do 31.12. 2017) pracovalo.
Poté, co jsem v červnu 2016 skončila s prací se seniory, tak jsem si (s dovolením drahé polovičky) udělala prázdniny a měla jsem si užívat.
Dokončila jsem tou dobou magistra a skončila jsem i v práci, takže to mělo být takové poklidné. Nakonec jsem se nechala přesvědčit a jako nezaměstnaný "absolvent" jsem se byla zapsat na Úřad práce. Bylo to pro mne velice potupné, ale vzhledem k tomu, že jsem si odpracovala rok, tak to mělo být finančně výhodné...
Takže jsem se zapsala, chodila na pravidelné schůzky, mezitím si hledala práci a dovolenkovala...
Hledání práce nešlo tak, jak jsem si představovala, takže jsem nakonec do práce nastoupila až v listopadu 2016.

Nebudu zde přímo popisovat ani pojmenovávat, protože jsem stále jejich zaměstnanec (do 31.12.) a hlavně protože to nepovažuji za správné. Kdo bude chtít si to najde, kdo ví ten ví a kdo neví, tomu by to stejně nic neřeklo... :)

Zpočátku to nebyla úplně má vysněná práce, protože jsem chtěla zkusit něco trochu jiného, ale nakonec jsem si k ní našla cestu a teď se mi po ní bude asi i stýskat. Hlavně to byla velice zajímavá práce se zajímavými lidmi. Šlo o pobytovou sociální službu pro autisty umístěnou v rodinné vilce kousek od Chuchle. Toto zařízení bylo součástí většího celku (tj. poskytovatele), který sdružoval více podobných zařízení a měl tedy více zaměstnanců. Každé takové zařízení (včetně toho "mého") mělo svého vlastního vedoucího, sociálního pracovníka, koordinátora pracovníků v přímé péči,.... a pak samozřejmě pracovníky v sociálních službách. Moje pozice byla sociální pracovnice/ koodrinátor pracovníků v přímé péči, takže jsem byla také nadřízenou a to hned 8 lidí.

Můj přímý nadřízený (jeden z prvních mužů v sociálních službách, co jsem potkala) byl na mne velice hodný a dalo se s ním o všem si povídat a na všem se domluvit. Dále tam byly dvě speciální pedagožky. Jedna z nich spoluzakládala celé zařízení a měla tak trochu výsadní postavení, přestože toho zařízení nebyla vedoucí. Byla sice asi ráznější a předcházela jí určitá pověst (už předem jsem byla z ostatních středisek našeho poskytovatele litována, že s ní musím pracovat) , ale na mne byla vždy velice hodná a neměla jsem s ní žádný konflikt. Druhá pedagožka byla také velice hodná, s klienty to velice dobře uměla a pracovníci v přímé péči ji měli rádi, protože s nimi hodně mluvila a byla s nimi hodně v kontaktu a pomáhala jim s klienty. Bohužel však v srpnu odešla... No a potom tam bylo 8 pracovníků v přímé péči, kteří pracovali v nepřetržitém třísměnném provozu (tj. ranní-odpolednní- noční směny), protože s klienty musel nepřetržitě (tedy i v noci) někdo být. V době mého příchodu to byl čistě holčičí kolektiv, v době mého odchodu tam bylo 6 žen a 2 muži. S některými z nich jsem vycházela dobře, s některými hůře, ale se všemi (snad) nějak...

No a klienti jsou kapitola sama pro sebe. S autismem jsem předtím neměla žádné zkušenosti, jediného autistu jsem viděla ve filmu... Takže jsem absolvovala nějaké přednášky na téma autismu, po celou dobu se něco nového učila a rozhodně se toho ještě musím o autismu naučit mnoho... V našem zařízení jich bylo šest, tři ženy a tři muži. Věkově pokrývali docela velkou škálu- od osmnácti až po něco přes šedesát let. Někteří mluvili a někteří ne. Se všemi se ale dalo nějak domluvit a dávali najevo co se jim líbí a co nikoliv. Všichni byli chodící a tak se po rodinné vilce pohybovali, jak se jim chtělo. Každý byl trochu jiný, s někým jsem navázala kontakt po měsíci, s někým po půl roce a s někým ani po roce zatím ne.... Ale tak to chodí...
Všichni (klienti i zaměstnanci) na mne byli hodní a nějak mne mezi sebe přijali a vnímali mne jako součást vilky, za což jsem jim vděčná...

Moje práce mne místy bavila více a místy méně, což je naprosto normální. Měla své výhody (např. půlhodina na oběd započítaná v pracovní době nebo vycházky s klienty) a také své nevýhody (např. hluchá místa, občasný křik klientů, vedení poskytovatele,,..), ale to je také normální. Měla jsem "svou" vlastní kancelář, stůl a židli, což  pro mne byla velká změna a dostupný záchod (což byla taky velká změna), takže jsem si výrazně polepšila proti minule... Také jsem měla čas na to se naobědvat, sice jsem sedávala u jednoho stolu s klienty a to nebylo vždy úplně ideální (kultura stolování nebyla vždy úplně špičková), ale bylo to pravidelné a docela chutné jídlo za přijatelnou cenu, takže jsem si stěžovala jen málo :)

Na co jsem si stěžovala více byl poskytovatel a jeho vedení (manažerka, ekonomické,...). Sice jsem s nimi nepřicházela do styku tak často (naštěstí), ale zato někdy dost vyostřeně. Ze začátku to tak nevypadalo, zpočátku vše bylo v pořádku... Tedy až na to, že mne hned na první schůzce sociálních pracovníků z celého poskytovatele (bylo nás asi 6 z 7 zařízení) hned všichni litovali, že musím pracovat s tou speciální pedagožkou (že je děsná, nesnesitelná, arogantní,...). Nelíbilo se mi to, protože jsem ji ani nestihla poznat a už mi někdo říká, jaká je. Ale naše vztahy s vedením poskytovatele se ještě zhoršily poté, co mi najednou chtěli sebrat jeden týden z mé dovolené.
To jsem se jednou neoficiálně dozvěděla, že se vedení rozhodlo, že máme my sociální pracovníci moc dovolené a že nám prostě jeden týden seberou. Bohužel jsem dovolenou neměla zakotvenou v pracovní smlouvě, ale jen v dodatku, ale i tak mi to přišlo jako nehoráznost. Takže než jsem se to dozvěděla oficiálně, tak jsem zburcovala svou kamarádku právničku, aby mi poradila, jak se proti tomu bránit. Nakonec to vyústilo tak, že jsem se s vedením poskytovatele "tajně" dohodla, že mi ponechají dovolenou tak jak je (tedy že ten jeden týden nebudu mít jako dovolenou, ale jako "studijní volno"). Zajímavé však bylo, že jsem tuto naši dohodu neměla probírat se svým přímým nadřízeným, přestože to byl on, kdo mi dovolenou schvaloval (a on, kdo mě podporoval, abych se ohradila proti odebrání týdne). Původně jsem chtěla zburcovat ostatní sociální pracovníky (tedy pracovnice a jeden pracovník), ale poté co jsem se zeptala jedné a ta mi řekla, že se hádat nechce, tak jsem to vzdala a "bojovala" pouze za sebe proti jejich zvůli. Jejich argumentem bylo, že si nechali udělat právnickou analýzu, která říká, že sociální pracovníci nemají nárok na tzv. dodatkovou dovolenou, kterou nám poskytovatel přiznal. Nárok na ni mají pouze pracovníci v sociálních službách (tj.v přímé péči) a ne sociální pracovníci, protože nepracují v tak těžkých podmínkách. Jenže s tím u mne narazili. Já totiž částečně v přímé péči byla (byla jsem koordinátor, chodila na procházky a občas vypomáhala), přestože to nebyla půlka mé pracovní doby. Ale hlavně se mi nelíbilo, že to byly 4 měsíce od té chvíle, co jsem nastoupila a oni najednou měnili podmínky, na kterých jsme se domluvili. A TO SE NEDĚLÁ!! Takže místo dodatkové dovolené jsem měla tajné studijní volno :)
A pak čas plynul dál a já si užívala vědomí, že jsem vyhrála tento spor... Pak se na netu začaly objevovat zprávy o tom, že od července dojde k navýšení tabulkových platů o 23% a já se začala těšit na zvýšení platu... Spočítala jsem si, kolik bych mohla mít (věděla jsem, že můj výpočet je orientační, ale vypadal docela hezky) a těšila se... A pak jsem zase zaslechla neoficiální zprávy o tom, že poskytovatel nás sociální pracovníky hodlá sundat do nižší platové třídy, aby nám nemusel dávat o tolik vyšší platy... A zase jsem viděla rudě a byla naštvaná... Zase se mi měly měnit podmínky a tentokrát platové! Ale naivně jsem si říkala, že jim třeba dojde, že dělají chybu a tak jsem čekala. Věděla jsem, že k navýšení tabulek dojde od 1.7. a tak mi musí předtím dát nový platový výměr, kde uvidím jak na tom jsem (s platem i platovou třídou). A tak jsem čekala... Pak mi na začátku srpna přišla výplata za červenec, kde již mělo být vidět navýšení, a nebylo takové jak mělo být. Takže jsem zase zburcovala kverulanta v sobě, kverulanta tatínka, kamarádku právničku, profesní komoru sociálních pracovníků a jejich právničku a napsala mail na personální oddělení, že asi udělali chybu (jako soudruzi v NDR) a poslali mi málo peněz. Jako reakce na můj mail jsem byla pozvána "na kobereček" na jednání, kde byla personalistka a manažerka celého poskytovatele. Jednání nebylo úplně nevzrušené a ačkoliv jsme se všechny tvářily civilizovaně, tak to mezi tam emoce (hlavně vztek) dost vřely. Oni argumentovaly tím, že si nechali zpracovat analýzu, podle které sociální pracovníci u nich nespadají do té vyšší platové třídy (11), ale do té nižší (10) na základě popisu práce. Perličkou je, že já jsem za celé své působení nedostala a nepodepsala svůj popis práce, takže jsem ani nevěděla, co mám a nemám dělat natož do jaké platové třídy mne to přiděluje. Dále argumentovaly tím, že to nemá přímou souvislost s tím navýšením (tedy že to není kvůli penězům), ale je to jen náhoda... A to, že nedaly platový výměr dopředu ospravedlnily tím, že i paní personalistka má přeci nárok na dovolenou. Já jsem naopak argumentovala tím, že mě nemůžou jen tak šoupat z platové třídy tam a zpět, jak se jim zachce jen proto, že nám nechtějí dát ty zvýšené platy (protože ať mi nikdo nevykládá, že to spolu nesouvisí... to jsou kecy). Taky, že podle zákona musí dát změnu platového výměru vědět PŘEDEM a nikoliv zpětně, takže mi nemohou nedat peníze za červenec dle staré platové třídy (11.) když platový výměr mi dávají až 22.8. (protože tam mi předaly platový výměr).
Když to zkrátím, tak nakonec to dopadlo tak, že mi museli doplatit rozdíl mezi platovými třídami (11. a 10.) za měsíc červenec a srpen (ale znamenalo to naštvané maily a citaci vyjádření právníka) a pošramocené vztahy. Nechala jsem to nakonec být jen díky tomu, že jsem věděla, že pod tímto poskytovatelem už od ledna určitě nebudu.
Další událostí totiž bylo, že od černa se vědělo, že naše zařízení bude od nového roku (tj. 2018) přecházet pod jiného poskytovatele a tedy jsem věděla, že s tímto poskytovatelem už od ledna určitě spolupracovat nebudu. No a pak jsem se rozhodla, že nechci spolupracovat ani s tím, ke kterému jsme měli přejít.... Podmínky, které mi nabídli (platové a ostatní), způsob jednání se mnou a obecně jejich přístup pro mne byl dostatečnou známkou toho, jak by to vypadalo dál, takže mé rozhodnutí bylo dost jasné... A nejen moje, i můj přímý nadřízený (vedoucí našeho zařízení) odchází, protože se s novým poskytovatelem nedohodl na podmínkách...

Takže jsem vlastně celý podzim jen připravovala předání své dosavadní práce někomu jinému, abych ve čtvrtek 21.12. mohla svému přímému nadřízenému předat všechny papíry, klíče a služební mobil a s hlavou vztyčenou odejít.
Je mi líto opouštět ty klienty a asi kdyby zařízení mělo jiného poskytovatele (nebo nemělo žádného a bylo samostatné) tak bych tam zůstala a všechno by bylo zalité sluncem, ale za těchto okolností to nemělo cenu. Rozhodla jsem se, že prostě zkusím své štěstí někde jinde...

Ale snad jsem se do budoucna poučila. Už si budu dávat bedlivý pozor na to, co mám ve smlouvě a to, co tam nemám a je důležité, si tam nechám přidat....
Taky jsem v sobě objevila kverulantské geny (a geny nevyčůráš), o kterých jsem předem nevěděla, ale teď jsem je dost procvičila a aktivovala :)

Takže od 2.1. hurá do nového dobrodružství, které jak se zdá bude na ministerstvu... :)