Jsem zrovna v procesu kupování cyklo helmy.
Původně nejsem její zastánce, ba naopak. Nejraději jezdím bez ní. Možná je
to do jisté míry způsobeno tím, že moje momentální cyklistická helma není
zrovna ideálně tvarovaná na mou hlavu. Nejsem si přesně jistá, jakým způsobem
mi byla tato helma vybrána, ale myslím, že to bylo bez přítomnosti a aktivní
účasti mé hlavy. Takže teď mě při delším nošení z helmy hlava bolí, trhá mi to
vlasy (a protože mám tři vlasy děda vševěda, tak teď už je mám jen dva...)
No, ale protože můj drahý polovička je cyklista a zastánce helmy tak jsem
neměla moc na výběr. Musela jsem ji začít nosit. No a protože si stále stěžuju,
že mi helma nevyhovuje, začali jsme mi spolu hledat nějakou novou helmu.
Byli jsme na ForBikes (samozřejmě jsme tam nebyli pouze kvůli helmě, to byla
spíše výmluva :D) kde má hlava získala přezdívku "divná", protože
téměř žádná vystavovaná helma mi neseděla. Téměř všechny helmy mě někde
tlačily, neseděly mi a nebo něco takového.
Nakonec jsme v kamených obchodech našli dvě helmy, které mi na hlavě seděly.
Jedna je Uvex a druhá Giro. Obě mají své výhody a také nevýhody. Hlavní
nevýhodou obou je cena- obě stojí více než 1800,-, ta Giro dokonce 2400,-. Po
dlouhém zvažování jsem se rozhodla pro to Giro, i protože se mi více líbí
(protože je červená, podle prodavačky mi sluší a to, co se mi líbí budu asi
nosit více). Má samozřejmě také jiné výhody (větrání, zapínání, chrání větší
část hlavy,...). ALE je výrazně dražší. Šest set korun, někde i více (záleží na
tom, kde se koupí) je docela velká částka a vzhledem k úvahu, že v
následujících týdnech budu obracet každou korunu, může být mít či nemít tuto
částku zásadní.
Má vůbec cenu si kupovat helmu? Na tuto otázku jsem si již sice odpověděla,
když jsem začala hledat novou helmu, ale znovu se mi objevila v hlavě, když jsem
objevila na idnesu článek.
(http://cestovani.idnes.cz/helma-na-kolo-a-diskuze-0bl-/na-kolo.aspx?c=A140429_135835_na-kolo_tom)
Pro drahého polovičku helmu smysl nosit MÁ, on považuje jezdit bez helmy za
hazard a nedovolí mi to. Sice se jedná o mou hlavu, co je helmu nemá (on ji má
a nosí), ale on se mnou bez helmy nepojede. Popravdě ze začátku jsem si říkala:
"super! alespoň nemusím jet na kolo! Mám výmluvu!" Jenže pak jsem si
uvědomila, že pokud chci s drahým polovičkou sportovat- musí to být kolo. No a
rodiče bohužel též razí tezi nosit helmu... No a jak jsem začala s
polovičkou jezdit, začalo mě to i docela bavit (ačkoliv mě z helmy bolí hlava)
a v určitých chvílích je mi jasné, proč polovička helmu nosí (na ty
single-tracky, lesní cesty,...). Ale já tohle nikdy předtím nejezdila a dost se
bojím. Na druhou stranu, když jsme jeli nějakou takovou cestičku a já to sjela
a přežila on byl rád a možná i nadšen. (a tím i já..) Líbí se mi ta radost a
adrenalin v jeho očích, možná i hrdost na mě, že jsem to sjela.
No když to vezmu kolem a kolem, prostě si musím koupit helmu, abych mohla sdílet se svým drahým, co ho baví a mě bavit pomalu začíná (ale bojím se stále).
Takže vypláznu 2400,- a budu mít helmu. Červenou, drahou a snad i vyhovující...
středa 30. dubna 2014
úterý 8. dubna 2014
Psí historka
Minulou neděli jsme s drahým polovičkou byli na výletě.
Dojeli jsme autem do jedné vesnice, kde jsme zaparkovali a vydali se po turistické značce na procházku. Když jsme procházeli kolem hospody vyběhli proti nám dva psi. Jeden relativně velký, huňatý černý postarší vlčák a to druhé byla asi holka- nějaký světlý skoro kudrnatý kříženec labradora s něčím. Popravdě přiznávám, že jsem se jich lekla a stiskla více ručku drahého polovičky. Myslím, že ani jemu se to příliš nelíbilo. Ale psi si nás pouze očichali.
Oddechli jsme si a podél hospody pokračovali dál. Jenže psi také. Ten vlčák se stále motal kolem nás a ta světlá byla vepředu, ale kontrolovala si nás.
Jak jsme šli dál a opouštěli vesnici psi se nás stále drželi. Myslela jsem si, že se vrátí k té hospodě, že tam asi mají majitele, ale oni stále nic. Vešli jsme do lesa a vydali se do relativně strmého kopce. Vlčák stále byl poblíž nás, chvilku před a chvilku za námi. Kdežto ta světlá byla vepředu, ale ohlížela se, zda jdeme a když jsme zastavili oba psi také.
Tak jsme šli dál, stále se to opakovalo- když jsme zastavili my, zastavili i psi. Vlčák si sedl a ta světlá se vrátila blíž k nám a oba čekali, co se bude dít.
Nevěděli jsme, co máme dělat. Přiznávám, že zpočátku mi přeběhl po zádech mráz pokaždé, co jsem slyšela funění vlčáka za sebou a byla jsem ráda, když nás předešel. Bála jsem se ho. Ale postupně jsem si na něj nějak zvykala. Světlá naopak vypadala stále trošku jako štěně, měla spoustu energie, do většiny kopců vyběhla a pak se vracela a zase vyběhla. Dále se světlá musela vykoupat v každé ať více či méně bahnité louži, co jsme cestou potkali (takže na ni označení "světlá" již moc nepasovalo). Mimo to jsem měla hlad, měli jsme s sebou housky a klobásu, ale to jsme nemohli vyndat, protože co by na to řekli psi? Loudili by? Nebyli by agresivní, když bychom jim nedali? Čím jsme si však byli jistí, že pokud existuje nějaká možnost jak se psi sami vrátí do vesnice tak určitě již nebude poté, co jim dáme naše jídlo. Takže jsem musela svůj hlad přemoci do té doby, než budeme zase jen my dva a žádní psi.
Tak jsme šli dál a dál se dvěma psama. Rozvíjeli jsme teorie, co s nimi uděláme. Konzultovali s různými členy rodin a stále více se psi zžívali.
Když tu najednou nějaká dvojice se psem šla proti. To byl další problém, protože jsme nevěděli, jak zareagují oni (lidi), oni ("naši" psi) a jejich pes. Já sama jsem se bála, co řeknou (něco jako "proč si je nezavoláte k sobě?" nebo "vemte si ty psy na vodítko!") tak jsme na ně předem zavolali, že se nejedná o naše psy a tedy, že je neumíme a nemůžeme ovládat. Oni si tedy svého psa vzali na vodítko. Naštěstí vše proběhlo v pořádku, žádná kolize se nekonala (ikdyž světlá trošku zavrčela na jejich psa, ale asi jen aby nedotíral..). Drahý polovička jim dal své číslo, aby se nám ozvali v případě, že narazí na někoho hledajícího dva psy.
Tak jsme šli dál a psi s námi. Občas se stalo, že se světlá vzdálila a my nevěděli, kde je. Zkoušeli jsme volat, ale nevěděli jsme jak, když neznáme jméno. Oba psi sice měli obojky a možná i známku, ale sáhnout na ně (hlavně na vlčáka) jsme se neodvažovali. Když se tedy světlá ztratila z dohledu, zkoušeli jsme na ni volat (já na ni volala "ňam ňam" protože když šla ještě s námi otočila se při těchto slovech :D ). Nakonec se ukázalo, že na povel od mého drahého polovičky a tlesknutí se ukáže, takže jsme to používali.
Když jsme došli zpět k vesnici, kde jsme měli auto a odkud pocházeli psi, světlá se vykoupala v říčce, takže byla zase světlá. Nějaká paní si světlou pak začala hladit a tak jsme se jí ptali, zda neví čí psi to jsou. Odpověděla nám, že si myslela, že sjou naše, ale pokud nejsou tak tři baráky nad tím jejím je rozestavěný dům a tam prý mají podobné psy. Tak jsme se vydali k tomu baráku, zvonili jsme tam, ale bez výsledku. Vlčák však vypadal, že to tam zná, protože ihned zamířil k misce s vodou, která byla za plotem (ovšem plot nebyl celistvý, chyběl mu dost velký kus takže bez problému mohli psi a vlastně kdokoliv na zahradu a z ní). Mysleli jsme si, že tím naše dobrodružství končí a psi zůstanou na pozemku, ale mýlili jsme se - psi stále šli s námi. Došli jsme tedy k té hospodě, kde se k nám původně přidali, vešli dovnitř a ptali se tam, zda je někdo nezná. Dozvěděli jsme se, že maldá dvojice již asi hodinu hledá a jezdí po celé vesnici. V hospodě však na ně spojení neměli, museli jsme se tedy odhodlat sáhnout na světlou a hledat, zda nemá kontakt na majitele. Odvážný drahý polovička to udělal a uspěl, našel číslo, zavolali jsme na něj a majitelé přijeli do pěti minut. Světlá byla ráda, že je vidí a vlčákovi to bylo nějak jedno. Ale na dvojici bylo vidět, že je vidí rádi a že je mají rádi.
Tak jsme opustili "naše" psi a vydali se sami k autu. Už jsme nemuseli řešit, kam je dáme, co bychom s nimi dělali když pojedeme na dovolenou a podobné... Jak říkám, časem jsem si zvykla na jejich funění (hlavně vlčákovo, protože se držel pobléž a byl postarší tak funěl víc) a když najednou nebylo tak mi chybělo. Přestože jsem se ho zpočátku bála tak mi pak trošku chyběl :D
Zpravili jsme si chuť moooc dobrým jídlem v restauraci Keltovna v Nižboru (http://www.keltovna.cz/o_nas). Dali jsme si burgery s hranolkama a malinovku. Najedli jsme se tak, že jsme se pak nemohli ani hnout. Bylo to mooc dobré a porce mooc velké. Asi by nám dvěma příště stačila jedna porce napůl :D
Dojeli jsme autem do jedné vesnice, kde jsme zaparkovali a vydali se po turistické značce na procházku. Když jsme procházeli kolem hospody vyběhli proti nám dva psi. Jeden relativně velký, huňatý černý postarší vlčák a to druhé byla asi holka- nějaký světlý skoro kudrnatý kříženec labradora s něčím. Popravdě přiznávám, že jsem se jich lekla a stiskla více ručku drahého polovičky. Myslím, že ani jemu se to příliš nelíbilo. Ale psi si nás pouze očichali.
Oddechli jsme si a podél hospody pokračovali dál. Jenže psi také. Ten vlčák se stále motal kolem nás a ta světlá byla vepředu, ale kontrolovala si nás.
Jak jsme šli dál a opouštěli vesnici psi se nás stále drželi. Myslela jsem si, že se vrátí k té hospodě, že tam asi mají majitele, ale oni stále nic. Vešli jsme do lesa a vydali se do relativně strmého kopce. Vlčák stále byl poblíž nás, chvilku před a chvilku za námi. Kdežto ta světlá byla vepředu, ale ohlížela se, zda jdeme a když jsme zastavili oba psi také.
Tak jsme šli dál, stále se to opakovalo- když jsme zastavili my, zastavili i psi. Vlčák si sedl a ta světlá se vrátila blíž k nám a oba čekali, co se bude dít.
Nevěděli jsme, co máme dělat. Přiznávám, že zpočátku mi přeběhl po zádech mráz pokaždé, co jsem slyšela funění vlčáka za sebou a byla jsem ráda, když nás předešel. Bála jsem se ho. Ale postupně jsem si na něj nějak zvykala. Světlá naopak vypadala stále trošku jako štěně, měla spoustu energie, do většiny kopců vyběhla a pak se vracela a zase vyběhla. Dále se světlá musela vykoupat v každé ať více či méně bahnité louži, co jsme cestou potkali (takže na ni označení "světlá" již moc nepasovalo). Mimo to jsem měla hlad, měli jsme s sebou housky a klobásu, ale to jsme nemohli vyndat, protože co by na to řekli psi? Loudili by? Nebyli by agresivní, když bychom jim nedali? Čím jsme si však byli jistí, že pokud existuje nějaká možnost jak se psi sami vrátí do vesnice tak určitě již nebude poté, co jim dáme naše jídlo. Takže jsem musela svůj hlad přemoci do té doby, než budeme zase jen my dva a žádní psi.
Tak jsme šli dál a dál se dvěma psama. Rozvíjeli jsme teorie, co s nimi uděláme. Konzultovali s různými členy rodin a stále více se psi zžívali.
Když tu najednou nějaká dvojice se psem šla proti. To byl další problém, protože jsme nevěděli, jak zareagují oni (lidi), oni ("naši" psi) a jejich pes. Já sama jsem se bála, co řeknou (něco jako "proč si je nezavoláte k sobě?" nebo "vemte si ty psy na vodítko!") tak jsme na ně předem zavolali, že se nejedná o naše psy a tedy, že je neumíme a nemůžeme ovládat. Oni si tedy svého psa vzali na vodítko. Naštěstí vše proběhlo v pořádku, žádná kolize se nekonala (ikdyž světlá trošku zavrčela na jejich psa, ale asi jen aby nedotíral..). Drahý polovička jim dal své číslo, aby se nám ozvali v případě, že narazí na někoho hledajícího dva psy.
Tak jsme šli dál a psi s námi. Občas se stalo, že se světlá vzdálila a my nevěděli, kde je. Zkoušeli jsme volat, ale nevěděli jsme jak, když neznáme jméno. Oba psi sice měli obojky a možná i známku, ale sáhnout na ně (hlavně na vlčáka) jsme se neodvažovali. Když se tedy světlá ztratila z dohledu, zkoušeli jsme na ni volat (já na ni volala "ňam ňam" protože když šla ještě s námi otočila se při těchto slovech :D ). Nakonec se ukázalo, že na povel od mého drahého polovičky a tlesknutí se ukáže, takže jsme to používali.
Když jsme došli zpět k vesnici, kde jsme měli auto a odkud pocházeli psi, světlá se vykoupala v říčce, takže byla zase světlá. Nějaká paní si světlou pak začala hladit a tak jsme se jí ptali, zda neví čí psi to jsou. Odpověděla nám, že si myslela, že sjou naše, ale pokud nejsou tak tři baráky nad tím jejím je rozestavěný dům a tam prý mají podobné psy. Tak jsme se vydali k tomu baráku, zvonili jsme tam, ale bez výsledku. Vlčák však vypadal, že to tam zná, protože ihned zamířil k misce s vodou, která byla za plotem (ovšem plot nebyl celistvý, chyběl mu dost velký kus takže bez problému mohli psi a vlastně kdokoliv na zahradu a z ní). Mysleli jsme si, že tím naše dobrodružství končí a psi zůstanou na pozemku, ale mýlili jsme se - psi stále šli s námi. Došli jsme tedy k té hospodě, kde se k nám původně přidali, vešli dovnitř a ptali se tam, zda je někdo nezná. Dozvěděli jsme se, že maldá dvojice již asi hodinu hledá a jezdí po celé vesnici. V hospodě však na ně spojení neměli, museli jsme se tedy odhodlat sáhnout na světlou a hledat, zda nemá kontakt na majitele. Odvážný drahý polovička to udělal a uspěl, našel číslo, zavolali jsme na něj a majitelé přijeli do pěti minut. Světlá byla ráda, že je vidí a vlčákovi to bylo nějak jedno. Ale na dvojici bylo vidět, že je vidí rádi a že je mají rádi.
Tak jsme opustili "naše" psi a vydali se sami k autu. Už jsme nemuseli řešit, kam je dáme, co bychom s nimi dělali když pojedeme na dovolenou a podobné... Jak říkám, časem jsem si zvykla na jejich funění (hlavně vlčákovo, protože se držel pobléž a byl postarší tak funěl víc) a když najednou nebylo tak mi chybělo. Přestože jsem se ho zpočátku bála tak mi pak trošku chyběl :D
Zpravili jsme si chuť moooc dobrým jídlem v restauraci Keltovna v Nižboru (http://www.keltovna.cz/o_nas). Dali jsme si burgery s hranolkama a malinovku. Najedli jsme se tak, že jsme se pak nemohli ani hnout. Bylo to mooc dobré a porce mooc velké. Asi by nám dvěma příště stačila jedna porce napůl :D
středa 2. dubna 2014
Videa o skutečné kráse
http://www.youtube.com/watch?v=pEEAZKbul4w
http://www.youtube.com/watch?v=XpaOjMXyJGk
http://www.youtube.com/watch?v=iYhCn0jf46U
http://www.youtube.com/watch?v=17j5QzF3kqE
Popravdě nevím, co by nakreslil ten kreslíř o mě. Jsem si jistá, že pohled můj a někoho z venčí by se diametrálně lišil. Také si však nejsem jistá, jestli bych se dokázala popsat (ať reálně či jak se vidím). Jak bych popsala svou bradu? Své oči? Nos? Pusu?
Jsou velké? Malé? Tenké? Tlusté? Dominantní?
A pro zasmání:
http://www.collegehumor.com/video/6956694/photoshop-has-gone-too-far
http://www.youtube.com/watch?v=XpaOjMXyJGk
http://www.youtube.com/watch?v=iYhCn0jf46U
http://www.youtube.com/watch?v=17j5QzF3kqE
Popravdě nevím, co by nakreslil ten kreslíř o mě. Jsem si jistá, že pohled můj a někoho z venčí by se diametrálně lišil. Také si však nejsem jistá, jestli bych se dokázala popsat (ať reálně či jak se vidím). Jak bych popsala svou bradu? Své oči? Nos? Pusu?
Jsou velké? Malé? Tenké? Tlusté? Dominantní?
A pro zasmání:
http://www.collegehumor.com/video/6956694/photoshop-has-gone-too-far
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
