Vím, že už nejsem ani školou povinná ani jsem toho tento rok se školou neměla moc společného, ale i tak stále ještě vnímám tyto letní měsíce jako prázdninové. Prostě ve mě přetrvává ten pocit, že jsou prázdniny.
Jenže já si je nijak neužívám.
Co jsem vlastně dělala?
No byla jsem v práci, zaskakovala za kolegyně, které měly dovolenou a jely se svými rodinami na prázdniny. Pak jsem musela odvolat některé své kolegyně z dovolených, protože jsem dostala mononukleózu. Jupí ja jej, o prázdninách, v krásném počasí a já musela sedět doma, brát antibiotika na své zhnisané mandle, ležet a odpočívat a držet dietu.
Takhle jsem strávila červenec a třetinu srpna. Pak? No zase práce... Sice jsem doktorku musela přesvědčovat, aby mě pustila do práce (chtěla abych ještě tak týden byla doma), ale uschopnila mě. Já se tedy po hlavě vrhla do práce, mám sice jen poloviční úvazek, ale někdy to znamená, že jsem v práci celý den a mám třeba jen ty čtyři proplacené hodiny. Prostě má práce není tak, že mám dopoledne práci odpoledne volno, ale dost často se stává, že mám dvě až tři hodiny volno mezi klienty. Není to dlouhý čas na to vracet se domů, protože bych byla doma jen minutku, ale moc dlouhý na něco jiného. No a popravdě- je to vyčerpávající. To jak pro zdravého člověka tak pro mě, tedy sice zdravého člověka, ale námaha mě velice rychle unaví. Takže jsem chodila a stále (po téměř dvou týdnech v práci) chodím z práce domů unavená. Chtěla jsem toho tolik stihnout, jet na tábor, jezdit na chatu atd, ale nic z toho se nepodařilo. Měla jsem takových plánů, ale jsem nepoučitelná- už bych si sakra měla pamatovat, že mé plány nevycházejí. Proč jsem si tedy na dnešek naplánovala pro mého drahého polovičku překvapení a docela jsem se na to těšila? A samozřejmě, jak to dopadlo? Překvapení nebude. Mě už to unavuje, strašně mě to mrzí a jsem z toho smutná.
Jak to bude dál?
No raději to nechci vědět, raději si nechci nic plánovat. Takže si musím zakázat cokoliv plánovat, na cokoliv se těšit a vlastně cokoliv řešit dopředu. Neumím to, ale nic jiného mi nezbyde.
A jediné co vím, není to můj plán, že od října budu zas ve škole. Jak to bude s prací je ve hvězdách, ale já si nic neplánuju, NESMÍM!
No kolem a kolem, takhle jsem si prázdniny neplánovala (ale to tak nevadí), ale hlavně nepředstavovala. Nebyla jsem skoro nikde (na chatě a ve svojkově) za ty dva měsíce. Jo, byla jsem na pár výletech, ale to mi nestačí. Mě nebaví trčet doma a koukat do zdi. Nebaví mě čekat, až si na mě někdo udělá čas a já budu mít společnost. Chci někam jet, někde být a konečně si to užít. Ale to mi asi není souzeno, protože jen co se vyhrabu z jedné nemoci postihne mě druhá. Naštěstí se nejedná o žádná strašlivá onemocnění, nebo nemám žádný strašlivý průběh, ale to je jen malou až střední útěchou v situaci.
A co když nedostanu dovolenou? Tedy, paní šéfová řekla, že musím za sebe sehnat náhradu (kdo se postará o mé klienty) a já nevím, zda to půjde.
Mám vztek! Ale hlavně jsem smutná. Tohle nejsou prázdniny, tohle je normální pracovní rok a na to nejsem připravená. Chovám se asi dětinsky, ale tohle mohou být mohly být moje předposlední "prázdniny" a já je strávím takhle? Teď jsem měla ještě možnost užívat si (ačkoliv jsem jí dle mého pocitu nijak nevyužila), ale až definitivně skončím školu už budu muset pracovat natvrdo. Už mě nic nezachrání. Proč jsem nemohla mít prázdniny jako bráška, ten taky pracuje, ale je stále někde pryč. Já mu tak závidím, vím že bych neměla ale závidím mu a přeju mu to. Chci taky poznávat, užívat si, někam jet a nemuset být tady v Praze, tady v práci a hlavně tady sama čekajíc.
