Jsem vdova

 Včera (21.10. 2024) ráno se ze mne stala vdova... V necelých 35 letech...

Jak se to jen mohlo stát? A hlavně co teď budu dělat bez svého drahého polovičky, který byl pro mne vším? Mým nejlepším přítelem, zpovědníkem, milencem, rádcem, ochráncem, učitelem bikování, rozesmívačem, objímačem a měl spoustu dalších funkcí...

Jenže teď je pryč a já jsem najednou vdova. Naštěstí nejsem sama, mám okolo sebe úžasnou rodinu, přátele a další lidi, ale chybí mi tu ON.
Za to aby se vrátil bych dala cokoliv na světě... ale ani tak se mi to nepodaří. Už nikdy ho neuvidím, nikdy mne neobejme, neosloví jménem, nebude vedle mne usínat a neuvidím jeho tvář když se probudím...

Nemáte někdo alespoň stroj času? Stačilo by mi vrátit se o dva týdny, kdy se drahý polovička začal zhoršovat. Zalarmovala bych doktory dříve, třeba by se mi podařilo ho zachránit..  Nenechala bych jim ani vteřinu odpočinku, aby ho vyléčili a mohl jít se mnou domů...
Prosím najděte stroj času!! Zaplatím vám! Dám vám vše co mám, jen mi ho vraťte...

Protože teď chodím naším společným bytem, kde mi ho všechno připomíná (kolo na zdi, svatební fotografie, hrneček na stole, notebook, židle, pohovka, deka v posteli, oblečení v koši na prádlo,..) a každou vteřinu mám pocit, že mi pukne srdce žalem.
Zvládnu tady vůbec bydlet když ho tu stále vidím? Nebo to vyřeší fakt, že nemám na platbu hypotéky jen ze svého příjmu? Co se mnou vůbec bude?

Jak zvládnu další dny, týdny, měsíce,..? Co Vánoce? Co jeho svátek, narozeniny, výroční svatby, výročí seznámení,...???
Jak se s tím mám srovnat?!

Achjo... 

Achjo..

Achjo..