Nevím, podle čeho se rozhodne, která možnost je ta správná. Protože já teď necítím vlastně nic, teda kromě kočičky, která mi leží na klíně. V hlavě mám najednou prázdno.
Žádné rozčarování, smutek nebo naopak radost... vymeteno, nic..
A o co že se vlastně jedná?
Dneska v 15:00 se odehrála v mé škole "finální" schůzka ohledně Afriky. Předcházelo tomu spoustu věcí, třeba to, že jsme věděli den, ale nevěděli čas. Nebo to, že jsme nevěděli, komu napsala a komu ne a jak vše bude.
No abych to zkrátila, ona mě sice vybrala, abych jela do té Afriky. Ale já to odmítla. Řekla jsem, že nemám dost peněz na to abych mohla jet. Neřekla jsem to, co jsem cítila, ale prostě jsem se vymluvila. Částečně na to, co je pravda a něco jsem trošku zveličila. Jen málo lidí ví a bude vědět, jak to bylo. Někomu to říct musím nebo asi prasknu, ale nevím jakou emocí. Protože jak jsem již řekla vlastně nevím co cítím...
Jsem nešťastná ze svého rozhodnutí nebo naopak šťastná? Mám se vztekat, brečet, jásat? Poraďte mi! Já už nevím.. Vím jen, že mě vybrala a to mě poctilo. A že já jsem to odmítla a spadl mi obrovský kámen ze srdce.
Pojede tam moje kamarádka a pravděpodobně můj kamarád., moc jim držím palce a přeju jim ať sui to užijí. Já si do té doby snad uvědomím, jestli to byla chyba nebo ne.
Popravdě ještě při vcházení do dveří jsem nevěděla, co bude. Nevěděla jsem jestli jí řeknu, že jsem do toho stále nadšená a že jedu nebo to, co jsem nakonec udělala.
Možná bych to mohla svádět na rodiče (popravdě mamku), která do mě hučela svůj postoj až mi to lezlo krkem. Ale nebylo by to fér, bylo to moje rozhodnutí. Asi k němu přispěla, ale nebyla to jen ona. Byl to můj dlouhý pocit, zmatení, nervozita a popravdě i strach. I on fakt, že když nám řekla, že nás vybrala té mé kamarádce se rozzářily oči ale já necítila nic, jen tu poctu, ale radost se neobjevila. A to měla. Pocta nebyla ta správná emoce, pro kterou bych měla jet do Afriky. To mělo být zapálení, radost a fascinace, ale ty tam náhle nebyly.
Takže až v listopadu (nebo prostě někdy) odletí do čudu, já budu v Praze a budu se vyrovnávat se svým rozhodnutím. Snad si jednou poděkuju, ale teď popravdě jsem spíš ráda než nerada. Tak snad to tak i zůstane, kvůli sobě doufám, že jsem se rozhodla správně. A že toho nebudu litovat. Sice už se tam nikdy nepodívám s HTF ale tím život nekončí. V nejhorším si na to našetřím jinak a nebo se tam nepodívám. Jak jsem řekla i jí, najednou mám pocit že na tom nestojí celý můj svět a že s tím nespadne jako domek s kostek.¨
Sice to byl můj dlouholetý sen, ale nějak se změnil. Zmizel, nebo se přetvořil co já vím...
Snad budu spokojená i takhle... jak mamka s oblibou říká, lidé se mění. Asi jsem se pod neustálou nervozitou jak to bude a co bude prostě změnila aniž bych si toho všimla (nebo to chtěla).
Teď se jdu odreagovat. A nechci na to už myslet. Chci si udělat pořádek v hlavě a ve všem.
