Všichni známe to heslo: "pomáhat a chránit"... všichni víme, že patří Policii ČR.
Ale pomáhá nám a chrání nás?
Sama naštěstí nemám s policisty příliš zkušeností, takže ani těch špatných. Pamatuji se jen na to, když nám tenktát někdo vlezl na verandu, tak jsme volali policii a ta si očividně myslela, že jsme si to buď vymysleli (protože nám nic neukradl, všimli jsme si ho dříve nežli stačil cokoliv) a nebo prostě jsme policii otravovali úplně zbytečně. (co si k tomu ještě pamatuji, jsou silácké řeči mého brášky, který PO incidentu řekl, že jsme na zloděje utíkající přes náš domovní dvorek měli zavolat: "stůj, nebo zakopneš") Má druhá zkušenost pochází ze střetu mého kola s psem, kdy jsme to byli řešit na policii.
Tím to naštěstí končí, snad se moje sbírka nerozmnoží... :)
Ale tuhle jsem viděla něco, co mě velice pobouřilo. Nebylo to poprvé... Šla jsem ke své bývalé základce, jednou náhodou jsem čekala na semaforech na zelenou, když jsem si všimla blížícího se policejního auta. Toto auto přibližně 5metrů před semaforem začalo houkat a blikat, aby mohlo na semaforech otočit (což pravidla silničního provozu zakazují) a o několik metrů za křižovatkou vypnout sirénu i blikačku a nerušeně se projíždět dál.
Není to poprvé, co jsem viděla jak policie takhle zneužívá své postavení. Proč bychom my, normální nepolicisté, měli dodržovat zákony, když ti, co je mají vymáhat je sami nedodržují? Policie by měla být zářným příkladem dodržování těchto předpisů, když pak chce pokutovat ostatní pokud se jimi neřídí. Jaké morální právo vlastně mají nám říkat, jak se máme chovat a jak jezdit, když se tím sami neřídí? Jak mám "ochotně" či jakkoliv zaplatit pokutu policistovi, který sám nedodžuje předpisy? Ano, asi (snad) to tak nedělají všichni, ale obávám se, že je to časté. Prostě si zjednodušují život, nechce se jim čekat na semaforu/ujet dalších dvacet metrů a obrátit tam atd a tak si prostě pomůžou nedovoleně...
Štvou mě... nemyslím si, že se tím vůbec trápí... nemyslím, že mají pocit, že dělají něco špatného... ALE DĚLAJÍ!
sobota 15. března 2014
čtvrtek 6. března 2014
Muži a "chvilička"
UPOZORNĚNÍ NEŽ ZAČNETE ČÍST (platí hlavně pro mužské čtenáře, ale obecně pro všechny): některé/většina informací (hlavně časových údajů) je pro názornost trošku/hodně nadsazená/nadhodnocená, argumenty vyšperkované a emoce též...
Taky se vám už někdy stalo, že vám muž řekl "za chviličku to bude" a trvalo mu to ještě hodinu né li dvě tři či déle?! Taky vás to tak rozčiluje?
Mě totiž ano. Přímo mě to dovádí k šílenství a třeba i slzám.
Byla bych mnohem raději kdybych slyšela konkrétnější informaci, ačkoliv vím, že se často tento údaj uvádí těžko. Ale přecijen mezi chviličkou a hodinou (či ještě delším úsekem) je prostě markantní rozdíl. Chvilička/chvilka je tak 2/5/10 maximálně 15 minut, ale ne jedna/dvě/tři hodiny.
Řeknu vám, co slyším když mi někdo řekne: "za chvilku". Pro mne to znamená něco jako minutku/ ani si nemusíš odkládat hned to bude a nebo něco takového. NIKOLIV najdi si zábavu tak na hodinu/ pusť si třeba dvouhodinový film nebo dokonce jdi spát a já se k tobě pak přidám. To už NENÍ chvilička! To není ani chvíle! To je "za dlouho". To je "nečekej na mě", "najdi si svou zábavu na ceý večer", "možná jsi raději měla zůstat doma" nebo něco takového.
Jenže, kdo by chtěl něco takového říci potažmo slyšet? Raději čekáme, že když slyšíme z mužských úst "chvilička" bude to opravdu jen ta chvilička. Tak čekáme a čekáme.. ztrácíme naději a přesto čekáme... až se na konec za dlouho dočkáme. Jenže koho by bavilo jen čekat?
Koho by bavilo jet hodinu, aby mohl dvě hodiny čekat, jít sám spát a za hodinu se teprve moci přitulit? Copak toho chci tolik?
Když řeknete chviličku, prostě já blbá naivka očekávám, že to opravdu bude chvilička. Víte vy vůbec, jak je to nepříjemné sedět a čekat? Jak je to potupné muset koukat na ubíhající minuty a v duchu se stále ptát: "už je to chvilička" a co teď? a nebo teď?
Chápu, že ani pro vás to není jednoduché. DOufám, že se také těšíte až se k vám po té hodině dotrmácíme. Asi vás i mrzí, že musíte ještě něco nutně dodělat, ačkoliv se to zdá jako prkotina na "chviličku". Jenže ona to NIKDY/nebo téměř nikdy není jen chvilička. Ale i to jsem schopna občas pochopit, přeci jen někdo si hold nosí práci domů a někomu hold volá šéf téměř kdykoliv během dne (i noci?). Co ale nechápu je, co je tak těžkého na tom, když už je očividné, že to nebude jen chvilička, hned to řešit. Důležité je tam to hned, nikoliv poté co se ještě pětkrát (a čím dál zoufaleji a s větším otrávením v hlase) žena zeptá "už?". Udělá to totiž velký rozdíl, pokud to uděláte na začátku a nebo až po hodině/dvou. Prozradím proč:je to právě díky tomu, že ze začátku má žena ještě více pochopení, to ale s narůstajícím časem rapidně klesá. Tedy čím déle ji necháte čekat, tím větší očekávejte scénu/výčitky/smutek/atd. Když to ale společně vyřešíte (to společně je důležité) hned, je mnohem větší pravděpodobnost že událost (ikdyž opakovaná, protože prostě očividně takoví jste) proběhne ve větším klidu pro vás OBA! Pokud se hned na začátku omluvíte, že náhle něco někdo někde pořebuje vaši nedocenitelnou/nenahraditelnou/neodkladnou pomoc a veškerou pozornost a nabídnete alternativy (dostatečně zajímavé) hned bude pro vás oba situace schůdnější. Důležitá je ta vaše mužská iniciativa to řešit, nikoliv nás nechat na pospas, že se zabavíme samy (my se zabavíme, ale také se vám to nemusí líbit). Mělí byste si uvědomit, že to vaše "ještě chviličku" neovlivní jen vás, ale i toho druhého. Jste v tom oba, spolu a tak je třeba k tomu tak i VČAS přistupovat...
Aby to nevypadalo, že mluvím pouze ze své nespokojenosti tak vás všechny ujištuji, že znám ještě minimálně X dalších žen, které to pociťují stejně (či obdobně). Některé se to dokonce již léta na svých partnerech (bezvýsledně) snaží změnit....
zopakujeme si tedy, co si z toho mají muži odnést:
Taky se vám už někdy stalo, že vám muž řekl "za chviličku to bude" a trvalo mu to ještě hodinu né li dvě tři či déle?! Taky vás to tak rozčiluje?
Mě totiž ano. Přímo mě to dovádí k šílenství a třeba i slzám.
Byla bych mnohem raději kdybych slyšela konkrétnější informaci, ačkoliv vím, že se často tento údaj uvádí těžko. Ale přecijen mezi chviličkou a hodinou (či ještě delším úsekem) je prostě markantní rozdíl. Chvilička/chvilka je tak 2/5/10 maximálně 15 minut, ale ne jedna/dvě/tři hodiny.
Řeknu vám, co slyším když mi někdo řekne: "za chvilku". Pro mne to znamená něco jako minutku/ ani si nemusíš odkládat hned to bude a nebo něco takového. NIKOLIV najdi si zábavu tak na hodinu/ pusť si třeba dvouhodinový film nebo dokonce jdi spát a já se k tobě pak přidám. To už NENÍ chvilička! To není ani chvíle! To je "za dlouho". To je "nečekej na mě", "najdi si svou zábavu na ceý večer", "možná jsi raději měla zůstat doma" nebo něco takového.
Jenže, kdo by chtěl něco takového říci potažmo slyšet? Raději čekáme, že když slyšíme z mužských úst "chvilička" bude to opravdu jen ta chvilička. Tak čekáme a čekáme.. ztrácíme naději a přesto čekáme... až se na konec za dlouho dočkáme. Jenže koho by bavilo jen čekat?
Koho by bavilo jet hodinu, aby mohl dvě hodiny čekat, jít sám spát a za hodinu se teprve moci přitulit? Copak toho chci tolik?
Když řeknete chviličku, prostě já blbá naivka očekávám, že to opravdu bude chvilička. Víte vy vůbec, jak je to nepříjemné sedět a čekat? Jak je to potupné muset koukat na ubíhající minuty a v duchu se stále ptát: "už je to chvilička" a co teď? a nebo teď?
Chápu, že ani pro vás to není jednoduché. DOufám, že se také těšíte až se k vám po té hodině dotrmácíme. Asi vás i mrzí, že musíte ještě něco nutně dodělat, ačkoliv se to zdá jako prkotina na "chviličku". Jenže ona to NIKDY/nebo téměř nikdy není jen chvilička. Ale i to jsem schopna občas pochopit, přeci jen někdo si hold nosí práci domů a někomu hold volá šéf téměř kdykoliv během dne (i noci?). Co ale nechápu je, co je tak těžkého na tom, když už je očividné, že to nebude jen chvilička, hned to řešit. Důležité je tam to hned, nikoliv poté co se ještě pětkrát (a čím dál zoufaleji a s větším otrávením v hlase) žena zeptá "už?". Udělá to totiž velký rozdíl, pokud to uděláte na začátku a nebo až po hodině/dvou. Prozradím proč:je to právě díky tomu, že ze začátku má žena ještě více pochopení, to ale s narůstajícím časem rapidně klesá. Tedy čím déle ji necháte čekat, tím větší očekávejte scénu/výčitky/smutek/atd. Když to ale společně vyřešíte (to společně je důležité) hned, je mnohem větší pravděpodobnost že událost (ikdyž opakovaná, protože prostě očividně takoví jste) proběhne ve větším klidu pro vás OBA! Pokud se hned na začátku omluvíte, že náhle něco někdo někde pořebuje vaši nedocenitelnou/nenahraditelnou/neodkladnou pomoc a veškerou pozornost a nabídnete alternativy (dostatečně zajímavé) hned bude pro vás oba situace schůdnější. Důležitá je ta vaše mužská iniciativa to řešit, nikoliv nás nechat na pospas, že se zabavíme samy (my se zabavíme, ale také se vám to nemusí líbit). Mělí byste si uvědomit, že to vaše "ještě chviličku" neovlivní jen vás, ale i toho druhého. Jste v tom oba, spolu a tak je třeba k tomu tak i VČAS přistupovat...
Aby to nevypadalo, že mluvím pouze ze své nespokojenosti tak vás všechny ujištuji, že znám ještě minimálně X dalších žen, které to pociťují stejně (či obdobně). Některé se to dokonce již léta na svých partnerech (bezvýsledně) snaží změnit....
zopakujeme si tedy, co si z toho mají muži odnést:
- Chvilička je mnohem kratší úsek, než za co ho považujete. Chvilička je 5-15 minut. NIKOLIV déle!
- Dejte si třeba budík, jakmile vaše "chvilička" přesáhne onu hranici IHNED začněte řešit. (nikoliv že to začnete řešit za "chviličku")
- Řešení musí být OMLUVA (ikdyž ta se nemusí zdůrazňovat, ta je praktikována...), SPOLU, HNED a alespoň trošku uspokojivé pro oba.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
