Od pondělí 14.1. 2013 jsem nastoupila do nové práce. Náplň mé nové práce je přibližně stejná, jako byla náplň mé minulé práce. Starám se o seniory.
Rozdíl je v tom, že tentokráte je to na poloviční úvazek a že zatím přesně nevím, jak to bude fungovat. Tento týden jsem totiž strávila na jednom z oddělení, takové respitní službě pro klienty trpící Alzheimerem a nebo "syndromem demence". A příští týden budu na denním stacionáři pro tyto osoby a další týden na jiném oddělení a až se pak jednoho dne se dostanu ke své práci: osobní asistent pro klienty v terénu.
Můj první týden byl velice zajímavý. Měla jsem možnost poznat velice zblízka, jaké to je starat se o někoho trpícího "syndromem demence" (tento termín je již méně používaný a proto je v uvozovkách, také slovo demence a natož dementní zní pejorativně, takže budu tomu říkat "A"). A z mého poznání vám můžu říct- obdivuji lidi, kteří se o své blízké, kteří trpí "A" starají doma. Je to extrémně náročné a to jak fyzicky, ale hlavně psychicky. Ráno se probudíte a ten druhý Vás nepoznává, neví kdo jste, neví kde je a třeba chce za svými rodiči (kteří již jsou dávno po smrti). Nebo před ně dáte talíř s polévkou a do ruky jim dáte lžíci a oni jen tak koukají, nemají tušení co je ten nástroj v jejich ruce a jak se má používat. Dokud jim názorně nepředvedete (asi 3x za sebou) k čemu např. lžíce slouží a neukážete jim, jak ji používat nepochopí to a nenají se. A druhý den znovu a třetí znovu atd.
Ne nepřeháním... ale to, co popisuji je již velice pokročilá fáze nemoci. V prvotních fázích vypadávají slova, jména, krátkodobá paměť atd.
No ale představte si mít někoho takového doma. Starat se o něj každý den, každou hodinu a dokonce i každou minutu. Hlídat ho, pomáhat mu, mýt ho, krmit ho, uklidňovat ho a být s ním ačkoliv on Vás už nepoznává a někdy se Vás dokonce bojí. Protože nejen on Vás po čase nepoznává, to ani Vy jeho ne. Jelikož tito lidé se mění i charakterově a již to nejsou ti, které jste znali, milovali, kteří Vás vychovávali atd jsou to jiní lidé a Vám nezbývá nežli je jako nové osoby přijmout. A starat se o někoho kdo nepoznává Vás a ani vy jeho s láskou vyžaduje mnoho a mnoho odhodlání a síly. Mimoto tito lidé jsou extrémně "emocionálně nakažlivý" (což je opravdu vědecký termín) což znamená, že jakákoliv emoce se na ně přenese, takže musíte i při nejtěžších situacích zachovávat klid, pozitivní myšlení a chovat se tak, aby z Vás mohlo přenést jen to pozitivní. Zkuste si takhle žít, třeba byť jen týden a zblázníte se. A tito lidé tak žijí dlouhodobě a chodí k tomu ještě do práce a obstarávají třeba i vlastní rodiny a děti. Proto říkám- obdivuji lidi, kteří se doma starají o někoho takového.
Já sama jsem na oddělení byla jen týden a to pouze 8:00-12:00, ale i tak mě to "poznamenalo". Nebylo to pro mě ani tak náročné, protože jsem tam byla jen týden, ale pochopila jsem jak se člověk musí radovat i z maličkostí. Nedovedete si ani představit, jak mě potěšilo, když si mě dneska (po pěti dnech strávených na tom oddělení) jedna paní vzpomněla, že mé příjmení je jako nějaký pták. To byl opravdu pokrok a překvapení! Nebo když jiná paní začala mluvit a komunikovat... člověk si začne mnohem více vážit věcí, které považoval za samozřejmost a to třeba i toho, že stále ještě víte k čemu složí lžíce a kde je záchod. Nelze si nalhávat, že je to lehká práce, ale je potřebná a je záslužná a mě zatím docela baví a naplňuje. Mám pocit, že ačkoliv si mě ti lidé nebudou zítra pamatovat pomohla jsem jim prožít den důstojně a to mi prozatím stačí. (ikdyž s tou důstojností je to složité jelikož tito lidé trpící "A" jsou jako malé děti, ale nesmí se s nimi jednat jako s malými dětmi..)
No uvidíme, co budu říkat příští týden o tom, jak mě baví má práce a jak ji zvládám. Zatím se do ní těším. Jsem zvědavá, co mi každý den přinese a práce mi přináší relativně uspokojení a mám radost, že mám čas i na jiné věci. (ačkoliv jsem si na tento týden mnoho naplánovala a ne moc stihla :( )
pátek 18. ledna 2013
čtvrtek 17. ledna 2013
The beauty inside
Krása se skrývá uvnitř... jak příznačný název..
Jedná se o seriál, který má 6 dílů. Je ke shlédnutí na videačesky (. http://www.videacesky.cz/serialy-online-zdarma/krasa-se-skryva-uvnitr-1-jmenuju-se-alex) a jakmile se podíváte na jeden musíte vidět i ty ostatní díly. Jen naštěstí/bohužel má každý díl tak 4-9 minut.. já kvůli tomu málem přišla pozdě na školení :)
Je to velice zajímavý seriál a mě donutil přemýšlet, jak moc je pro nás důležitá fyzická stránka ve vztazích. Jak moc by mě ovlivnilo, kdybych se ráno probudila a vypadala jinak. Jestli by byl můj den jiný jestli bych já byla jiná.
Popravdě, pokud by se to stalo na základce asi by několik dní mohlo probíhat jinak a dost pravděpodobně by mě to ovlivnilo a změnilo část mojí minulosti, která mě do jisté míry utvářela.
Nebo jak hodně by to ovlivnilo moje přátele, moji rodinu a lidi mě blízké. A co kdybych se ráno probudila jako muž? Jak bych chodila do práce? Jak bych jezdila MHD? Co občanka?
Pojí se s tím spousta praktických otázek, ale hlavní je to, co se řeší právě v tom seriálu- osamělost. Miloval by mě někdo, kdybych měla každý den jinou podobu? A mohla bych někoho vystavit tomu, že se bude každou noc bát, vedle koho se ráno probudí?
Seriál je to rozhodně povedený.. jen ten konec, no americký :D
Jedná se o seriál, který má 6 dílů. Je ke shlédnutí na videačesky (. http://www.videacesky.cz/serialy-online-zdarma/krasa-se-skryva-uvnitr-1-jmenuju-se-alex) a jakmile se podíváte na jeden musíte vidět i ty ostatní díly. Jen naštěstí/bohužel má každý díl tak 4-9 minut.. já kvůli tomu málem přišla pozdě na školení :)
Je to velice zajímavý seriál a mě donutil přemýšlet, jak moc je pro nás důležitá fyzická stránka ve vztazích. Jak moc by mě ovlivnilo, kdybych se ráno probudila a vypadala jinak. Jestli by byl můj den jiný jestli bych já byla jiná.
Popravdě, pokud by se to stalo na základce asi by několik dní mohlo probíhat jinak a dost pravděpodobně by mě to ovlivnilo a změnilo část mojí minulosti, která mě do jisté míry utvářela.
Nebo jak hodně by to ovlivnilo moje přátele, moji rodinu a lidi mě blízké. A co kdybych se ráno probudila jako muž? Jak bych chodila do práce? Jak bych jezdila MHD? Co občanka?
Pojí se s tím spousta praktických otázek, ale hlavní je to, co se řeší právě v tom seriálu- osamělost. Miloval by mě někdo, kdybych měla každý den jinou podobu? A mohla bych někoho vystavit tomu, že se bude každou noc bát, vedle koho se ráno probudí?
Seriál je to rozhodně povedený.. jen ten konec, no americký :D
čtvrtek 10. ledna 2013
Co jsem dělala poslední dva měsíce?
(Oprava- nejedná se o dva celé měsíce, ale o období od 19.11. 2012 do řekněme 12.1. 2013)
Takže co jsem dělala?
Mnohé :D
Pro nezasvěcené, toto období jest čas, kdy jsem byla zaměstnána na plný úvazek v jedné pečovatelské službě. Za své působení jsem si tam vyzkoušela mnoho pozic (od autoobědářky, pracovnici v terénu až po pracovnici na baráku), poznala mnoho milých a méně milých lidí a možná si udělala obrázek jak to chodí.
Pokud mám začít od začátku, tak narodila jsem se svým rodičům po devíti měsících (to je asi moc velký začátek, co? :D ). Tedy jinak- poté, co mě nevzali na žádnou školu začala jsem si hledat nějaké zaměstnání a to nejlépe v něco v sociální sféře. Dlouho jsem neměla úspěch a tak jsem se jednoho dne osmělila a našla jsem odvahu zeptat se, zda někoho nehledají v kině. Hledali a tak mě i přijali na pozici pokladní. Byla jsem nadšená, že mám práci, sice žádná výhodná pozice natož v sociální sféře, ale alespoň něco. Pak se mi ozvali právě z této pečovatelské služby a pozvali si mě na pohovor. I šla jsem a tam mi poté vlastně naznačili, že mě berou a že vlastně zbývají už jen formality. Takže další radost, druhá práce (vlastně třetí pokud počítám i letáky). No a aby toho nebylo málo ozvali se mi i na další práci- na asistenční službu v jiném podobném zařízení (ale to až v době, kdy jsem věděla, že od pondělí nastupuji do pečovatelské služby a pohovor sem se konal v pátek předtím). Na tomto pohovoru (říkejme tomu práce B) do práce B mi řekli, že mají mnoho zájemců a že se mi s výsledkem ozvou tak do dvou týdnů.
Nastoupila jsem tedy do pečovatelské služby (říkejme tomu práce A). Musela jsem jim donést úředně potvrzený diplom (peripetie s tím vystačí na nový článek) a potvrzení od doktorky, že jsem schopná pracovat jako pečovatelka... obojí jsem sehnala a tak začalo mé působení v práci A. První den bylo školení, seděly jsme (vzali mě a ještě jednu paní) v kanceláři vedoucí pečovatelské služby (=PS) a probíraly jak bude co vypadat. Druhý den jsem již chodila s jednou z teréních pracovnic po klientech, co měla na ten onen den přihlášených. Třetí den mě dali s jinou teréní pracovnicí a zase jsem s ní chodila po klientech. (jen pro upřesnění pracovnice zde v práci A nemají své stálé klienty, takže se u nich často střídají. To k jakým klientům ten den pracovnice jde se dozví ze svého plánu práce v PDA zařízení).
A čtvrtý den mě dali k jedné autoobědářce, se kterou jsem jela její trasu a dávala lidem obědy. Jedná se o to, že se přijede k člověku zazvoní se a pokud je klíč otevře se a vymění se jeho prázdný kastrůlek za kastrůlek s jídlem, který pracovnice přinesla. Je to vlastně kus za kus. S kastrůlky se jezdí autem s řidičem a úkolem pečovatelky je rozvést obědy maximálně do jedné hodiny. Jedná se o hodně běhání do schodů a velice minimální přímý kontakt s klienty. To samé jsem dělala i v pátek. A po víkendu ta moje "zaškolovací" autoobědářka měla dovolenou a já jezdila její trasu již sama (pouze s řidičem).
Poté, když této autoobědářce skončila dovolená, byla jsem zase převelena do terénu. Chodila jsem znovu s pracovnicemi po klientech. Poté jsem jezdila obědy odjinud (protože celkově jsou tři výdejny, odkud každý den vyjíždí minimálně čtyři autoobědářky a každá vozí průměrně tak 50 obědů/den). Nakonec se mi podařilo přesvědčit vedoucí PS, aby mě přesunula na práci na baráku, kterou zastávala původně ta paní, jenž byla přijata ve stejnou dobu jako já, ale ta dala výpověď.
A zrovna ve chvíli, kdy mě přesunuli na barák mi zavolali z práce B, že sice mě předtím nevybrali, ale že je teď druhé kolo pohovorů a zda mám stále zájem. A já měla, jelikož tady v práci A se jednalo o plný úvazek a tedy každý den od 7 do 15:45 a v pátek jen do 14:30 a to na mě pracovně nezkušenou bylo moc. Protože práce B byla poloviční úvazek byla pro mě velice zajímavá. Takže jsem si domluvila schůzku v práci B (po pracovní době práce A), došla tam a zase se nadchla, že by to mohlo vyjít a jak by to bylo super.
No a ono to vyšlo. Přijali mě tam a řekli, že můžu od příštího pondělí nastoupit. Těžkým oříškem však pro mě bylo, jak to řeknu v práci A. Jelikož jsem se bála vedoucí PS, protože ona vypadá velice přísně. Nakonec však rozhovor proběhl velice dobře, dohodli jsme se, že dostanu dovolenou na Silvestra (kterou jsem vyžadovala již od počátku), náhradní volno na den, kdy jdu do práce B na personální oddělení a na oplátku budu pracovat do 12.1. (tedy jednu sobotu napracuji za to náhradní volno a vlastně přejdu z jedné práce přímo do té druhé...). Dalším oříškem bylo, jak to říci ostatním pracovnicím a co třeba klientům? Dodnes jsem se vyhýbala tomu, abych to některému z nich řekla. Ale dnes jsem to tak jakoby naznačila asi čtyřem. Protože někteří mi přirostli k srdci a budou mi chybět, už jsem si na ně nějak zvykla a mám pocit, že i oni na mě. A je mi líto je opouštět zrovna ve chvíli, kdy jsem si k nim našla cestu. To ale neznamená, že ke všem klientům, z těch třeba 50 na baráku mám asi 4-5 oblíbenců, kteří mi budou chybět.
Pro zasmání jen, že sice jsem přeřazená na barák, ale tento týden jsem zase tři dny jezdila obědy (po, út a zítra) a jen dva dny dělala, to co bych měla- byla na baráku (st, čt). Prostě mají málo lidí, dost jim z práce A odchází jinam, a tak si mě předávají jak se jim chce.
Kdybych měla říci, co mě bavilo tak to je povídat si s těmi klienty- je na nich totiž vidět, jak moc jim chybí kontakt a jsou za něj rádi. A naopak mi vadilo, že jako autoobědářka jsem neměla moc času (popravdě žádný) na to, abych s těmi klienty promluvila více než: "dobrý den, nesu Vám oběd. Nechte si chutnat. Na shledanou. ". Velice se mi líbí vana, kterou mají v práci A pro klienty- je totiž hydraulická a mají tam speciální židli, na kterou si klient sedne a oni ho i s židlí dají do vany a vanu zvednou tak, že je klient ponořen ve vodě a může se koupat jak chce. Naopak se mi moc nelíbí administrativa spojená s prací a systém PDA, kdy mají nadřízení plnou kontrolu nad pohybem svých zaměstnanců a mohou do posledních metrů a na minuty přesně zjistit co dělají, jak dlouho a kde.
Ale byli tam na mě hodní a myslím, že se mnou a mou prací byli spokojeni (alespoň doufám)...
Takže co jsem dělala?
Mnohé :D
Pro nezasvěcené, toto období jest čas, kdy jsem byla zaměstnána na plný úvazek v jedné pečovatelské službě. Za své působení jsem si tam vyzkoušela mnoho pozic (od autoobědářky, pracovnici v terénu až po pracovnici na baráku), poznala mnoho milých a méně milých lidí a možná si udělala obrázek jak to chodí.
Pokud mám začít od začátku, tak narodila jsem se svým rodičům po devíti měsících (to je asi moc velký začátek, co? :D ). Tedy jinak- poté, co mě nevzali na žádnou školu začala jsem si hledat nějaké zaměstnání a to nejlépe v něco v sociální sféře. Dlouho jsem neměla úspěch a tak jsem se jednoho dne osmělila a našla jsem odvahu zeptat se, zda někoho nehledají v kině. Hledali a tak mě i přijali na pozici pokladní. Byla jsem nadšená, že mám práci, sice žádná výhodná pozice natož v sociální sféře, ale alespoň něco. Pak se mi ozvali právě z této pečovatelské služby a pozvali si mě na pohovor. I šla jsem a tam mi poté vlastně naznačili, že mě berou a že vlastně zbývají už jen formality. Takže další radost, druhá práce (vlastně třetí pokud počítám i letáky). No a aby toho nebylo málo ozvali se mi i na další práci- na asistenční službu v jiném podobném zařízení (ale to až v době, kdy jsem věděla, že od pondělí nastupuji do pečovatelské služby a pohovor sem se konal v pátek předtím). Na tomto pohovoru (říkejme tomu práce B) do práce B mi řekli, že mají mnoho zájemců a že se mi s výsledkem ozvou tak do dvou týdnů.
Nastoupila jsem tedy do pečovatelské služby (říkejme tomu práce A). Musela jsem jim donést úředně potvrzený diplom (peripetie s tím vystačí na nový článek) a potvrzení od doktorky, že jsem schopná pracovat jako pečovatelka... obojí jsem sehnala a tak začalo mé působení v práci A. První den bylo školení, seděly jsme (vzali mě a ještě jednu paní) v kanceláři vedoucí pečovatelské služby (=PS) a probíraly jak bude co vypadat. Druhý den jsem již chodila s jednou z teréních pracovnic po klientech, co měla na ten onen den přihlášených. Třetí den mě dali s jinou teréní pracovnicí a zase jsem s ní chodila po klientech. (jen pro upřesnění pracovnice zde v práci A nemají své stálé klienty, takže se u nich často střídají. To k jakým klientům ten den pracovnice jde se dozví ze svého plánu práce v PDA zařízení).
A čtvrtý den mě dali k jedné autoobědářce, se kterou jsem jela její trasu a dávala lidem obědy. Jedná se o to, že se přijede k člověku zazvoní se a pokud je klíč otevře se a vymění se jeho prázdný kastrůlek za kastrůlek s jídlem, který pracovnice přinesla. Je to vlastně kus za kus. S kastrůlky se jezdí autem s řidičem a úkolem pečovatelky je rozvést obědy maximálně do jedné hodiny. Jedná se o hodně běhání do schodů a velice minimální přímý kontakt s klienty. To samé jsem dělala i v pátek. A po víkendu ta moje "zaškolovací" autoobědářka měla dovolenou a já jezdila její trasu již sama (pouze s řidičem).
Poté, když této autoobědářce skončila dovolená, byla jsem zase převelena do terénu. Chodila jsem znovu s pracovnicemi po klientech. Poté jsem jezdila obědy odjinud (protože celkově jsou tři výdejny, odkud každý den vyjíždí minimálně čtyři autoobědářky a každá vozí průměrně tak 50 obědů/den). Nakonec se mi podařilo přesvědčit vedoucí PS, aby mě přesunula na práci na baráku, kterou zastávala původně ta paní, jenž byla přijata ve stejnou dobu jako já, ale ta dala výpověď.
A zrovna ve chvíli, kdy mě přesunuli na barák mi zavolali z práce B, že sice mě předtím nevybrali, ale že je teď druhé kolo pohovorů a zda mám stále zájem. A já měla, jelikož tady v práci A se jednalo o plný úvazek a tedy každý den od 7 do 15:45 a v pátek jen do 14:30 a to na mě pracovně nezkušenou bylo moc. Protože práce B byla poloviční úvazek byla pro mě velice zajímavá. Takže jsem si domluvila schůzku v práci B (po pracovní době práce A), došla tam a zase se nadchla, že by to mohlo vyjít a jak by to bylo super.
No a ono to vyšlo. Přijali mě tam a řekli, že můžu od příštího pondělí nastoupit. Těžkým oříškem však pro mě bylo, jak to řeknu v práci A. Jelikož jsem se bála vedoucí PS, protože ona vypadá velice přísně. Nakonec však rozhovor proběhl velice dobře, dohodli jsme se, že dostanu dovolenou na Silvestra (kterou jsem vyžadovala již od počátku), náhradní volno na den, kdy jdu do práce B na personální oddělení a na oplátku budu pracovat do 12.1. (tedy jednu sobotu napracuji za to náhradní volno a vlastně přejdu z jedné práce přímo do té druhé...). Dalším oříškem bylo, jak to říci ostatním pracovnicím a co třeba klientům? Dodnes jsem se vyhýbala tomu, abych to některému z nich řekla. Ale dnes jsem to tak jakoby naznačila asi čtyřem. Protože někteří mi přirostli k srdci a budou mi chybět, už jsem si na ně nějak zvykla a mám pocit, že i oni na mě. A je mi líto je opouštět zrovna ve chvíli, kdy jsem si k nim našla cestu. To ale neznamená, že ke všem klientům, z těch třeba 50 na baráku mám asi 4-5 oblíbenců, kteří mi budou chybět.
Pro zasmání jen, že sice jsem přeřazená na barák, ale tento týden jsem zase tři dny jezdila obědy (po, út a zítra) a jen dva dny dělala, to co bych měla- byla na baráku (st, čt). Prostě mají málo lidí, dost jim z práce A odchází jinam, a tak si mě předávají jak se jim chce.
Kdybych měla říci, co mě bavilo tak to je povídat si s těmi klienty- je na nich totiž vidět, jak moc jim chybí kontakt a jsou za něj rádi. A naopak mi vadilo, že jako autoobědářka jsem neměla moc času (popravdě žádný) na to, abych s těmi klienty promluvila více než: "dobrý den, nesu Vám oběd. Nechte si chutnat. Na shledanou. ". Velice se mi líbí vana, kterou mají v práci A pro klienty- je totiž hydraulická a mají tam speciální židli, na kterou si klient sedne a oni ho i s židlí dají do vany a vanu zvednou tak, že je klient ponořen ve vodě a může se koupat jak chce. Naopak se mi moc nelíbí administrativa spojená s prací a systém PDA, kdy mají nadřízení plnou kontrolu nad pohybem svých zaměstnanců a mohou do posledních metrů a na minuty přesně zjistit co dělají, jak dlouho a kde.
Ale byli tam na mě hodní a myslím, že se mnou a mou prací byli spokojeni (alespoň doufám)...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
