Zrovna včera jsem mezi prací a prací měla chvíli volna a tak jsem si chtěla sednout někam do stínu.
Jenže ouha! Do parku se nesmí!
Všude jsou stále policejní pásky a dokonce i strážník, který je znovu přilepuje a připevňuje tam, kde byly strženy a pošlapány.
Já jsem po pobytu ve výhni, tedy na včerejším sluníčku bez kapky vody a s kručením v břiše (jelikož jsem si s sebou chytře vzala pouze 1Kč a nic víc) toužila po stínu, takže jsem strážníka obešla a asi po dvou stech metrech jsem prošla skulinou mezi keři a zamířila do parku na zastíněnou lavičku.
Jenže pan strážník byl tak poctivý, že obcházel celý park a všem "vyhrožoval", že pokud park neopustíme vezme si naše občanky a prý to raději nechceme.
Takže jsem na lavičce moc dlouho nepobyla... Musela jsem zase do výhně...
Proč vlastně nemůžeme do parků? Je to prý nařízení těch zhora (primátora? či někoho takového) kvůli podmáčení stromů ještě z povodní a možnosti jejich pádu. Ale vždyť v takovém vedru, jaké je v posledních dnech už prostě nemůžou být parky podmáčené. Možná jsou hluboké lesy, kam slunce moc na zem neprosvítí, ale v parcích, kde stromy jsou jen tak posázené již půda bude dostatečně vyschlá.
Ano, Praha se snaží se bránit proti tomu, aby ji případně někdo žaloval, za pád stromu... ale co kdyby ji někdo žaloval, že to s ním seklo, protože si nemohl sednout do stínu na lavičku? Jak se bude bránit proti tomuhle?!
Já jsem nakonec nějak přežila, byla jsem si vyzvednout voňavku a tam měli ten automat na vodu (ten jsem jim skoro vypila :D ) a kelímek jsem poté použila na polití vodou (v parčíku před kancelářskými budovami u metra Invalidovna je totiž takové vodní "dílo"...)
Snad už ale otevřou parky, protože stínu stromů se jen tak něco nevyrovná. A tímto tempem to dopadne tak, že parky budou zavřené z důvodu podmáčení tak dlouho až se důvod změní na to, že by mohli spadnout suchem...
středa 19. června 2013
úterý 18. června 2013
Pečení
Taky tak rádi pečete?
Já to mám totiž hrozně ráda. Vlastně jsem si teď vzpomněla na jeden citát z filmu Julie and Julia (tam, kde ta novodobá Julie dělá recepty dle kuchařky, kterou napsala Julia roku 1961), kdy ona při pečení čokoládového koláče mluví o skvielém pocitu, jenž pochází z jistoty, že pokud smícháte ingredience ve správném pořadí a množství podaří se vám koláč. (nebo tak nějak to je :D )
Já si při pečení vždycky hrozně odpočinu. Baví mě držet v rukou těsto na vánoční cukroví, válet ho po válu, vykrajovat tvary a nakonec ho dát do trouby. A ta vůně, co se pak rozplyne do celého bytu to je prostě jedna báseň...
Ale i koláče, bábovky, muffiny a prostě všechno mě baví péct a nezáleží na tom, zda to má řídké či tužší těsto.
Líbí se mi ten pocit těsta v rukou, hňácat ho i to jak když ještě není promíchané tak se lepí na prsty, ale pak se lepí méně a méně. Hrozně se mi líbí, jak ze sypkých ingrediencí najednou vznikne něco jako je homogenní těsto...
Myslím si, že jsem tím nakazila i drahého polovičku, protože spolu občas pečeme. Teď jak je teplo tak méně, nežli tomu bylo v zimě, ale stále pečeme. A nejčastěji pečeme bábovičky :D
Jen naše první společné pečení nedopadlo ideálně- bábovka dle mého receptu byla sice na chuť dobrá tedy pokud člověk jedl jakousi dužinu. (₌ odstranil to spálené, což bylo asi tak 70% z celé bábovky). Ale to způsobila špatná trouba a hlavně ta blbá silikonová forma, já totiž ten silikon hrozně nemám ráda, je takový slizký.
No a pak už se nám dařilo: vánoční cukroví (perníčky, cukroví s vínem atd), muffiny, bábovka, apple pie, víděňák, brownies (ty se taky trošku připekly) a nebo buchty. Ty jsme pekli dvakrát, přičemž na poprvé s mým receptem po babičce a podruhé s receptem jeho maminky. Jenže napodruhé nám nevykynulo těsto (tedy vykynulo, ale až asi za dva-tři dny a to již nešlo použít).
No a vlastně ještě jednou byly pečené buchty a to mi je upekl můj drahý polovička k narozeninám :), byl to recept jeho maminky a byly mňamózní!!!
No a co musíte ochutnat je koláč, který dělá jeho maminka. Sice není úplně nejlevnější (tedy pokud nemáte čerstvé lesní ovoce) protože musíte koupit mražené ovoce (mají ho v globusu, ale stojí asi 150Kč/kg) a taky šlehačky ke šlehání (spoustu šlehačky, a nejlépe té lepší). Ale věřte mi, stojí to za to. Jen co vidíte ten koláč už vás žaludek nepustí daleko od něj. Já bych ho snědla na posezení, jen jak o tom píšu tak na něj mám zase chuť. Dobré (no ikdyž jak se to vezme) na něm je to, že vás sice zaplácne, ale jen na chvilku a tak si můžete zanedlouho dát znovu. (to samé platí i o tiramisu, to jsme taky zkoušeli a věřte mi bez mascarpone to není ono...)
a nakonec reklamní slogan: Pečení je radost, H(e)RA je pečení!
Já to mám totiž hrozně ráda. Vlastně jsem si teď vzpomněla na jeden citát z filmu Julie and Julia (tam, kde ta novodobá Julie dělá recepty dle kuchařky, kterou napsala Julia roku 1961), kdy ona při pečení čokoládového koláče mluví o skvielém pocitu, jenž pochází z jistoty, že pokud smícháte ingredience ve správném pořadí a množství podaří se vám koláč. (nebo tak nějak to je :D )
Já si při pečení vždycky hrozně odpočinu. Baví mě držet v rukou těsto na vánoční cukroví, válet ho po válu, vykrajovat tvary a nakonec ho dát do trouby. A ta vůně, co se pak rozplyne do celého bytu to je prostě jedna báseň...
Ale i koláče, bábovky, muffiny a prostě všechno mě baví péct a nezáleží na tom, zda to má řídké či tužší těsto.
Líbí se mi ten pocit těsta v rukou, hňácat ho i to jak když ještě není promíchané tak se lepí na prsty, ale pak se lepí méně a méně. Hrozně se mi líbí, jak ze sypkých ingrediencí najednou vznikne něco jako je homogenní těsto...
Myslím si, že jsem tím nakazila i drahého polovičku, protože spolu občas pečeme. Teď jak je teplo tak méně, nežli tomu bylo v zimě, ale stále pečeme. A nejčastěji pečeme bábovičky :D
Jen naše první společné pečení nedopadlo ideálně- bábovka dle mého receptu byla sice na chuť dobrá tedy pokud člověk jedl jakousi dužinu. (₌ odstranil to spálené, což bylo asi tak 70% z celé bábovky). Ale to způsobila špatná trouba a hlavně ta blbá silikonová forma, já totiž ten silikon hrozně nemám ráda, je takový slizký.
No a pak už se nám dařilo: vánoční cukroví (perníčky, cukroví s vínem atd), muffiny, bábovka, apple pie, víděňák, brownies (ty se taky trošku připekly) a nebo buchty. Ty jsme pekli dvakrát, přičemž na poprvé s mým receptem po babičce a podruhé s receptem jeho maminky. Jenže napodruhé nám nevykynulo těsto (tedy vykynulo, ale až asi za dva-tři dny a to již nešlo použít).
No a vlastně ještě jednou byly pečené buchty a to mi je upekl můj drahý polovička k narozeninám :), byl to recept jeho maminky a byly mňamózní!!!
No a co musíte ochutnat je koláč, který dělá jeho maminka. Sice není úplně nejlevnější (tedy pokud nemáte čerstvé lesní ovoce) protože musíte koupit mražené ovoce (mají ho v globusu, ale stojí asi 150Kč/kg) a taky šlehačky ke šlehání (spoustu šlehačky, a nejlépe té lepší). Ale věřte mi, stojí to za to. Jen co vidíte ten koláč už vás žaludek nepustí daleko od něj. Já bych ho snědla na posezení, jen jak o tom píšu tak na něj mám zase chuť. Dobré (no ikdyž jak se to vezme) na něm je to, že vás sice zaplácne, ale jen na chvilku a tak si můžete zanedlouho dát znovu. (to samé platí i o tiramisu, to jsme taky zkoušeli a věřte mi bez mascarpone to není ono...)
a nakonec reklamní slogan: Pečení je radost, H(e)RA je pečení!
středa 5. června 2013
Záplavy
Ano i já se věnuji na svém blogu momentálním záplavám.
Naštěstí pro mě, já bydlím na kopečku v Praze a tak se mě osobně žádná rozvodněná Vltava nemůže dotknout. A vlastně ani nikoho z mých příbuzných, jen Elinka, která se nedávno přestěhovala do Štěchovic byla vodičkou ohrožena. Také jsem jí volala, abych se zeptala, jak jsou na tom, naštěstí se zdá, že jsou bez větší úhony.
Předem vyjadřuji soustrast lidem, kteří při záplavách přišli o někoho blízkého s mrtvými, lítost nad zničenými majetky a podporu těm, co ji potřebují. Omlouvám se však, ale do pomocných prací se nezapojím.
Ačkoliv osobně znám dva kluky, kteří se zapojili a dokonce byli ve vysílání ČT24, jak pomáhají na Praze 10 s odklízením tak já zůstanu u přijímaček, v práci a doma v posteli s bolavým břichem. A ty dva kluky obdivuji a jsem asi i hrdá, že je znám a že oni dva patří do stejného skautského střediska, kam jsem se i já dlouho počítala.
V médiích se teď, jen co opadne počítání zemřelých, pohřešovaných, průtoků vody, budoucích či nebudoucích srážek, zničeného majetku atd začne probírat, čí je to vina.
To je "pěkné", že zase budou házet vinu z jednoho na druhého, ale co z toho ti lidé budou mít? Co z toho, že se zjistí, že pan XY měl dříve udělat to a to? Pomůže jim to? NE!
Ten komu to pomůže jsou ti, ze kterých rázem spadne vina (a to jak oprávněně tak neoprávněně) a MOŽNÁ těm, kteří se z toho pro příště poučí (ale těch bude pomálu).
A co ti ostatní? Co ti, kteří mají zatopené domy, byty, sklepy a nebo dokonce ty byty, sklepy, domy ani nemají, protože si je odnesla nebo je podemlela voda? Kdo pomůže těmto lidem?
Snad dobrovolníci, snad charitativní organizace, snad my- jejich spoluobčané (na webových stránkách Novinky.cz už je seznam kont, či jak poslat DMS na pomoc- zapojte se.. já už peníze poslala.. http://www.novinky.cz/domaci/303722-povodne-dulezite-telefony-informace-weby-a-konta.html ), snad i stát nějak pomůže.
Ve své bakalářce jsem psala, že jsme solidární národ. Psala jsem, že jsme jedni z prvních, kdo se angažuje a kdo posílá peníze na tato konta zřízená na pomoc. Nezklamte mne tedy, prosím a pomozte, jak je ve vašich silách...
A teď moje vlastní zkušenost s povodní.
Jako povodňová turistka jsem byla v pondělí ráno v Berouně. Koukala jsem z mostu na řeknu, která zaplavila vše, co jí stálo v cestě: fotbalové hřiště, ostrůvek a dokonce i za peníze z EU vybudovanou strouhu pro pstruhy (alespoň té se mohla vyhnout, co? ). Voda se tam valila všemi místy a já jsem tam na tom mostě přemýšlela, jak mohl být někdo takový blázen a pokoušet se ji sjet? (narážím na ty raftaře/vodáky/... , kteří jsou pohřešovaní) Vždyť voda je nevyzpytatelná živel a nikdo a nikdy není příliš schopen ji předvídat. Je to sice na ní krásné, na druhou stranu je to děsivé. Také jsem pak byla na nábřeží v Praze a koukala na zatopené náplavky, na bagr na Karlově mostě (odstraňoval velké kusy plující po vodě), na spoustu ostatních povodňových turistů a hlavně ten hnědý rozbouřený živel. Přemýšlela jsem, co se nám tím příroda snaží říci, protože si myslím, že tak to je- snaží se nám něco sdělit. Ale ještě nevím co... myslím však, že to nebude nic optimistického.
Moje další zkušenost je ze včera, jela jsem na přijímačky na Jinonice. Takže bych normálně jela metrem, ale ouha, ono nejezdí. Takže jsem jela tramvají na Knížecí, tam jsem přesedla na XB směrem Radlická, tam s davem na metro. To vtipně pendlovalo na jedné koleji : Radlická-Jinonice- Nové Butovice a druhá kolej Nové Butovice až Zličín. Moc jsem nepochopila ten systém, ale asi jsem nebyla sama. Myslím, že tolik lidí na Radlické už nebylo dlouho a taky dlouho nebude, sama jsem stála pak na zastávce tramvaje čekajíc na cestu zpět na Knížecí s takovým davem lidí, že ho ani dvě kloubové tramvaje nemohly pobrat. Byla jsem tak namačkaná, že jsem stála na jedné a to ještě nikoliv své noze. A co teprve dostat se ven, protože většina lidí se vezla dál, než já.
No a poslední je z Prokopského údolí. Tam se taky valila voda. Tráva mi to prozradila. V některých místech bylo perfektně vidět, kudy se valila, protože tam byly naplavené všelijaké kusy a tráva ležela ve směru valící se vody. A tolik bláta a kaluží všude.. ale to jsem neviděla to "nejlepší"- prý tam stálo až 0,5m vody a nějací "blázni" to projížděli na kolech (dle mých věrohodných informací si sundali boty a ponožky a jeli na kole na boso.. :) ). No zní to zajímavě, ale sama bych to asi nezkoušela...
No snad se Praha, ČR a celá zaplavená Evropa rychle vzpamatuje. Hlavně ať rychle pochopíme, co se nám příroda skrze tuhle stále častěji se opakující událost snaží říci a jsme ochotni se podle jejího přání alespoň trošku zařídit. Protože 1000letá, 100letá či 50tiletá voda má přicházet jednou za 1000, 100 či 50 let a ne jednou za 11.
Naštěstí pro mě, já bydlím na kopečku v Praze a tak se mě osobně žádná rozvodněná Vltava nemůže dotknout. A vlastně ani nikoho z mých příbuzných, jen Elinka, která se nedávno přestěhovala do Štěchovic byla vodičkou ohrožena. Také jsem jí volala, abych se zeptala, jak jsou na tom, naštěstí se zdá, že jsou bez větší úhony.
Předem vyjadřuji soustrast lidem, kteří při záplavách přišli o někoho blízkého s mrtvými, lítost nad zničenými majetky a podporu těm, co ji potřebují. Omlouvám se však, ale do pomocných prací se nezapojím.
Ačkoliv osobně znám dva kluky, kteří se zapojili a dokonce byli ve vysílání ČT24, jak pomáhají na Praze 10 s odklízením tak já zůstanu u přijímaček, v práci a doma v posteli s bolavým břichem. A ty dva kluky obdivuji a jsem asi i hrdá, že je znám a že oni dva patří do stejného skautského střediska, kam jsem se i já dlouho počítala.
V médiích se teď, jen co opadne počítání zemřelých, pohřešovaných, průtoků vody, budoucích či nebudoucích srážek, zničeného majetku atd začne probírat, čí je to vina.
To je "pěkné", že zase budou házet vinu z jednoho na druhého, ale co z toho ti lidé budou mít? Co z toho, že se zjistí, že pan XY měl dříve udělat to a to? Pomůže jim to? NE!
Ten komu to pomůže jsou ti, ze kterých rázem spadne vina (a to jak oprávněně tak neoprávněně) a MOŽNÁ těm, kteří se z toho pro příště poučí (ale těch bude pomálu).
A co ti ostatní? Co ti, kteří mají zatopené domy, byty, sklepy a nebo dokonce ty byty, sklepy, domy ani nemají, protože si je odnesla nebo je podemlela voda? Kdo pomůže těmto lidem?
Snad dobrovolníci, snad charitativní organizace, snad my- jejich spoluobčané (na webových stránkách Novinky.cz už je seznam kont, či jak poslat DMS na pomoc- zapojte se.. já už peníze poslala.. http://www.novinky.cz/domaci/303722-povodne-dulezite-telefony-informace-weby-a-konta.html ), snad i stát nějak pomůže.
Ve své bakalářce jsem psala, že jsme solidární národ. Psala jsem, že jsme jedni z prvních, kdo se angažuje a kdo posílá peníze na tato konta zřízená na pomoc. Nezklamte mne tedy, prosím a pomozte, jak je ve vašich silách...
A teď moje vlastní zkušenost s povodní.
Jako povodňová turistka jsem byla v pondělí ráno v Berouně. Koukala jsem z mostu na řeknu, která zaplavila vše, co jí stálo v cestě: fotbalové hřiště, ostrůvek a dokonce i za peníze z EU vybudovanou strouhu pro pstruhy (alespoň té se mohla vyhnout, co? ). Voda se tam valila všemi místy a já jsem tam na tom mostě přemýšlela, jak mohl být někdo takový blázen a pokoušet se ji sjet? (narážím na ty raftaře/vodáky/... , kteří jsou pohřešovaní) Vždyť voda je nevyzpytatelná živel a nikdo a nikdy není příliš schopen ji předvídat. Je to sice na ní krásné, na druhou stranu je to děsivé. Také jsem pak byla na nábřeží v Praze a koukala na zatopené náplavky, na bagr na Karlově mostě (odstraňoval velké kusy plující po vodě), na spoustu ostatních povodňových turistů a hlavně ten hnědý rozbouřený živel. Přemýšlela jsem, co se nám tím příroda snaží říci, protože si myslím, že tak to je- snaží se nám něco sdělit. Ale ještě nevím co... myslím však, že to nebude nic optimistického.
Moje další zkušenost je ze včera, jela jsem na přijímačky na Jinonice. Takže bych normálně jela metrem, ale ouha, ono nejezdí. Takže jsem jela tramvají na Knížecí, tam jsem přesedla na XB směrem Radlická, tam s davem na metro. To vtipně pendlovalo na jedné koleji : Radlická-Jinonice- Nové Butovice a druhá kolej Nové Butovice až Zličín. Moc jsem nepochopila ten systém, ale asi jsem nebyla sama. Myslím, že tolik lidí na Radlické už nebylo dlouho a taky dlouho nebude, sama jsem stála pak na zastávce tramvaje čekajíc na cestu zpět na Knížecí s takovým davem lidí, že ho ani dvě kloubové tramvaje nemohly pobrat. Byla jsem tak namačkaná, že jsem stála na jedné a to ještě nikoliv své noze. A co teprve dostat se ven, protože většina lidí se vezla dál, než já.
No a poslední je z Prokopského údolí. Tam se taky valila voda. Tráva mi to prozradila. V některých místech bylo perfektně vidět, kudy se valila, protože tam byly naplavené všelijaké kusy a tráva ležela ve směru valící se vody. A tolik bláta a kaluží všude.. ale to jsem neviděla to "nejlepší"- prý tam stálo až 0,5m vody a nějací "blázni" to projížděli na kolech (dle mých věrohodných informací si sundali boty a ponožky a jeli na kole na boso.. :) ). No zní to zajímavě, ale sama bych to asi nezkoušela...
No snad se Praha, ČR a celá zaplavená Evropa rychle vzpamatuje. Hlavně ať rychle pochopíme, co se nám příroda skrze tuhle stále častěji se opakující událost snaží říci a jsme ochotni se podle jejího přání alespoň trošku zařídit. Protože 1000letá, 100letá či 50tiletá voda má přicházet jednou za 1000, 100 či 50 let a ne jednou za 11.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
